Nejste přihlášen/a.
Dobrý den, potřebuju se anonymně svěřit se svým problémem, co mě už delší dobu docela trápí. Jak už napovídá název otázky, bojím se co si o mně lidi myslí. Je mi 25, jsem myslím celkem normální v pohodě holka. Řekla bych, že můj problém pramení už z dětství. Nikdy jsem nebyla vychovávaná k takový tý průbojnosti a navíc moje máma je celkem nervák, takže mi dost často i kvůli zbytečnostem nadávala a možná i proto, jsem si začala myslet, že co dělám je blbě. Vždycky jsem se dost styděla a bála se ňák víc se prosazovat ve společnosti dalších. Radši jsem nechtěla bejt moc vidět Jenže postupem času, když jsem začala dospívat, tak jsem zjistila, že tenhle styl není úplně dobrej pro život. Mám kamarády, občas někam vyrážíme a je to fajn, ale pak vždycky přemýšlím, co si o mě myslí ty lidi, který potkáváme a jestli se o mně pak nebaví atd. Taky se dost bojím seznamování, snažím se být vždycky milá a v pohodě a zakrývat ten svůj strach, jenže pak z tý nervozity začnu plácat nějaký blbosti a když jsem pak sama tak přemítám co jsem to zas řekla, jakej to byl trapas a, že bych radši měla držet hubu Je to fakt náročný furt takhle řešit každej pohyb, každý slovo a už nevím co s tím. Díky, že jste si to přečetli a těším se na vaše odpovědi.
Jak radi Adullka, zajdi k psychologovi.
Jinak se nemusis bat toho, co si o Tobe ostatni mysli. Oni totiz maji plnou hlavu toho, co si o nich ostatni mysli.
Ahoj,
já se přiznám, že jsem na tom dost podobně jako ty, ale poslední dobou to řeším tak, že mě je jedno, co si lidé o mě myslí. je mi to zkrátka jedno - at si myslí co chtějí, protože já to jejich někdy chaotické myšlení neovlivním. já si o lidech také myslím své. Moje rada, které se držím i já: Buď svá a chovej se podle toho, jak si myslís, že je to správné. Každý člověk někdy řekne hloupost, tak proč nebýt člověk? Přijde mi, že si to bereš moc vztahovačně a jseš na sebe příliš přísná. Kdybych měl spočítat, kolik blbostí jsem řekl za celý svůj život, tak tady sedíme do aleluja :D Ještě mě napadlo - proč se stydět a bát se seznamovat? Vždyt to je sranda nemám o co přijít a hlavně čím víc známostí, tím víc srandy a o tom to je
hahanaj:
Ten popis v tom článku sedí přesně na mě. Do poslední tečky - možná proto jsem smazal všechny účty na sociálních sítích a odizoloval jsem se od všech přátel. Kdykoli mám řešit problém tak před ním utíkám nebo nemám sebevědomí si na to troufnout. Podle mnohých umím solidně programovat, ale netroufnu si na to, jít do firmy a ucházet se o místo programátora. ačkoli umím lidem s programem pomoci (zejména studentům, který si nevědí rady), tak jim program ochotně napíšu, vylepším, přizpůsobím. Vždycky si řeknu, že tam je spousta záludností a že dostanu hned jako první úkol nějakou brutálně těžkou věc, kterou nedokážu vyřešit a že to je jen ztráta času protože tam jsou chytřejší lidé, kteří to zvládnou rychleji a pak uvažuji nad svojí schopností a moudrostí. No ve finále opět uteču od podobných myšlenek (překvapivě)
Dobrý den, hlavně buďte sama sebou... A řekněme si na rovinu, kdo občas někoho "nepomlouvá" nebo se o někom jinym nebaví v jeho nepřítomnosti...to je normální. A ti opravdoví kamarádi to dělat nebudou a to jsou přesně ti praví přátelé. Myslím, že nemáte žádný problém, možní kromě malého sebevědomí... určitě jste super slečna! A navíc, nezáleží na tom co si o Váš kdo myslí...důležitý je co si o vás myslí ti přátelé, o kterých jsem mluvila... hlavu vzhůru
Ahoj...je toho hodně a já cítím, že by ses potřebovala pořádně svěřit. Určitě máš ve městě nějakého psychologa. Zajdi za ním. Neboj. Chodí tam hodně lidí i když to na nich nemusí být vidět nebo poznat. Svěř se, uleví se ti a psycholog či psycholožka ti poradí. Je jen na tobě zda radši vybereš psycholožku nebo psycholožka. At už u vás ve městě nebo někde jinde. Takhle se stresovat není zdravé =)
Měj se a určitě někoho vyhledej =)) Držím palečky
Když nic jiného, tak časem to trochu přejde. Přijdeš na to, že si o tobě třeba něco opravdu myslí. No a? Každý si o každém, koho zná, něco myslí. Tak to prostě je. A jestli si myslí něco dobrého? Jak kdy, záleží na povaze toho druhého. Dá se s tím obecně něco dělat? Nedá. Když budeš chodit mezi lidi, tak si o tobě budou něco myslet. Když mezi ně chodit nebudeš, budou si něco myslet taky (ti, co tě znají). Tak to neřeš. Snažíš se být milá? Tak se o nic nesnaž. Buď normální. Kdo se s tebou nebude chtít víckrát setkat, nesetká se (sám se postará) nebo aspoň nebude vyhledávat společnou konverzaci. Výhoda. Kdo chtít bude, tomu vyhovuješ a je s tebou rád.
Ahoj,
taky přidám svých pár rad.
Určitě se netrap tím, co si myslí lidé, které potkáváš. Já vím, trápí s etím spousta lidí, ale zamysli se - zrovna tak se ten, o jehož názoru na sebe samou dumáš, může trápit tím, co ty si myslíš o něm.
Ani toho, že občas plácneš nesmysl, když jsi nervózní, si nic nedělej. Lidé poznají, že jsi nervózní a snad každý to někdy zažil. Je jim jasné, že to, co říkáš, bylo z nervozity. Důležité je, jak se projevuješ dlouhodobě, takovéhle malé přešlapy ti každý lehce promine.
Určitě si neříkej, žes měla raději držet hubu. Tím si akorát sama podrážíš sebevědomí. Pokud budeš mít nutkání se tím zaobírat, jen si promysli, jak to mohlo být lépe. Možná se někdy dostaneš do podobné situac ea uplatníš to, cos minule vymyslela, protože to pořád bdueš mít někde vzadu v hlavě, a tak tě ta situace tolik nezaskočí a neznervózní.
Stačí se přestat bát a hlavně přestat přikládat každé své malé chybce hrozně velkou váhu. Věř, že okolí si spousty ani nevšimne. Hodně se usmívej, a neboj se občas zkusit něco nového, at už v konverzaci s lidmi, či v čemkoli. Získáš v tom praci a půjde to snáž.
Díky, opravdu oceňuju vaše rady. Někdy si taky říkám, že mi to je jedno, a že jsem vlastně přece celkem fajn, ale dost často to na mě tak padne, že se mi v hlavě honí myšlenky, že možná nejsem ani dost hezká, ani chytrá, ani zábavná a co když si to myslí i ostatní a všechno se točí kolem toho. Docela závidím takovejm těm oblíbenejm lidem, těm který maj to sebevědomí a taky bych chtěla taková bejtt, ale bohužel na to nemám. Kolikrát, když někam vyrážíme, tak mám hned z toho obavy, co tam bude za lidi a jestli se se mnou budou bavit a jak se budu chovat. Je to pro mně fakt těžký. Nad psychologem už jsem párkrát přemejšlela, ale ještě jsem se neodhodlala. Každopádně, jestli budu mít někdy děti, tak bych je ráda vychovala jako slušný, ale sebevědomý a průbojný lidi, protože ty jiný, mi přijde, že se do tohodle světa moc nehoděj.
Ahoj, myslim, že seš úplně stejná jako většina českých lidí. Myslim, že většina čs lidí takhle žije a někdy dokonce i celých třeba 80 let. V podstatě si z toho pak někdo i může udělat životní filozofii švejka, což je někdy bráno jako velmi dobrý životní styl. Problém v limitovaném světě, ve kterém žijeme je ten, že i tento životní styl má své limity. A napíši to tak jak to je a jak to prostě v realitě funguje. Totiž. Jde o to, přežít jako úplný chudáček, který se pak i naprogramuje jako chudáček a bude tak žít 80 let, nic nedokáže, nic nikomu neudělá, bude díky tomu tak jako v pohodě? Anebo být průbojný kanec nebo průbojná samice, která ovšem svými lokty občas ty slabé buď úplně nebo málo zašlápne do bahna nebo je utopí? Obě životní filozofie mají své výhody i nevýhody a obě mají své limity. Problém té první varianty je asi takový, jako že já sem celej život byl zaměstanec, kterej celej život dřel jako osel a nikdy nic nedokázal, nikdy si skoro nic nevydělal a nikdy nic nedokázal. Druhý případ je, že je pan zaměstanec, který má peníze, něco díky své firmě dokázal, několik zaměstanaců a lidí potopil nebo jim způsobil doslova zkázu, a nakonec, i když něco dokázal tak zjistil, že to stejně nakonec nemělo cenu, a vždycky je za toho špatného, protože on má více peněz než ty chudáčci, on něco dokázal více než ty co nedokázali celej život nic, pořád ho za to pomlouvají a nemají ho za to rádi, že on nebo ona je ten lepší a průbojněší samec nebo samice. Ale z mého pohledu, který je takový, že jsem byl ve více zemích mohu říci, že čs zemi by prospělo, kdyby se zbavili těch trapných her na chudáčky, protože stejně to nikam nevede. Především by se každej měl zbavit pomluv. Kašlat na to, kdo si co o mě myslí, kašlat na pomlouvače. Vyndat karty na stůl a hrát s kartama které každý má, komunikovat a zbavit se toho úchylného humoru. Úchylný humor je podle mě ten, že já sem větší kuřák a těm kteří jsou menší kuřáci, těm já se směju. Já sem větší alkoholik a směju se těm, kteří jsou menší alkoholici. Já sem velkej chudák a směju se těm, kteří jsou menší chudáci. To není humor. To je ubohost. Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj. Pro většinu čš myslím hlavně platí, před nikým se neponižuj. At ten druhý ukáže své skutečné karty na stůl a at jenom nemele ty svý nesmysly a úchylně se nesměje. Tuhle hru ve světě nikdo nehraje. Neumíš anglicky, umřeš. Umíš anglicky, neumřeš.
Neumím poradit, protože sama bych tu radu potřebovala, mám to úplně stejně, asi i s tím, že se z dětství nesu sklon se podceňovat a mít na sebe přehnané nároky, rodiče jsou sice fajn, mám je moc ráda, ale tohle jim ve výchově nějak nevyšlo no...I věk máme podobný, mě je 26, tak nás aspoň může těšit, že v tom nejsme samy Ne, teď vážně, pravdu mají asi ti, co tady píšou, že každý si o každém něco myslí a my to v podstatě neovlivníme. Jeden pán mi jednou řekl, že co mají v hlavě ti druzí, s tím já nic nenadělám, nemůžu jim do hlavy vlézt a předělat to tam. A tím, že nad tím budu pořád přemýšlet, trápím jen sebe. A tak se poslední dobou snažím o to, aby mi to bylo prostě jedno. Ale neni to vůbec jednoduchý,no...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.