Útočná, bojová mluva

Zdravím. Mám takovej problém, kterému bych se ráda v budoucnu vyhnula, jinak mi to může nadělat problém. Myslím si o sobě, že jsem mírumilovnej člověk, kterej chce určité problémy řešit v klidu, přátelsky, v pohodě jako lidi, ale taky umím bejt pěkně vzteklá, nervózní, někdy i vystrašená, aniž bych chápala proč. A pak, když si myslím, že danou věc řeším v klidu, v míru jako človšk, tak prej zním hrozně bojovně, útočně a pak jsou na mě lidi naštvaní a já nechápu proč. Přemítám si hovor a prostě fakt nevidím ani náznak toho, proč jsou na mě lidi naštvaní.

Uvedu příklad. Doteď jsem na to moc nemyslela, až dneska, kdy píšu tutu zprávu.

Bydlím v podnájmu s jedním párem. Vlastním pokoj s balkónem. Od zimy si spolubydla u mě schoval svoje pneumatiky s tím, že si to odveze. Venku začíná bejt krásně a na balkóně si chci uklidit a předělat to tu jako u lidí a jako příjemné posezení venku (bydlím tu teprve od podzimu) a ty pneumatiky mi budou překážet. V neděli dostanu stůl, takže mi to bude překážet. Tak jsem šla za spolubydlou s tím, jestli si ty pneumatiky může odvézt. Řekl, že během tejdne ne, ale že o víkendu může. Tak já akorát poznamenala, že jestli si to neodveze, tak to dám do předsíně. Spolubydla se zatvářil, jak kdybych mu řekla, že je horší jak satan. A za chvíli přišla druhá spolubydla, že takhle jako s nima mluvit nebudu a že nemám bejt sprostá že to příště stačí říct normálně. Já na ní koukala jak na zjevení, co se stalo, že jsem nic neřekla hroznýho. Nad tím chvíli bloumám v pokoji, řešení však nenacházím, tak si o tom promluvím ze svojí sestrou, která mi řekla, že oni jako rodina jsou na mě zvyklý a mají mě rádi takovou, jaká jsem, ale že občas zním hrozně bojovně, útočně, i když to tak nemyslím. Šla jsem si tedy o tom promluvit se spolubydlama a opravdu jsem jim zněla jak kdybych jim dávala nějaký ultimátum. Hodně mě to mrzí, že jim takhle zním.

přitom před týdnem jsem dostala vyhazov z první práce, kterou jsem mohla mít na plný úvazek přes agenturu v SONY v Plzni a taky jsem nechápala proč. Oni mi teda říkali, že jsem prej pomalá, neposlouchám vedoucí a že prostě tahle práce není pro mě. Přitom jsem měla problém jednou, kdy mi poslali třídit DVD, aby byli tituly k sobě, al enedělala jsem to dostatečně rychle, pač jsem u toho byla poprvé, tak jsemv tom hledala systém. Za mnou přišla jedna mistrová, že tady nejsem na dovolené a at pracuju rychleji. Podruhé přijde jiná mistrová, jestli nepřemejšlím o odchodu a at se snažím víc. Na takové chování ke mně nejsem zvyklá, tak jsem se rozbrečela jak malý dítě, ale snažila se pracovat dál a lépe. Druhej den mě poslali na to samý místo a přišla další mistrová a ta mi normálně v klidu řekla, co dělám špatně a jak to udělám lépe. Kdyby pořadí dní bylo obráceně, tak bych nebyla tak vyjukaná a aspoň chápala, co se děje. Tak jsem si potom říkala, že už to bude dobrý. V dalších dnech mě posílali ke stroji, kde jsem měla za úkol kontrolovat obaly, jestli jsou dobře zabaleny a jestli je na něm vše, co má být. A jak už to u storjů bejvá, tak se občas zasekávaj a chvilku trvá, než to kolega opraví. Tak co jsem měla lepšího dělat, než jinak se zaměstnat, takže jsem po sobě uklízela, zametala. K tomu jsem chodila pít, protože jsme u sebe nesměli mít flašky - to mi tady vadilo nejvíc. - a na záchod. No jednoho dne se ten stroj porouchával hodně, takže jsem jako debil chodila dělat jednu práci, pak se vracela, zanechala práci na svém místě, pak znova a znova. A v jednu chvíli mi mistrová řekla, že DOKUD TO NEOPRAVÍ tak mám jít jinam. Tak abych nechodila furt jak debil sem a tam, tak jsem počkala ještě pět minut, jestli to nespraví a potom se sebrala a šla tam, kam mě poslala. Na to se na mě úplně sesypala, co jsem si to dovolila, že mi řekla, že sem půjdu HNED. Když jsem se snažila sama sebe bránit, tak takový, že tohle opravdu není práce pro mě a že se se mnou tady nebude srát. A šla jsem. Byla jsem v šoku, naštvaná, ubrečená a nechápala pořádně nic.

Myslela jsem si potom jen, že jsou to prostě jen krávy, co se holt potřebovali zbavit jednoho člověka a mě znepříjemnit život, ale teď si říkám, jestli to nebylo nakonec i mým jednáním, který si neuvědomuju, že by byl špatnej. Ale nikde jinde v práci se mnou problémy neměli, ba jsem spíš patřila mezi ty lepší zaměstnance, nebo brigádníky.

Chci na lidi působit tak, jak se opravdu cítím a chci, aby mě viděli - milou, přátelskou holku, se kterou se dají problémy vyřešit v klidu jako dospělí lidé. A místo toho působím nepříjemně, hnusně, nepřátelsky. A prostě to nevidím.

Můžete mi poradit, co bych měla udělat pro to, abych svoje chování zlepšila? Kolikrát jsem si říkala, že by se mi šikla návštěva psychologa, ale dokud si nemyslím, že ho potřebuji, tak to chci vyřešit sama, nebo se svými nejbližšími. Jen se chci vyhnout tomu nejhoršímu a to dělat si neúmyslně nepřátelé a mít problémy v práci.

Jo a bude mi 22 let a různě na brigády chodím od 16ctni nepravidelně a od 19 se snažím zaměstnat, bohužel neúspěšně a stále brigádničím ...