Když Vám vlastní dítě řekne - nenávidím tě!

Naprosto ve všem souhlasím s Kapkou, napsala to úplně přesně Zůstaňte tak hodnou maminkou, jako jste doposud. A šetřete síly. To je jen začátek. A pro malou je to jen slovo, které děvčátka párkrát použila a jí se to zalíbilo a taky, možná, snad už zjistila, jakou to slovo má moc. Myslím, že i na tátu ho použije. Nemá to, holčička snadné. Obě to máte šílené, budete se muset hodně držet, abyste z toho všeho vyšly se zdravým rozumem. Ještě po mnoha letech. Cítím s vámi a držím vám palec. Kdo ví, co osud pro vás chystá. Proto přeji hodně štěstí a laskavý osud.

Jednou se na mě bohovsy najedovala má dcera. Byla troušku bouře. Když odcházela, vzala mě kolem krku a řekla: To, že jsem na tebe naštvaná, neznamená, že tě nemám ráda. Mám! Mám tě moc ráda, jen jsi mě naštvala a já se zlobím Dala mi pusu na tvář a celá vzteklá odešla. Myslím si, že takto bychom to svým blízkým, zvláště pak dětem, měli říkat častěji. Aby to pochopili a zůstalo jim to v hlavičce a samy si tohle uvědomovaly ve vztahu k tomu druhému, k nám.

Dobrý den.

Nenávist to rozhodně není. Tomu nevěřím. Myslím, že Vaše dcera se sama v sobě nevyzná. Má Vás moc ráda, a protože ví, že je to oboustranné, usoudila, že touto větou dokáže nejvíce ranit. A funguje to.A proč Vás chce ranit? Možná se ji nelíbí střídavá péče. Není to pro žádné dítě jednoduchá situace. Nechce si uklízet hračky, jít spát, proto odmlouvá. Testuje, co si může dovolit, kam až může zajít. Zde musíte pevně stanovit hranice. Dítě potřebuje především jistotu, pravidelný režim (samozřejmě s mírou). Pokud toto nemá, ví že je něconení v pořádku.

Můj syn mi asi dvakrát v podobném věku,( už si to přesně nevybavuji), řekl, že mě nemá rád.Už nevím proč, byla to také jen demonstrace vzdoru. Řekla jsem mu, že mi to vůbec nevadí. Že ani já ho nemám ráda. A to byl panečku obrat! Nechtěl to slyšet. Na rozdíl ode mě nedokázal rozeznat, že jsou to jen nadhodnocená slova. Samozřejmě, že se ujištoval, že ho ráda mám. Vysvětlila jsem mu, že ani mě se nelíbí, když mi takovou větu říká. Pochopil to a už to neřekl. Zkuste to. Nevím, jestli to na každé dítě zabere, ale v každém případě je jasné, že to dcerka nemyslí doslova.

Dobrý večer. Krkovičko, děti přemýšlí jinak, než dospělí. A řeknou to, co si myslí v danou chvíli. Kdybyste byli dál jedna rodina a ona vyrůstala u obou rodičů, dost možná, že by měla chvíle, kdy by vám takovouto věc řekla oběma. Ve chvíli, kdy byste jí za něco pokárali, potrestali a jí se to nelíbilo a chtěla by si prosadit svojí. Zvlášt v pubertě se děti šprajcují a některé ve vzteku nenávidí v jednu chvíli celou rodinu i celý svět...Vaší dceři se rodina rozbila, je chvíli s Vámi, chvíli se svým otcem. Záleží na tom, jak k výchově který z vás přistupuje. Vy jste třeba ta zodpovědná, starostlivá, chvílemi musíte být i přísná, vedete dceru k pořádku, úctě a respektu. A už na ní něco vyžadujete. Otec zřejmě pojímá výchovu jinak. Hraje si, mazlí se, snaží se zavděčit za každou cenu, kupuje si její přízeň...Nezakazuje, netrestá...A děti ten rozdíl cítí, takže když se jim něco nelíbí, chtějí zákonitě k druhému rodiči, protože tam mají povoleno více volnosti atd. Dítě se neumí vžít do situace a pocitů dospělých, vžívá se jen do té své a řekne to, co se mu zrovna hodí a jak se mu to hodí. Je třeba si o tom s dcerou bez emocí popovídat a věci si vysvětlovat. Proč to řekla, čím jste se jí dotkla, co se stalo...Abyste věděla, čeho se vyvarovat a mohla jít na věci jinak. Nemá smysl dceři říkat, jak Vás to zraňuje a bolí...Tím spíš by se do bolavého místa trefovala při každém šprajcu, jak bude růst. No, myslím, že horší chvíle teprve přijdou. Jsou to někdy boje, ale prožít si to člověk holt musí. Nezoufejte, nenávist vypadá jinak. Tohle je jen šprajc a reakce na něco, co se zrovna princezně nelíbilo, protože se po ní zrovna něco vyžadovalo...

Ano, krkovičko, také se mi to párkrát stalo, když byla dcera malá... byla jsem rozvedená a přesně to samé mi řekla taky, když jsem po ní chtěla něco nepopulárního - že chce být radši s tátou, že tam tohle dělat nemusí - zareagovala jsem zkratově, už nevím přesně, něco v tom smyslu, že tak dobře, at si jde za tátou, že jí nechci apod... tohle určitě nedoporučuju, ale hodně mě to ranilo... chci tím říct, že bych tomu (dneska) nepřikládala zvláštní váhu, prostě je to hloupé děcko, nezvládá svoje emoce a říká, co si v tu chvíli myslí - moje dcera z toho vyrostla a dneska je z ní velice rozumná mladá dáma, svého zbožňovaného otce po letech prokoukla a odmítla se s ním už vídat (já jí nijak neovlivňovala) - je to pro mě určité zadostiučinění, věřím že všecko dobré, co dítěti dáváte, někde v něm zůstane, i když to v tuto chvíli nedává najevo, "nenávaidí" vás a nevidí, že to s ním myslíte dobře... jednou to pochopí a ocení. Tak to neberte moc vážně, neví co povídá, určitě to není nenávist.

Děti nemám tak jen můj názor...vidím to u svých bráchů co si kolikrát dovolí k mé mámě...já osobně bych jim to netolerovala...kdyby děcko bylo sprosté prostě by dostalo facku..vědělo by že si to nemůže dovolit...co se týče vás zkusila bych jí říct až to zas řekne tak za ní jít a třeba až si budete za spak hrát tak ji v klidu vysvětlit že vás to trápí a že vám tím ubližuje...nejprv po dobrém...pokud ani to by nepomohlo asi by pak už ta facka následovala...

vzpomínám si že jednou když mi bylo asi 17 sem hlídala své bráchy a máma zastávala výchovu že ani facka nemá padnout a tenkrát brácha něco udělal už si moc nevzpomínám co to bylo tak jsem mu dala facku a ještě jsem se pak za to mámě musela omlouvat...neříkám mlátit hlava nehlava ale taková ta výchova kdy děcko řekne mámě tátoj polib mi apod...to bych netolerovala!a jedině rodiče můžou zato že pak takové dítě je...to dítě ak ví že to může nebo nemůže si to dovolit...vzpomínám si že když jsem byla malá...mamka vše po dobrém táta přísnej...a přiznám že jsem toho kolikrát využívala když jsem věděla že se mě máma zastane...jakmile ale řišel táta tak jsem měla zadek pěkně staženej...člověk prostě ví co si ke komu může dovolit.-)

Jde o to, zda není ovlivňována druhou stranou - nevím...moje děti to nikdy nevyřkli - a ani by si to nedovolili . Prostě bych jim vysvětlila, že takové věci se svým blízkým neříkají .

Zeptala bych se jí -co ji k tomu vedlo, že takovou věc vůbec vypustila z úst. Měli byste se s jejím otcem zamyslet, jak se k sobě chováte i když jste vlastně od sebe - nezapomeňte, že dítě vše vnímá a udělá si svůj obrázek.

na nástěnce u dětského lékaře jsem četla, že dítě může rodiči říct, že ho nemá rádo nebo nenávidí a je to způsobeno tím, že má rodič nad ním moc, dítě se cítí bezmocné a neví, jak se tomu bránit. Prý to nemáme brát osobně, ale máme dětem vysvětlit, že se to neříká, protože to naopak ubližuje rodičům.

Určitě je možné, jak už tu někdo psal, že jí ovlivňuje druhá strana. Daleko pravděpodobnější mi ale přijde, že je to prostě normální a rozhodně není jediné dítě, které se tak chová.

Dobře si pamatuju, že v tomhle věku jsem svojí matce taky nadával a říkal že jí nenávidím... Vždycky v reakci na nějaký zákaz, napomínání a podobně... A v tu chvíli jsem to myslel vážně, opravdu jsem jí nenáviděl :D Pak vždycky dlouho jen mlčela, a dělala že neexistuju... To mě vždycky docela zasáhlo, pak jsem přemýšlel, co bych měl udělat, aby se všechno vrátilo tak, jak to bylo předtím... V tom věku jsem věděl jen málo o tom, co všechno za starosti má v běžném životě (byla sama, otec nám umřel když mi byly 4 roky), a že moje nadávky bere vážně.

Nevím kdy to u mě přešlo, teď je mi 18, moc si toho z toho období nepamatuju, ale vím, že teď spolu máme skvělý vztah a rozhodně jí mám rád, ona mě taky, a tahle dětská hloupost ve finále nic neznamenala.

Zkusit jí potom říct, že jí taky nenávidíte, nebo že vám to vůbec nevadí a potom jí to vysvětlit, se mi zdá jako docela dobrý nápad, aspoň o tom bude přemýšlet, rozhodně jí to neublíží, v životě taky nebude všechno hezký. Musí si uvědomit, že všechno nebude jen podle ní.

Když někomu ve vzteku, z nedostatku jiných slov řekneš, že ho zabiješ, budeš taky okolím považována za vraha? Byt jen potenciálního? Tohle bych dal asi tak na stejnou úroveň.

Sedmileté dítě neví, co je nenávist (= nezná ten pocit), opakuje, co někde slyšelo. Nejčastěji tato věta znamená spíše "Naštval/a´s mne" nebo "Mám vztek".

Sedmileté dítě je natolik rozumné, že je na místě mu ukazovat a vysvětlovat souvislosti, aby si časem dokázalo dávat věci do souvislostí samo.

Na rozdíl od @kapkanadeje považuji za důležité dítěti vysvětlit, že i jeho slova (jimž třeba ani nepřikládá velkou důležitost) mohou v lidech probouzet nepříjemné či bolestivé pocity a emoce. Dítě by mělo vědět, k čemu jeho chování může vést, i to že nemá zraňovat své okolí. Mělo by vědět, že má právo vyjádřit své pocity, ale že by tak mělo činit adekvátně situaci.

Ovšem zvolila bych klidný rozhovor a vysvětlení, nedoporučovala bych "předvádět" dítěti podobné jednání (typu "Nemáš mne rád/a, tak já tebe také ne"). Nechci-li, aby dítě zraňovalo mne, nemohu se je k tomu snažit dovést zraněním jiným.

- Nám se osvědčilo méně oblíbené činnosti dělat s dětmi společně, u některých činností jsme si společně zazpívali, při jiných hráli slovní hry nebo vymýšleli básničky. Děti i to uklízení nakonec bavilo, braly je za jinou formu (pokračování či dokončení) hry...

Dobry den,je to normalni dite nechape presny vyznam slova jen vi,ze tim ublizi nevi jak moc proste se jen chce branit.Ma touhu take vladnout a ne jen poslouchat...To je jako sprosty slovo deti ho rikaji,protoze vedi,ze je sproste,ale nechapou jak moc nerozlisi,ktere je horsi vic a ktere zas mene