Zralá na psychologa?

V tomto věku jsou takové pocity normální hlavně u lidí, kteří jsou chytřejší než vrstevníci a dříve chápou, že se musí začít sami rozhodovat, sami řídit svůj život jako autonomní osobnost. Plánovat do budoucna, odhadovat svoje šance něčeho dosáhnout. Mnoho cílů se potom zdá příliš velkých než aby jich šlo reálně dosáhnout, je v nich příliš mnoho neznámých a to člověka sráží do nečinnosti. Člověk si potom říká "proč se mám snažit, když to stejně nemůžu zvládnout". Ještě Vám chybí zkušenost, že lze dosáhnout prakticky čehokoliv, jen za tím musíte soustavně, krůček po krůčku, jít. V životě nás většinou ani tak neomezuje okolí jako se omezujeme sami vzdáváním se svých cílů.

Z písemného projevu bych řekl, že blbá nejste. Dokážete velmi dobře popsat svůj psychický stav, já bych to rozhodně ve 14 líp nedokázal. A když dokážete pochopit a popsat svůj problém, je tento problém již z poloviny vyřešený.

Chce to jen si najít něco na práci. Dělat cokoliv, hlavně nezůstávat v nečinnosti. Nejlepší je dělat cokoliv soustavného. Učit se třeba na něco hrát, učit se jazyk, číst knihy, sportovat. Trochu na sobě pracovat. Když je člověk sám se sebou spokojenější, když něco dokáže, cítí třeba obdiv okolí, nemá důvod mít depku. Většinou stačí udělat první krok, nebát se nových věcí. Když něco hodně nepůjde, zabývat se něčím jiným. Zkusit toho co nejvíc. Na něco určitě budete mít "buňky".

Vypovídat se u psychologa může pomoct píše v okamžiku, kdy člověk nedokáže svůj problém pojmenovat. Vy už víte kde je problém, hledáte pouze řešení. Vzhledem k tomu, že uklidňující prášky tímto řešením nejsou, bude asi lepší začít být aktivnější a porvat se s tím sama.

Psycholog za tebe problémy nevyřeší. Pouze ti nabídne jiný úhel pohledu (nastaví zrcadlo), všechnu práci budeš muset udělat sama.

Spíše mám ze závěru dotazu pocit, že ani nic dělat nechceš, psycholog že ti má posloužit jako jakési alibi (já za to nemůžu) ...

Střídání nálad - vzteku, smutku i dalších patří k období dospívání. Ale nad jejich projevy bych přece jen doporučila se zamyslet. Zejména svými záchvaty vzteku můžeš ublížit svým blízkým i sama sobě.

Zdravím. Ve 14ti letech bys spíše měla řešit problémy s rodiči. Nikdo Tě nezná lépe a máma je ve většině případech v těchto letech ten nejlepší psycholog na světě. Domnívám se, že kdyby to s Tebou bylo tak kritické, odbornou pomoc by se Ti rodiče snažili zajistit sami. Zkus své změny nálad atd. rozebírat otevřeně nejdříve s mámou a vyslechnout si její názor na celou věc. Nepropadej sebelítosti, zaměstnej myšlenky jinak. Dělej něco užitečného z čeho budeš mít dobrý pocit a pracuj na svém sebevědomí. Celý život se budeš potýkat s problémy, je důležité naučit se jim čelit a nepropadat beznaději hned, jakmile se některý objeví.

Já bych to viděl spíše na psychiatra, jestli mohu tedy radit.