Nejste přihlášen/a.
Tedy- nejrozšířenější psychická nemoc. Podle WHO bude deprese druhou nejčastější nemocí po kardiovaskulárních chorobách! To je obecně známé. Avšak nenacházím důvody, proč tomu tak bude...Materiálně se máme lépe a lépe, žijeme téměř do sta let, žijeme v určité svobodě (demokracii) a PŘESTO jsme víc a víc neštastní? Kdosi řekl, že deprese je onemocněním smyslu života. To mě pak napadá, zda generace před námi nebyly štastnější, protože "si boha nezabili". Jak říká sám sobě Nietzsche: "Zabili jsme Boha. Jak budeme žít?" Nevím, kam až mohou padnout lidské vztahy, když nejsou ohraničené svědomím, ale pouze policisty a strachem z ruky zákona. Když nás nic nepřevyšuje, nemůžeme NUTNĚ skončit u nakupování, nakupování a nakupování a v depresi, kterou tahle bezduchá činnost s sebou přináší?
Jaké jsou vaše názory
Máte pravdu. Tak nějak to je. Ale je potřeba rozlišit depresi, špatnou chemii mozku, kterou léčí psychiatr a depkou. Depresí neboli depkou jsme se naučili označovat chandru, blbou náladu, špatný pocit z neúspěchu, nezdaru, špatný pocit z bezradnosti, špatný pocit ze sebe. A s tímhle se chodí k psychologovi. Pro oba, psychiatra i psychologa, znamená plná čekárna tučnějící konto. Oni příliš nestojí o zdravé lidi, nepošlou je domů s návodem jak otužit tělo i ducha.. Netroufnu si odhadnout, kolik lidí tam je, protože to je mnohem snadnější, než najít východisko sám. A když už uslyšeli od vzdělaných lidí diagnozu, pak to musí být pravda a on tam je proto, aby nás z toho vytáhnul. Jako dítě, které se na nás pověsí a skrčí nohy. V té, říkejme tomu, blbé náladě, uvidíme reklamu s krásnými, zdravými, rozesmátými lidmi a nevědomě víme, že to je právě to, co nás z toho průseru může dostat. Zajdeme do velikého šopu. Je tam prostor, světlo, vůně, všichni mají ve tváři výraz očekávání a štěstí. A nám se uleví, zapomeneme přemýšlet, zapomeneme mozek před vchodem. A z té krásy si chceme něco odnést domů. Něco, co nás i zítra udělá štastnými. Čím více jsme smutní nebo neštastní, tím více máme potřebu kupovat, plnit si domovy. :D Já to mám jinak, já smutek zaháním plným žaludkem. Musím se hlídat. A s těmi vztahy? Stařičký doktor si při debatě cosi huhlal do fousů. Nastražila jsem uši a slyšela jsem: "Vztahy? Mládež? Všecko vyřeší láska! Tatínek a maminka se mají rádi a mají rádi mě. Tam to je! Není potřeba vychovávat, je potřeba jít příkladem." Řekněte! Není to úžasné?!
Lidem je třeba zvednout žlab a přidat hodně práce a bude po depresi.
Zde určitě depresi netrpí: cestovani.idnes.cz/...
Mám depresi. Když byly mému synovi 4 roky, byl na operaci mozkového nádoru. Odstranit nádor nebylo možné. Pak nám lékaři říkali, že umře v nižším školním věku. 16 let to trvalo a měl i léčbu, ozařování a tak . Umřel ve dvaceti letech. To je myslím dostatečný důvod k mojí nemoci. Uvádějí se tři příčiny této nemoci. Obtížné zážitky v minulosti, traumatické zážitky a vliv dědičnosti. Svůj případ popisuji proto, že mnozí lidé mají k depresi nesprávný přístup. Rozhodně ji nemám proto, že nepracuji, nebo jsem nějaká blbá.
Nahoře jsem to hodně zjednodušil. Potkalo mne něco podobného, jen to šlo velmi rychle a nemohl jsem "rozdýchat" hodně dlouho a bolí dodnes. Dalo by se říci, že jsem byl i hodně dlouho v depresích. Můj skromný názor ale je, že se s tím musí každý nějak vyrovnat sám, na to je každý psycholog se svými šablonovitými nacvičenými radami stejně krátký. V příspěvku jsem ovšem nemyslel deprese z životních neštěstí, ale deprese těch které žádné skutečné neštěstí zatim (naštěstí) nepotkalo a mají depresi třeba jen z toho, že se třeba cítí opuštění nebo zneuznaní a nemají energii, lépa řečeno odhodlání aby učinili krok či nějaký čin, aby se z opuštěnosti či neúspěšnosti vymanili. Je to ovšem velmi složité a jak se říká, člověk pro brvu v oku svém, nevídí kládu v oku jiného.
Moje kamarádka svého času cestovala lodí před půl světa a co ji zarazilo, že v podpalubí a levné třídě kde se ocitla, byli chudí lidé mnohem veselejší a působili i mnohem štastnějším dojmem, než unudění lidé na horní palubě a luxusní "jedničce". Ti lidé v spodní palubě jeli vstříc novém životu, čekali novou lepší budoucnost, ti lidé nahoře již to očekávané asi měli a nic nového je nečekalo a tak jim asi nějak docházela životní energie a hnací motor.
Znám manžele, kteří po peripetiích postavili barák a teď se v něm nudí a dostávají se do stavu který by se dal nazvat i depresemi. Jedna pani před časem v naší vsi v podobné situaci spáchala sebevraždu.
Jak říkával můj kamarád který byl leta politickým vězněm "život je jeden z nejtěžších"
Mám deprese ze zážitků z minulosti, prostě objektivní důvody. Všichni mí "spolupacienti" to mají stejně. Prostě trauma, po kterým mozek už funguje jinak než "normálně". Nemyslím si, že deprese vznikají z nudy nebo z povrchnosti. Nemyslím si ani to, že depresemi trpí lidstvo více než trpělo v minulosti. Akorát dnes se lidé přestávají za své pocity a za svou nemoc stydět a hledají odbornou pomoc. Zároveň se zlepšuje i diagnostika a léky dnes už taky člověka nedodělají ale naopak pomohou. Depresí není víc než v minulosti, akorát se víc řeší. Se zvyšující se životní úrovní máme víc času a prostoru zabývat se i svým duševním zdravím. Rozhodně to nevidím jako úpadek do sebelítosti. Neviděla jsem žádnou statistiku, že by v dnešní době bylo více sebevražd než v minulých dobách, akorát dnes se o tom více a otevřeněji mluví. V tom je "zakopán pes". Ta nemoc není rozšířenější, jen se prostě víc řeší a není to tím, že by to bylo "moderní mít depresi", nikoho takového, kdo by měl depresi jako životní postoj tedy neznám. Může se to tak u některých lidí jevit, ale to většinou do doby než poznáme skutečnou příčinu jejich stavu (s čímž se ale většina lidí neobtěžuje). S majetkem bych to do souvislosti vůbec nedávala, znám chudé lidi s depresí i milionáře s depresí a všichni pro to mají své důvody, které ale nevykládají lidem na potkání takže se mohou jevit jako "bezdůvodní cvoci, kterým ve skutečnosti nic nechybí", tedy na první pohled. Nehudrovala bych tady nad morálním úpadkem společnosti a "ztrátou skutečných hodnot", tedy rozhodně ne v souvislosti s depresí. Ta s tím opravdu nemá co dělat.
Předchozí odpovědi jsem nečetla, tak možná už to někdo napsal - všechno je v lidech. Mají více majetku, v podstatě více svobody, více výběru, a přitom vlastně nevědí, co sami chtějí a pořád mají málo. Závidí si i nehorázné nesmysly, ve všem vidí jen negativa - kupříkladu znám paní, asi 66 let, vydělávala nad poměry a rodina jí a manželovi umožnila drahé dovolené v dalekých zemích. I v důchodu paní pracuje, a přesto si neustále stěžuje, jak je život hrozný, jak mají málo, jak je všechno drahé apod. Přitom si žili a žijí lépe, než třetina mladých rodin s dětmi, co znám.
Holt jsou lidi, kteří nikdy nemají dost a kterým je všechno málo. Nejen majetek, ale i zdraví, společné zážitky a malé denní radosti. Což ale považuji za pouze jejich problém, který si navíc tak trochu vytvářejí sami.
Atomizace společnosti. Lidé jsou méně spolu, více sami. Stačí se podívat po tramvaji: 1/3-1/2 lidí si hraje s mobilem. Čím "vyšší" civilizovanost, tím větší odloučení jedince - asi to není nejlíp vyjádřeno, pardon.Prostě třeba když nebyla elektřina, lidé si víc vyprávěli, případně se víc navštěvovali na kůs řeči i před půlnocí...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.