Nejste přihlášen/a.
Zdravím; trápí mě pořád takový problém, a to jsou injekce. Když jdu na odběr krve a cítím, jak to do mě zajíždí, je po mě. To by nebyl takový problém jako u zubaře, protože jakmile mi píchne lokální umrtvení tak do pár sekund je mi strašně horko, nemohu dýchat a zubařku vidim několikrát (což ani nevadí, protože je to kus ) a tento stav trvá asi 10 minut, než to rozjedchám a nemám pocit, že to se mnou kažcou chvíli sekne. Když jsem byl na alergologii a zjištovali mi alergii na trávy atd, finta spočívala v malých kapkách co se kápnou na kůži a potom tak asi 1mm dlouhou jehličkou se vpíchnou do kůže. Prostě vůbec o nic nejde... ale jedna, druhá a pak jsem se vzbudil na zemi. Pohled na krev mi nevadí když si něco udělám, ale třeba třísku musim vyndavat jinak, než ostrym předmětem (tj. jehlou na šití nebo špendlíkem). Možná v tom mají roli vzpomínky z dětství, nevim, ale štve mě to a rád bych se toho alespoň trochu zbavil. Děkuji za rady...
doplněno 27.09.11 16:53:ještě doplním, že nože v kuchyni v šuplíku otáčím ostřím dolů a přerovnám je i v případě, když zjistim že je přítelkyně dala "špatně" třeba i ráno, i kdybych měl kvůli tomu přijít pozdě do práce a mít průšvih. Přijde mi to už jako nějaká úchylka...
Fobie. A fobie se lze zbavit postupným otužováním, i když to v tomto případě těžko může být bodání se po těle, leda byste se skouknul v emo Buď sám, nebo s pomocí psychologa. Hmm, marně přemýšlím, jak se lze otužovat na jehly... Rozhodně začít třeba těmi noži v zásuvce by nebylo marné. Vědomě je otočit "špatně" a když vás to bude hodně deptat, tak ze začátku třeba jen na hoďku. Třeba zjistíte, že se nic nestane a příště to vydržíte dvě
Fobie jsou svinstvo, já sama jednu mám a jsem zoufalá. Pokusila jsem se to řešit i s psycholožkou, ale zatím jsem se nezlepšila a je to na dlouhou trat, ale co do té doby? Poraďte prosím... máte zkušenost?
Jsem fobička ohledně zubařů. I před obyčejnou preventivkou se prostě sesypu, když vím, že tam půjdu, vydržím dva dny brečet a jsem zvíře v kleci. Když něco sním, vyzvracím to a když usnu (někdy se ani to nepovede), mám hrozné sny... Do loňska jsem neměla ani jeden kaz a pak mi jich zubař po mononukleoze našel osm. Musela jsem tam jezdit dvakrát týdně asi tři týdny, pokaždé stejně vyčerpaná a než jsem se vzpamatovala, znovu opichy a vrtání... to mi samozřejmě nepomohlo a minule už jsem i zkolabovala přímo na křesle. Třesou se mi ruce, nohy, sestra mě musela držet, abych se nehýbala. Ne, že bych cukala schválně, ale tak jsem se třásla, že to prostě nešlo...
Nedělám scény, jakože bych utíkala z ordinace, kousala a ječela jako siréna. Vím, že tam musím a nesnažím se to komplikovat. Tohle (třesy, návaly pláče, mdloby) ale vychází zevnitř a nemůžu si pomoct. Jasně, že bych radši klidně přišla, otevřela klapačku a odešla, ale... nejde to.
TeĎ jsem si objevila na zubu malinkou, ale do hloubky směřovankou dírku, jsem zoufalá, že to bude zase kaz. Ty loni nešly ani vidět, takže nějakou "maličkostí" se nenechám oklamat. Zuby si drhnu i třikrát denně, mám i kartáček na krčky, speciální ochranné gely a co z toho...? Navíc mi teď rostou na střídačku zuby moudrosti a mám hrozný strach, jestli narostou zdravé a dobře... při představě najkého zákroku se i dělá mdlo.
Samozřejmě jsem zkoušela bylinky na uklidnění nebo se odreagovat myšlením na něco jiného, ale marná snaha...
To jsem měl také, dokud jsem nezměnil zubaře. "Prehistorická" technika, neochota, laxnost, plomby standartně druhý den venku... Teď chodím k zubaři v pohodě, protože než cokoliv udělá, tak mi to ukáže na obrázku, řekne mi jakýma nástrojema bude dělat, 100x za minutu se ptá, jestli mě to nebolí... ale co zákrok, to průvan v peněžence. Je to hodně peněz, ale za tohle mi jich líto není...
Tenhle je rodinný, prakticky starý známý, má už před důchodem. Je ovšem dobrý, nemyslím si, že mám problém přímo s ním. Co dělá mi říkal, ovšem neuklidnilo mě to. Myslím, že mám spíš problém s tím, že je to "hlava", že se nademnou naklání a já se cítím hrozně bezmocně.
doplněno 27.09.11 18:01:Kuš... vložil se mi jen druhý odstavec. Ve zkratce jsem v prvním psala, že "tenhle" míněno současný, přišel po dětské zubařce, která mi ošetřovala kaz ještě v mlíčňáku a znáte to, s děckem se nikdo nemaže, co mu bude povídat. Prostě drž a hotovo. S přechodem k tomu současnému se nic nezlepšilo. Ale máte pravdu, že v některých případech by změna pomoci mohla...
K tazateli: odběry krve jsou mazec, já sebou vždycky říznu už jen kvůli hodně nízkému tlaku. Nemůže vým to taky pomoct? Mi poáhá těsně po odběru hodně pít a i při vpichu ležet. Vsedě je ot konečná.
S injekcema to mám podobný. Ale jen někdy. Doporučuje se zhluboka dýchat a nedívat se. Jenže to stejně zabere jen někdy. Klidně se mi udělalo zle třeba až pár minut po odběru. Možná trochu pomáhá jít, nejlépe venku na vzduchu. Ale jak začne být malátno a hučet v hlavě a mizet okolní zvuky, je nejlepší si co nejdřív (= velmi rychle) pohodlně sednout a opřít se.
Jinak prostě pokusit se injekci vůbec nevnímat a ani pak na to vůbec nemyslet. Ne se snažit myslet na něco jiného (protože vím, že se snažím myslet na jiné, abych nemyslel na tohle a ... a malér), ale prostě nemyslet při tom vůbec.
doplněno 27.09.11 19:39:Jo a nože taky otáčím ostřím dolů. Příborové ne, tam je to jedno, stejně jsou tupé jak ..., ale ty ostré otáčím. Je to bezpečnější. Nemá cenu se pořezat.
Pff, ani mi nemluvte. Po poslední tetanovce se mi udělalo trochu špatně, ne hned z té injekce, ale až o pár minut později, možná z té látky. Původně jsem myslel, že zvládnu dojít domů, mám to tak deset minut rychlou chůzí, ale venku jsem to vzdal, vrátil se zpátky do čekárny a dobře sem udělal, další snad třičtvrtě hodiny jsem tam seděl na lavici, hlavu opřenou, oči zavřený a naprosto nevnímal okolí, jak úplně ožralej nebo sjetej.
Nebo nedávno na odběru, bylo to brzo ráno a v zimě, byl jsem celej zmrzlej, prokřehlý ruce, doktorka měla problém se vůbec trefit, bylo to nakonec asi na pět vpichů, než se nasbíralo dostatečný množství krve, ona z toho taky byla docela neštastná. Naštěstí jsem měl doprovod, takže pak bylo koho se držet A nakonec i větší motivace snažit se tu nevolnost překonat a ignorovat a nevypadat jak úplná lemra, kterou zdolá nějaký píchnutí :D
Jinak s nožema ani ničím podobným problém nemám, můžou být kdekoli jakkoli, jedině při přítomnosti dalších lidí otočím ostří pod předloktí, rukojetí dopředu. Samozřejmě se už kolikrát stalo nějaký běžný říznutí nebo úraz, ale psychicky teda nic.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.