Psychická stagnace rodičů

"seznammih", nikdy nevíte, co je mezi rodiči a proto se nikdy do nich neplette a neraďte jim.To, co prožívají vaši rodiče, s tím se setkávají všichni, kterým děti odrostly a musí si najít dál smysl života. Vy jste dospělé a rodiče mají najednou prázdno, a musí si najít, jak to prázdno zaplnit a jak spolu dál komunikovat, když už se neřeší děti, jejich úkoly, jejich nemoci, jejich hlídání, jejich výchova atd. Někdy již děti vašeho věku zakládají rodiny a rodiče se těší na vnoučátka, a to u vás doma zatím není. Rodiče by měli mít možnost se jít pobavit spolu, bez starostí o děti, jet spolu na výlet, na dovolenou, jít na procházku, na kafe, na oběd. Najednou vypadli z toho frmolu, co byl kolem dětí a nevědí si honem rady. Maminka začíná mít přechodové potíže a věřte, že spousta věcí přestane člověka bavit. Určité fyzické změny se týkají i vašeho táty, a taky se s tím musí srovnat. Snažte se vy děti udělat doma atmosféru, kam by se všichni rádi vraceli, udělat legraci a pomoci tak "vyhořelým" rodičům. - stařenka /41 roků vdaná/

nevím, jak moc je to reálné, ale zkusila bych prosadit pejska! To je neuvěřitelný všelék ... i zhubnout se dá při jeho venčení, pozná další pejskaře a prohodí pár slov s jinými lidmi venku, ... pochopitelně by s tím musela maminka souhlasit lámat přes koleno to nejde. A nebo pak za jejího vědomí, ale s Vaší asistencí sjednat kamaráda a nebo i známost kledně přes internet! Alespoň navrhnout by jste jí to mohla, třeba se jí do toho nebude chtít hned, ale ...

Stařenka napsala velikou životní moudrost. Jsem vdaná 36 let za jediného dědečka, prošla jsem s ním mnoho chvil krásných i takových, které bych nejraději vymazala. Stal se z něho alkoholik, po půlroční léčbě v Želivi je z něj dneska už 5 let úplně jiný chlap. Milý, příjemný, nechá se s ním o všem mluvit, poradí. Občas si myslím, že žiji s někým úplně jiným a hrozně si ho za to vážím. Každý člověk to nedokáže. A protože jsem díky němu dobře naložená a nenervuji se jako dřív, i přechod jsem zvládla tak, že jsem o něm vůbec nevěděla. Ženy mě strašily - návaly, pocení, změny nálad, bolesti hlavy,... Nic z toho mě nepotkalo. Na oslavě zetových narozenin jsme si spolu tukali kofolou a vůbec nám nevadilo, že ostatní si lili do hlavy alkohol.

Rodičům se nemíchejte do života, musí si všechno ujasnit sami. Jen oni vědí´, co se mezi nimi stalo a případně i jak z toho ven. Vám by se jistě také nelíbilo, kdyby oni vám. dcerám, mluvili do života. Ale jak říká "stařenka". Už jste obě dívky dost velké na to, abyste zakotvily ve vztahu a daly jim vnoučátka. Ta nová generace by jim v jejich problémech jistě pomohla, zase by se měli o koho starat /zvláště maminka/. Myslím, že by mimča přijala s otevřenou náručí a nemusela by si hledat nového chlapa, či s ženskými z práce chodit po zábavách, jak jí to radíte vy. Jaga.

Myslím si, že jste obě velké holky a měly byste si zařídit svůj život, svou domácnost a nemontovat se do vztahu dvou dospělých lidí. Kteří to takhle mají a takhle chtějí. Až to budou chtít jinak, změní to. A vy s tím nic nenaděláte. Jen trápíte sebe i je, neustálým mlácením prázdné slámy a řešením něčeho, co vyřešit nemůžete. To babičkovství je sice moc krásná, nádherná věc, ale nemůže to být smyslem života. Každý si musíme žít svůj život a ne život našich rodičů a vnoučat. Můžeme ho přizpůsobit potřebám těch druhých, ale musíme mu dát smysl a jinou náplň! A své milované přivítat jako milované, zlaté, ale přece jen návštěvníky Nemůžeme ovlivňovat jejich život zásadním způsobem. Stejně tak, jak jim nemůžeme přestavovat nábytek v jejich domově. Nevím, jestli jsem se vyjádřila srozumitelně a výstižně, ale já to mám tak. Své děti a vnuky miluji, cedila bych za ně krev, ale respektuji jejich rozhodnutí a jejich postoje, ikdyž se mi třeba nelíbí. Totéž očekávám od nich ve vztahu ke mně.

Pejsek a já nevím co ještě zní sice moc pěkně, ale! Nikdo z nás si nepřeje, aby nám rodiče nebo děti mluvili do našich problémů, aby nám řídili život, kontrolovali nás. Ale sami to děláme. Řečníme do něčeho, po čem nám nic není. "Cesta do pekel je vroubená dobrými úmysly!" Proč si myslíme, že máme právo hučet do mamky, at se rozvede nebo nerozvede, jak má něco řešit? Schválně mluvím v množném čísle, protože jsem to také dělala. Ale hooodně dávno jsem toho nechala, protože jsem sama špatně nesla, když naši řešili něco, o čem věděli zkresleně, ve zlomečku. Způsobem, který se mi nehodil a nelíbil. Řeším jen to, na co se mě zeptají, to o čem si myslí, že dovedu vyřešit. Kam mě pozvou. Třeba formou dotazu v Poraďte.cz :D

Je smutným faktem, že ač jsou děti sebedospělejší, rodiče je pořád berou jako děti a poradit a valně ani pomoci si nenechají. A že by to občas přišlo vhod (Jestlipak si to budu za dvacet let pamatovat? ) Chovejte se k ní hezky, nejlépe k oběma, at jí nepřiděláváte starosti, podnikejte s ní věci, k jakým je ochotna, slibte jí vnoučátka, kvůli kterým se musí udržet fit, ale hlavně ji do ničeho moc netlačte a nepřemlouvejte, to by k ničemu dobrému nebylo; i se zkuste zdržet hodnocení situace a kritiky, byt sebeoprávněnější. Nabízejte jí zábavy co možná nenápadně, potřebovala by se dostat mezi vrstevníky, ale takových možností moc není. Nemáte třeba alespoň možnost spolu někam chodit cvičit? Ono se to časem srovná, at už jakkoli, ale vaše moc je bohužel velice omezená, protože ještě dlouho budete pro ní malé dítě