Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,prosím o Váš názor,protože už opravdu nevím,jak dál.Je mi 37let,mám dvě děti,manželství vcelku v pohodě.Velký problém mám s moji mámou.Je léčená alkoholička,která byla roky po vyléčení super máma i babička.Zažila jsem s ní dost nervů,ale mám ji velmi ráda.Celý život jí pomáhám,nosím dárečky pro radost aby byla štastná,Máma se léčí na psych.s depresí.Je to od té doby,co se mojí sestře narodilo postižené dítě.Máma se na něj fixovala a já i moje děti ji skoro nevídáme.Když je máma u sestry,tak tam většinou nesmíme,aby jsme nedonesli nějaký bacil postižené vnučce.Sestra mámě neustále telefonuje a potřebuje jí.Máma už si mně několikrát v sms.stěžovala,že sestra několikrát denně volá a na mámu je toho moc.Sestra má těžký život,ale má manžela a já si myslím,že mám na mámu taky aspoń malé právo a také moje děti,které už mi to několikrát vyčetly,že o ně babička nemá zájem.každý rozhovor s mámou končí hádkou a pláčem nás obou.Máma si vezme prášky a spí.Sestra je ukřivděná a já neštastná.Navštívila jsem psychologa,několikrát a ten tvrdí,že je na mé straně,že to,že je máma jen u sestry je opravdu sobecké a chápe prý,že mě to trápí.Několikrát jsem třeba mámě nabídla cukrárnu,společný nákup a dočkám se jen odpovědi,že se zeptá sestry,jestli něco nemají.Několikrát mi řekla,že nemůže,že jí bolí hlava,že dlouho chovala vnučku atd.Když vyjímečně se mnou mluví,90 procent hovoru je o setřiné dceři.Kolikrát se i moje dcera rozplakala,jak babička mluví o setřenici a moji dceru vnímá napůl.Chápu,že je to pro ni těžké vyrovnat se s tím,ale trpím,že mámu skoro neznám.Máma i setra se vysmívají,když řeknu,že můj psycholog je při mně.Prý je to debil,prý nezná názory jejich a tak to nemůže objektivně posoudit.Nevím už s kým se poradit.manžel už zuří,jak se kvůli své rodině trápím,začínám mít zdravotní problémy.Jsem doslova alergická,když mi dojde od mámy sms.že jede za malou.Když jí napíše moje dcera,tak se vymluví,že jí to mám vysvětlit,že jak ona to má udělat.Jsem prý sobec.Když vidím mámy od kamarádek,jak chodí s dcerami na nákup,na dovolenou,je mi do breku.Chci tak moc?Když se vyjímečně máma ohlásí,že za dcerou dojede a dcera má v tu dobu třeba kroužek,okamžitě se máma urazí a prý už nepřijede tedy vůbec.Přitom ona mě odmítla a vymluvila se stokrát a mám to chápat.Copak mám dceři zrušit zaběhlý koníček,kde má kamarádky,protože má máma čas jen v tuto dobu?Máma je v důchodu a u sestry je kdykoliv ona zavolá.Já už se bojím jednou za rok poprosit,jestli můžu s manželem na ples.Dostanu odpověď,že sestra ani máma taky nikam nechodí.Tak mi hlídá vyjímečně tchýně,nebo kamarádka.Děkuji za každý názor,třeba i negativní.Abych mohla poznat,co dělám špatně.Marie
"marie", vztahy v rodině jsou vždy křehké, znáte se dokonale, víte, co na koho platí a kde má kdo slabší stránku. Víte maminka asi trpí tím, že její dcera, její dítě má postiženou holčičku a chce jí to nějak vynahradit, proto jí věnuje tolik času. Vaše malé děti to nechápou a tak se stane, že pláče Vaše dítko, že chce také babičku. Zkuste se požádat manželovu maminku, babičku, aby přišla častěji k vám domů a nebo si vzala vaše dítko třeba na výlet. Určitě uznáte, že Vaše sestra je ráda, když má mámu u sebe a která ji trochu pomůže a hlavně pochopí, uklidní, vyslechne. Co, kdybyste byla vdaná v cizině, tisíc km daleko a mamku viděla 1x za rok a taky by to šlo. Chápu, že je Vám to líto, ale mamka Vás má určitě také ráda, jako sestru. Hledejte společnou řeč, ne to, co Vás rozděluje a pak vás mrzí a bolí všechny. Mějte se hezky. - stařenka
Dobrý den stařenko,děkuji moc za odpověď.Já se snažím vžít do duše mé mámy,proč to tak má a chápu,že ji bolí,že vnučka je postižená.Kolikrát si ale stěžuje,jak ji moje sestra využívá,jak běhá kolem vnučky a sestra sedí u počítače.Před časem si máma našla přítele a i o toho přišla.Tak ráda k němu jezdila,jenže sestře se to nelíbilo a neustále jí volala.Přítel chtěl občas s mámou být a ona stejně jako mně slíbila a nakonec se vymluvila.Já jsem si v dětství mámy neužila.Byla věčně opilá a já ji pořád hlídala,jak malé dítě a bála se o ni,možná proto bych ji teď tak chtěla,aspoň někdy dojít na kávu a popovídat si.Podle mě i máma by měla právo žít.Mějte se pěkně Marie
Ono je to opravdu hrozně těžké pro všechny strany. Každý by chtěl mít tu svoji malou pravdu - sestra pomoc v péči o postižené dítko, vy pomoc v péči o zdravé dítko, máma svůj život...
Vemte to tak- kdo to má nejtěžší - já to vidím tak, že vaše sestra - nevím sice jak moc je dítě nemocné, ale určitě to jednoduché nemá, stará se 24h denně, je ráda, že si může oddychnout třeba u PC... Mámě je uričtě sestry líto a ještě více je jí líto maličké...
Jestli se rozešla s přítelem - to je její věc a jenom oni dva ví proč.
Pokusila bych se s mamkou domluvit (nejlíp bez přítomnosti sestry) o tom jak je vám líto, že nemáte sami pro sebe ani chvili na pokec, poproste ji, aby vám nepsala, že zrovna jde nebo je u sestry, že to je jejich věc, a že budeš hrozně ráda, když se sejdete... A dejte tomu čas. Neřešte nic, nevyčítejte, uvidíte že to bude lepší...
I Vám mockrát děkuji za názor.Nechci tady fňukat,vím,že sestra to má těžké.Chápu i to,že máma k ní pojede a pomůže.Trápí mě moc to,že moje děti ji mají rády a ona je odmítá.Opakovaně jim třeba slíbí,že dojde na jejich besídku,že s námi půjde na výlet,že si je vezme na prázdniny a až jsou nachystané,těší se,tak dojde sms.že to máma ruší,že jede k sestře,že ona třeba jede se psem na veterinu,udělat si nové nehty nebo že jede s manželem na večeři.já chápu,že sestra potřebuje vypadnout,ale připadám si,že pro mě a mé děti není místo.Máma mi plakala do telefonu,že měla přítele ráda,že nechtěl tolerovat,že je pořád u sestry.Je mně líto všech.Jenže už si to nějak nedovedu psych.srovnat.Jsem na tom psych.paradoxně hůř než sestra.To mi říká i můj manžel,děti i babička.S mámou jsem mluvila několikrát a ona mi i řekla,že ví,že na mě kašlala.Ale když se třeba nepohodnu se setrou,máma vše popře a je při sestře.V sms.mi napíše,že nemohla jinak,že nechce přijít o malou a omlouvá se,stejně vím,že příště to bude stejné a já budu dětem vysvětlovat,že je babička nemocná.Marie
Docela dobře tenhle problém znám, i když v tom nehrála roli moje sestra. Rozumím, v jakém citovém rozpoložení se nacházíte. Cítíte nespravedlnost a nechápete ji. Vím stoprocentně, že se snažíte a že by Vám vůbec nevadilo to, že by Vaše matka trávila více času u Vaší sestry. Vás ničí pocit křivdy, kterou jste si podle Vašeho cítění situace nezasloužila. Tak já Vám něco řeknu, Vy se musíte absolutně vymanit z pouta, který Vás k matce váže. To Vy jste k ní připoutaná svým citem, ona tomu vůbec nerozumí. Vy jste asi odmítla přestřihnout tu pověstnou pupeční šňůru. Jsem si jista, že matku milujete hluboce a že ji vnitřně potřebujete možná víc, než Vaše sestra. Ta totiž nad ničím podobným nepřemýšlí, nemá proč. Matka jí je k dispozici, kdykoli je toho třeba.Jenomže Vy budete pořád ta druhá a stále odstrkovaná. A víte proč, protože ta Vaše matka dobře ví, že at se k Vám zachová jak-koliv, vy se neurazíte a znovu přiběhnete jako vděčný pejsek, pro pohlazení. Já si přesně tohle samé prožila, i když důvody byly jiné. Trápila jsem se tak strašně, že jsem se nervově zhroutila, plakala jsem jsem dny, týdny, měsíce a stále jsem nemohla pochopit její postoj vůči mně. Po dlouhých měsících utrpení jsem to najednou vzdala. Rozhodla jsem se, že nebudu dolézat a že jí nebudu vnucovat svou lásku, o kterou nestála. Odmlčela jsem se, přestala telefonovat, přestala se ptát na její zdraví, prostě nic. Zvykla jsem si na to, že mne nechce. Náš vztah se nezměnil, ale já se cítím daleko lépe. Už na ni nemyslím každý den, už ji nepotřebuji vidět každý den, stačí mi že vím, že ještě žije. Když mi zavolá ona, tak přijedu, když ne, tak mlčím. Odcizila se mi, ale já už netrpím. Už ani nemám takový strach z její smrti. Dříve jsem při té představě šílela bolestí, Dnes už ne. Kopala do mne jako psa, utloukla mé city. Mám ji samozřejmě stále ráda, je to má matka, ale možná, že mi svým jednáním zachránila život. Já si totiž nedokázala představit jak přežiji její smrt. Příšerně jsem se toho okamžiku bála. Dnes už se nebojím, otupěla jsem. Budu to bolet, to ano, ale dnes vím, že to přežiji. Je mi Vás líto. Tohle těžko pochopí někdo, kdo si tím sám neprošel. Musíte se naučit žít bez ní a zároveň s ní tak, jak ona nastavila mantinely. Nesnažte se to změnit, nezvládnete to. Netrapte se. Máte svou rodinu, děti, manžela. Já s Vámi cítím, ale nepomůžu Vám. Suzy.
Dobrý den Suzy,když jsem četla Vaši odpověď,přes slzy jsem neviděla na obrazovku.Jako bych to psala já.Vím,že pro většinu budu ta,která má všechno a neváží si toho,zatím co sestra to má velice těžké,tak já musím stranou.Možná kdyby neproila to co prožívám,možná bych na takovou otázku reagovala stejně a také respektuji názor,který nebude stejný jako názor můj,mého psychologa,mého manžela nebo Váš.Já sama vím,co jsem jako dítě prožila.Alkoholismus obou rodičů,neustálé hádky,výčitky,bití otce mámu,nevěru mezi rodiči,věčný strach.Nevím jaké to je když s Váma máma píše úkoly,jaké to je když Vám pohladí vlasy když je Vám těžko.Celé dětství,pubertu i dospělost jsem žila ve strachu o mámu.celý život jsem se dobře učila,aby nepila a já ji dělala radost.Zatím mi vyčítala otce a jiné pro mě nepochopitelné věci.Když jsem se vdávala byla od rána opilá na namol.To samé když jsem ležela čtvrt roku v porodnici a starší syn se mi narodil kvůli stresu o 2 měsíce dřív s mozkovou disfunkcí.Snažila jsem se jí hájit před tchýní a manželem.Kolikrát jsem večer když manžel a děti spaly sedla do auta a jezdila mámu potají kontrolovat,jestli žije,jestli něco nevyvedla.Věčný strach,že si něco udělá,když si například v opilosti zlomila nos,nebo se přiotrávila léky a já ji našla za pět minut dvanáct.Byla jsem víc než štastná,když se šla léčit a přišla z léčebny jiná máma,taková,jakou jsem si přála.Ta,která je veselá,umí naslouchat,peče koláče a semtam pohlídá,pomazlí vnoučata.To moje štěstí v podobě mámy trvalo jen chvíli,malou chvíli,kdy jsem si to já i můj starší syn mohli užít.Potom se mojí setře narodilo postižené dítě a pro mě a mé děti místo není.najednu stranu jsem byla ráda,že máma nepije.Hluboce smekám před lidmi,kteří zvládnou péči o takové dítě.nevailo mi,že máma pomůže,sama jsem pomohla at půjčeným autem,oblečením pro její dítě nebo nasloucháním jejich problémů.Jenže asi jak mi říká můj psycholog mám z dětství deficit lásky od mé mámy.Táta o mě celý život zájem neprojevil,nestýká se se mnou.A proto jsem si moc přála,aby aspoň někdy si našla máma čas jen na mou rodinu.Aby mi dcera nechodila s pláčem ze školy,že viděla babičku,jak vyzvedává ze školy sestřinu druhou dceru a pro ni tak nikdy nepřišla.Aby na každou prosbu,aby za námi dojela uslyším nějakou výmluvu.Že se sestrou máma slaví svátky,narozeniny,Vánoce včetně ohňostrojů a sta fotek.Když mámu poprosím,že mám jít na operaci a manžel se nemůže uvolnit z práce,jestli by mi vyjímečně nepomohla,jede raději za sestrou,která potřebuje napéct dort.Myslím,že to dopadne stejně jako u Vás Suzy,že za chvíli otupím a nebudu to vyžadovat.Že pochopím,že mám přehnané požadavky a že můžu kamarádkám závidět,že s nima máma zajde na nákup nebo dojde popřát jejím dětem k narozeninám.V létě kdy měl syn narozeniny pozval babičku na oslavu svých narozenin.Vážila jsem si toho,protože už je to puberták.Máma se třikrát vymlouvala,že ji bolí hlava,nemá peníze,hlídá u sestry.Nakonec dojela i se setrou a jejími dětmi.celé odpoledne seděla u malé,krmila a přebalovala a v té lásce k ní zapomněla mému synovi popřát.Dárek poslala na druhý den po manželovi.Synovi to dodnes nevysvětlím a mrzí ho to.Já sama si myslím,že nechci tak moc.že i když je v rodině takové postižení,pomoc potřebná,bylo by fér vůči ostatním najít si aspoń chvilku na ně.A to říkám z pozice mámy dvou dětí.Kdy dcera je malá a potřebuje mě víc,ale syn i když je skoro dospělý čeká na nějakou tu pochvalu nebo pusu taky.A nedovedu si představiit,že bych jednoho z nich přestala navštěvovat z jakéhokoliv důvodu.Tak jak mi říká psycholog,že potřeba mateřské lásky je běžná věc a nemůže ji nahradit láska dětská nebo partnerská.Jsem štastná a vděčná,že mám manžela a děti,jen díky nim toto zvládám.Mějte se pěkně Suzy a díky.Marie
Milá Marie. Věřte mi, že tohle nevyřeší žádný psycholog. Je to na Vás. Nikam už nechoďte, netrapte se, je to zbytečné. Vím, že Vás nejvíc mrzí, jak reagují Vaše děti, Ty totiž nechápou PROČ, a Vám je to líto. Vnímáte to jako nespravedlnost vůči nim a máte pravdu, jenomže jak tohle vysvětlit dítěti? Strašně ráda bych Vám pomohla jinak, ale vím, že to nejde. Je to na Vás. Musíte najít sílu a oprostit se od té touhy, mít maminku takovou, jakou byste si určitě zasloužila. Nebojujte proti větrnným mlýnům, ten boj ještě nikdo nevyhrál. Smiřte se s tím, že je Váš osud jiný. Obrňte se, neplačte, netruchlete. Nenechejte se "vyžírat" vnitřně, nechává to následky. Vím, o čem mluvím. Když Vám bude nejhůře, klidně mi napište vnitřní poštou. Ale myslím, že to po čase ani nebudete potřebovat. Zvyknete si. Nedoprošujte se lásky, nebude Vám vyhověno. Utvořte si svůj vlastní svět, máte k tomu veškeré předpoklady. Manžel, děti. Po nějaké době to začne fungovat. I jim to nakonec dokážete adekvátně vysvětlit. I když si dovedu představit, že to jednoduché nebude. Vy se musíte zbavit těžkých okovů lásky, která není opětována. Prosím, přehodnotte situaci ve prospěch svůj a Vaší rodiny. Přeji Vám hodně síly, které Vám bude určitě třeba. Znám to děvče moje zlaté a proto vím, že to jde. Vaše Suzy.
Víte, mít postižené dítě, to musí být veliký nápor na nervy rodičů. Z pohledu vaší matky - vy máte všechno v pořádku - i děti, i manželství, nemá proč by vám měla nějak moc pomáhat. Ale u vaší sestry je to jiné, tam mají problém a vaše matka si nějak vzala za své, že holt musí pomoci za každou cenu. Je dosti možné, že sestra pomoc vaší matky i zneužívá. Je vám 37 let, nejste tedy žádná nezkušená mladice. Už něco o životě víte. Věřím, že vás chování vaší matky trápí, ale asi ji jen tak nezměníte. Zkuste se trošku vžít do situace vaší sestry. Vy máte zdravé děti a ona postižené. Jakpak jí asi musí být? Umíte si to přestavit? A rada onoho studovaného psychologa, že pravda je na vaší straně - no víte, já o tom nejsem tak přesvědčená. Jiná situace by byla, kdyby vaše matka pečovala u sestry o zdravé dítě, ale tam je přeci jiná situace, ne? Nebuďte ukřivděná. Máte určitě krásné děti, manželství /jak píšete/ je v pohodě, děkujte za to a buďte ráda, že to tak máte.
I dospělý člověk potřebuje cítit lásku a zájem od mámy. Může si mockrát říkat, že sestra je v těžší životní situaci, snažit se mámu i omlouvat, ale uvnitř ho to mrzí, protože si připadá odsunutý na vedlejší kolej, přehlížený a nemilovaný. Každá máma by měla lásku rozdávat mezi děti spravedlivě a je jedno, jak jsou staré. Když se cítí odstrkovaná i vnoučata, tak to spravedlivé rozhodně není. Jednomu dítěti se snažit pomoci ze všech sil a to druhé přehlížet, není dobré. Doplácet na to, že já mám zdravé děti, zatímco sestra takové štěstí nemá? Také by mne to od mámy mrzelo a zraňovalo. To není sobectví, jen lítost a s tou se člověk srovnává velmi špatně. Určitě je důležitá opora manžela, který dovede pochopit a podržet, protože to bude trvat dlouho, než se člověk vyrovná s tím, že je to tak, jak to je a mámu nelze přesvědčit o tom, že já jsem tady také, mám jí ráda a občas jí také potřebuji. Třeba jen k tomu, aby mi dala najevo, že mě ráda stejným dílem, moje děti, že též miluje a jsme pro ní stejně důležití v jejím životě. Tady to spíš vypadá na nezájem o jednu ze stran a hledat tam oporu a pochopení, je zbytečné. Za své pocity nikdo nemůže. Věřím, že to bolí a hodně. S tím člověk ale pomoci nemůže, ani kdyby stokrát chtěl.
Dobrý den "kapko naděje".Moc děkuji za milá slova.Já jsem k psychologovi začala chodit,protože jsem to přestala zvládat psychicky.Dnes je to o dost lepší,už na to nemyslím denně,už se necítím tak strašně sobecky,jak mi sestra i máma řekly,že jsem.Už se snažím pochopit,že chtít lásku mámy je normální.Taky je mi lépe díky takovým jako jste Vy,kteří věnují svůj čas i myšlenku cizímu člověku,který se trápí.Kteří mě neodsoudí z pár řádků na netu a snaží se pochopit,co říkám,že nechci tak moc.A já to můžu vypsat a poslat dál.Ještě jednou díky.Marie
Dobrý den,nevím jak Vás oslovit,protože jste se nepodepsala.I Vám děkuji za názor i čas.Ráda si přečtu každý názor,ráda i odpovím,protože se aspoň vypíšu.Chtěla bych Vám k tomu říct jen to,že nečekám a nepotřebuji od mámy pomoc.nepotřebuji aby mně věšela prádlo,přebalovala děti,vařila,nebo hlídala psa když jsem na dovolené.Chápu,že sestra je na tom hůř.Chápu,že ji to zmáhá a ona rezignovala na svou domácnost,kde neuklízí,nevaří.Že se odreagovává u počítače několikahodinovým denním sezením.Nechápu,ale,že s dcerou necvičí a měla by. Nikdy nepochopím to,že na každou moji prosbu mi máma odpoví,nevím zeptám se sestry jestli budu moct a já dopředu vím,že nepřijede.Ani na Vánoce nebo když bude moje dcera nemocná a sama o to babičce napíše.Sama to nechápu jako matka dvou dětí,které moji lásku potřebují oba at nemocní či zdraví at zlobiví či hodní.Ano máte pravdu,musím si vážit,že mám děti i manžela.Musím se vžít do mé sestry i mámy.A Vy se prosím aspoň trochu vžijte do mě,že nechci ani tak pomoc,jako zájem o mě nebo mé děti ze strany mé mámy,obyčejné popovídání u kávy,které moje kamarádky považují za běžnou věc,já to mám jako svátek.Pěkný den a přeji jen to dobré,snad budete mít lásky dost a nebudete nikdy cítit to co já Marie
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.