Nejste přihlášen/a.
Dobrý den, pracuji na jedné práci ohledně roku 1965-1975. Jde o běžný život v tomto období. Jak se nakupovalo? Jaké byly zvyky? Jak se bydlelo? Jaká byla práce? Jaký okamžik se vám vryl do paměti? Jak jste trávili volný čas? Co je nyní zcela normální a dříve bylo zakázané? Prostě jakékoli informace z běžného života ocenim. Těšim se na odpovědi
color:black">
čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Ano
Nakupovalo se poměrně špatně. Byly sice nízké ceny, proti dnešním, ale i nižší platy. Pořád vzpomínám na eskymo v čokoládě za 50 haléřů, nanuka na klacíku za korunu a ruskou zmrzlinu v oplatkách za 3 koruny. A to byla větší a smetanovější než dnes, na jazyku se přímo rozplývala. Ale nebyla často, 3 koruny už bylo dost peněz. Vzpomínám si na nákup mléka. Než jsem šla ráno do školy, musela jsem ještě doběhnout do krámu a donést mlíko. Nosila jsem bandasku, paní prodavačkado ní naměřila mléko takovým "litrem s hákem na konci. Mléko bylo ve velikých hliníkových konvích. Vzpomínám si, jak jednou jsem v zimě šla domů s tou bandaskou, bylo velké náledí, já se neudržela a klouzala se. Upadla jsem a vylila všechno mléko, no a babička se moc zlobila. Maso vozili jednou týdně, ve středu. Prodávalo se od 15 hodin, až přijedou lidé autobusy z práce, aby se na ně dostalo. Ale řada maminek nařídila dětem, aby šly do fronty třeba už ve 13 hodin a držely místo. Tak se nás tam u masny každou středu sešlo několik a 2 hodiny jsme si prima zařádili. Vždycky před Vánoci, během roku jen zřídka, přišla do obchodu dodávka banánů, pomerančú, buráků, kokosu, kakaa. To byly boje. Chudinky prodavačky to musely rozdělit tak, aby se dostalo něco na každou rodinu, jinak by byl oheň na střeše. Z některých rodin šli do fronty i 2 členové, ale prodavačky znaly svou vesnici a nikdo je neošidil. I když dnes jsou supermarkety plné exotického ovoce, pomeranče a banány ve mně dodnes vyvolávají představu Vánoc. Co se týče oblečení a bot, bylo to všechno "na jedno brdo". Všichni stejné bačkůrky, teplákové soupravy. Dole s gumami kolem nohou a když jsme v nich sáňkovali /nic jiného nebylo/, nabalil se na ně sníh a domů jsme ho nesli spousty. Tatka mě pokaždé venku koštětem musel oprášit, abych to nenanesla domů. Některé mamky dětem něco ušily, moje mamka zase pěkně pletla, tak jsem občas dostala nějaký nový svetr nebo rukavice. A hodně se dědilo. Po starších sourozencích i po jiných příbuzných. Třeba moje kamarádka byla 3. dcera v pořadí a měla školní tašku celou otahanou a odřenou po těch dvou starších sestrách. Ale tak to prostě bylo.
Bydlení: bydleli jsme na vesnici ve svém domku a stejně jako my žili i ostatní. Vodu naši zavedli až v roce 1968, předtím jsme chodili ke studni a špínu nosili ven do kanálku. Nevím, jak bych to zvládala dneska, spotřebuji spousty vody. Koupelna také do té doby nebyla - v sobotu se koupalo. Tatka vtáhl do kuchyně velkou pozinkovanou vanu, na plotně se ohřála voda a koupalo se v pořadí - mladší sestra, já, pak rodiče. To my děti už musely do postýlky. Všechno v jedné vodě, maximálně se dolévala teplá. Také si to dneska už nedovedu představit. Do toho roku 1968 jsme měli 2 místnosti - kuchyň a ložnici, kde jsme spali všichni 4 /rodiče a 2 děti/. Svůj pokoj měla i babička, vdova. Teprve pak jsme všechno rozšiřovali, přistavěli verandu, což byla v té době na vsi velká móda. Topilo se v kamnech na uhlí a dříví, v kuchyni jsme měli "kaborky", na těch se i vařilo, v ložnici "klubky" kvůli teplu. Občas jsem musela vybírat popel a připravovat na další zatopení. Dělala jsem to strašně nerada. Ústřední topení neexistovalo ani ve škole. Ohromné třídy vesnické dvoutřídky se vytápěly velikými násypnými kamny. Paní školnice topila už od noci, aby bylo teplo, až ráno přijdeme. Pamatuji si dobře 12. duben 1961. Ten den obletěl Zemi Gagarin, já si byla hrát u Jarušky, asi 2 domy od nás. A považte, já to u nich viděla v televizi. Měli Mánesa, vypadal jako obrovské rádio a v rohu měl maličkou obrazovku. Já viděla poprvé televizi a navíc i Gagarina a zanechalo to ve mně ohromné zážitky. Pak jsem rodiče pořád prosila, aby také koupili televizi. Za pár let skutečně koupili - Ametysta, byl už větší, v leštěném dřevě. To bylo něco. I když jen jeden program a jen občas. Přesto jsme byli jedna z prvních rodin, která televizi měla. Dodnes si pamatuji, že tehdy dávali pro děti na pokračování Robota Emila - to bylo něco!
Práci musel mít a taky měl každý. Kdo neměl razítko v občance, byl popotahován pro příživnictví. Kromě starých lidí jsem opravdu neznala nikoho, kdo by nechodil do práce.
Volný čas: v sobotu a v neděli jsme často chodili s rodiči do přírody, na procházky. Mám z těch dob spousty fotek, tatka měl Flexaretu a rád fotil. Kolem naší vesnice byly krásné lesy, tak většinou do nich. Někdy na houby či borůvky, jindy jen tak na procházku. Za vsí byl veliký čistý a písčitý rybník. Oba rodiče se rádi koupali, tak jsme letní dny často trávili u rybíka. Pamatuji se dobře, že nám dětem rodiče koupili někdy v roce 1964 nafukovací matraci na vodu. Kamarádky koukaly s pusami dokořán, tohle se zatím nikdy na našem rybníce neobjevilo. Ale příštím rokem už jich plavalo několik. I když cesty na dovolenou nebývaly tak hojné, jako dnes, jezdili jsme na týden na chaty od podniku rodičů. Pamatuji si chatu Sdruželku ve Svatém Petru v Krkonoších, nebo pěknou chatu na Horním Bradle. Tátové byli kamarádi z práce a my, jejich děti, se také lehko zkamarádily a užívaly jsme si prázdnin.
Nikdy jsme si nemohli pořídit auto, proto jsem byla pokaždé nadšená, když jsem se s někým mohla svézt. Tatka měl jen motorku "zetku". Přilby nebyly, měl jen takovou koženou kuklu a kolem obličeje "nefuk" ze slídy. Na té motorce mě občas svezl, třeba až k jeho rodičům do Orlických hor. Na tu cestu jsem se pokaždé moc těšila a tatku jsem povzbuzovala: přidej, přidej!
Jako děti jsme si dětství užívaly líp. Neseděli jsme u počítačů ani u televizí, scházeli jsme se na návsi a společně si hráli a někdy se i poprali. Chodili jsme na houby. Na podzim jsme pekli brambory v hořící nati, pouštěli draky. Na jaře píštalky z větviček kaštanů. V zimě sáňky a jasanové lyže, hůlky z lískových prutů, byly u nás i pěkné kopečky. A brusle na kličku /šlajfky/ a boty bagančata. Teprve ve 4. třídě jsem pod stromeček dostala brusle, které už byly napevno přidělány na botách - ovšem taky na hnědých bagančatech. Dost jsme si užívali v "pionýru". Vedoucí nás neotravovala nějakými školeními apod., náplní byly většinou různé hry a bojovky. Také s námi dospělí jezdili na výlety na kolách. Pamatuji si od "pionýra" dva: na zříceninu hradu Lichnice /tam jsem píchla a 20 km zpátky jela po prázdném zadním kole/ a pak do Chlumce nad Cidlinou. Bylo to v rámci: Sto jarních kilometrů.
Vadilo mi, později, už na střední škole, že nám něco nařizují. Třeba účast na prvním máji byla povinná. Pokud někdo nepřišel, náš přísný komunistiscky zaměřený ředitel "Olda hromovládný" jej pak dusil v ředitelně, proč a jak si mohl dovolit...Ale my, děvčata, jsme chodily rády. Pokaždé jsme měly něco nového na sebe, co bylo potřeba ukázat.
V roce 1973 jsem se seznámila se svým budoucím manželem, brali jsme se v roce 1975. Byla jsem pyšná, měl totiž nové auto Š 100 L a to bylo nějaké brko! Na svatbu bylo dost těžké něco pořádného koupit, látka na svatební šaty nám´dala zabrat, nakonec jsme sehnali tehdy módní "sloteru". A pro střevíčky jsem si zajela 100 km až do Prahy. Také svatební dary byly problém, moc se toho nesehnalo. Teta Jindřiška a strejda Pepouš nám sehnali poslední kuchyňský výkřik - maďarský tlakový hrnec a také mixér Eta Turbo. Nebudete mi ale věřit, obě věci používám dosud, už 36 let a jsou plně funkční. I když Jindřiška s Pepoušem už dávno nejsou mezi námi, pokaždé si na ně vzpomenu. Dnešní věci jsou vyráběné tak, aby se za chvíli porouchaly a musely se koupit nové.
To jsem se zase rozpovídala, co? Ale ráda na své dětství a mládí vzpomínám. Nebylo všechno jen dobré, nebylo všechno jen špatné. Ale mělo to jednu přednost - byli jsme mladí. Jaga.
doplněno 15.09.11 08:18:Ještě taková maličkost: chodila jsem do přírodovědného kroužku, měla jsem ráda hlavně rostliny a vybrali mě na 3 týdenní cestu "Expedice Balkán". Bylo mi 14 let - rok 1969. Autobus obsadily děti ze 3 domů pionýrů v našem okrese, všechny tak 14 - 15 leté. Jelo se: Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie. Stravovali jsme se většinou z konzerv, potápěli se v moři, lisovali různé nám neznámé květiny. Spali jsme po 2 ve stanech "áčkách".Celý ten pobyt stál ŕodiče 1500 Kč a to bylo tehdy dost peněz. Ale zaplatili mi to. Moc jsem si to užila. Ve škole pak na mě koukali jako na exota, kromě spolužačky Ilony, která měla příbuzné v NDR, nikdo jiný dosud v zahraničí nebyl.
doplněno 15.09.11 11:09:Každým rokem o prázdninách jsem jezdila na pionýrský tábor, pokaždé jinam - Orlické hory, Krkonoše, Vysočina, Vranovská přehrada. Tábor tehdy trval přesně 3 neděle /21 dní/ a stál za jedno dítě 250 Kč se vším všudy. Proto jsem dnes překvapená, když rodiče mají 3 děti a nemohou je na tábor poslat. Ono to je totiž na pouhých 14 dní a stojí to 3500 pro jednoho.
A také byla jiná křestní jména, než dnes. Do školy se mnou chodila Eva, Zdena, Jana, Jitka, Hana, Helena, Lída, Líba, Olina, Vlaďka. Kluci Fanda, Milan, Vašek, Pepa, Petr, Pavel, Láďa, Milan, Zdenek, Mirek, Jarda... Nebyla to ta smršt módních jmen jako dneska. Jediné takové nezvyklé byla Ilona. Neexistovaly ty různé Sáry, Ester, Ráchely, Rebeky, Rolandové a podobně.
Ano
Mám podobné vzpomínky jako Baba Jaga. Otec měl Jawu 150 ccm, později se pochlapil a koupil si za 9000 Kč novou dvěstěpadesátku. Koženou kuklu s nefukem rovněž používal, na motorku se také nosily kožené rukavice s širokou manžetou, které připomínaly ústroj tří mušketýrů. Až později přišly přilby, které tvarem připomínaly půlku ořechu.
Ve většině rodin byl zavedený nedělní rituál, kdy se po obědě umylo nádobí, na stůl se přinesly voňavé povidlové, makové nebo tvarohové buchty a ve 13 h se zapnulo rádio a poslouchala se pohádka. Já jsem pohádky moc neposlouchal, raději jsem měl rozhlasové hry pro mládež vysílané v sobotu po poledni. Ostatně obé se vysílá dodnes. Při sobotním koupání v plechové vaně vysílal rozhlas reportáže Hanzelky a Zikmunda a Štuchalovu Štastnou cestu. První televizor jsme měli dosti pozdě, do té doby jsem jen poslouchal spolužáky, když si vyprávěli, co bylo večer v televizi. Když se dnes podívám na TV program ze šedesátých let, tak vidím, že jsem o moc nepřišel. Ale občas nasadila televize nějaký seriál, který sledoval celý národ. Vzpomínám si na úspěšné Abonent na lince U, Inspektor Leclerc, Randal a Hopkirk, Bela a Sebastián, a z českých zejméma Tři chlapi v chalupě. Náš první televizor se jmenoval Kriváň, byla to hrozná potvora, 3x ročně jsme jej vozili do opravny. Dodnes si pamatuji, jak často odcházely elektronky PCL 86 a jiné. Bylo období, kdy na televizory stály fronty celou noc.
Maminky tehdy pekly asi více než dnes, v prodeji nebyl příliš velký výběr pečiva. 30 hal. stál rohlík (pěkně ohnutý), o 5 hal. dražší byl karlovarský rohlík, ten byl trošku sladší. Prodávaly se též pletýnky, ty byly skutečně pletené, jak můžeme vidět např. v českém filmu v roku 1950 Racek má zpoždění. Dnes se jim říká raženky a vyrábí je stroj. Chleba měli obyčejný nebo jakýsi lepší - výražka nebo vejražka. Mléčných výrobků také nebylo mnoho - jogurt byl buď bílý nebo s marmeládou, prodával se v malých sklenicích s papírovým víčkem. Na výlety jsme nosili nápoje ve skleněných lahvích - buď limonádu žlutou nebo červenou, někdo míval láhev s patentním porcelánovým uzávěrem. Později přišly plasty, první plochá silonová láhev tehdy dost zapáchala. Do přírody se chodilo s chlebníkem a na delší cesty se zeleným batohem, později přišly na trh tzv. švédské pytle.
Ve škole byly děti oblékané podobně, když byl někdo ze zámožnější rodiny a měl na sobě lepší ošacení, nikdo si toho příliš nevšímal, závist a nepřejícnost byla neznámou vlastností. Alespoň tedy mezi kluky, u holek to možná bylo trošku jiné. Urážlivý výraz socka byl tehdy neznámý.
I když rodiče nebyli na tom finančně příliš dobře, dopřávali nám možnost kupovat si dětské časopisy, nejraději jsem měl ABC, podle návodů jsem sestavoval různé modely, jednoduchý dalekohled a mikroskop. Už od dětství jsem navštěvoval knihovnu a to mně vydrželo dodnes. Často jsme s kamarády chodili do kina, lístky stály 2, 3 a 4 Kčs, později, když přišly barevné a širokoúhlé filmy, tak cena vstupného rostla. Měli jsme rádi dobrodružné filmy jako Smrt v sedle, Ztracená stopa a j.
Do prvomájových průvodů jsme jako žáci ZDŠ samozřejmě museli, později už pro mě účast v průvodu nebyla povinná, ale rád jsem se chodil dívat z chodníku, abych viděl známé sportovce, herce... Nácviky spartakiádních skladeb nás nebavily, ale když jsme pak cvičili na velkém stadionu, byli jsme hrdí. Nějaký politický podtext této akce jsme nevnímali.
Jízdní kola se v šedesátých letech dala koupit běžně, v prodeji byla kola Eska, Sport, Favorit, nedostatek kol se projevil až v sedmdesátých letech, kdy díry na trhu musely zalepit legendární Ukrajiny. Kdo měl možnost, tak brzy přesedlal z kola na malý motocykl o obsahu 50 ccm zvaný Pionýr, nejprve byl vyráběn pouze jednosedadlový, přezdívaný "pařez", později karosovaný dvousedadlový. Mám bratrance v Rakovníku, kde se vyráběly mopedy Stadion, nejprve S11, pak S22. Bratranci byli patroti, nedali na mopedy dopustit, já jsem důrazně obhajoval svého pionýra.
Ještě bych připomenul praní.Když bylo velké prádlo, tak matka večer v prádelně v kamenných korytech namočila prádlo, Ráno vstala o půl páté, zatopila pod kotlem, do horké vody se nastrouhala mýdlo helada a prádlo se vyvářelo a také modřilo. Nejprve se pralo ručně na valše, později jsme si pořídili pračku. Nechápu, jak to ty ženský tehdy všechno stihly. Dnes jsou v domácnosti nejrůznější vymoženosti a přesto některé maminy nestíhají.
Určitě tehdy nebylo vše dobré, ale lidská pamět má tu vlastnost, že to nehezké spíše vytěsní a to hezké si ponechá.
Ano
Tak s tímhle příspěvkem naprosto souhlasím. Přesně to vystihuje život tehdejších nejen ...náctiletých (kdyby někdo nevěděl, co to je, tak dneska se jim bůhví proč říká teenageři).
To, že lidi to špatné zapomínají, je chyba. Víc by si vážili toho dobrého a nedopustili by, aby se to špatné opakovalo.
doplněno 16.09.11 11:58:Jo a ta červená limodáda (malinovka) se už zase vyrábí a je rozhodně lepší (asi i zdravější), než všelijaké ty koly.
Ano
Babojago, ona ta ruská zmrzlina nebyla větší, to jen my byli v té době menší a tak se nám větší zdála. Mimochodem je to dodnes nejlepší zmrzlina, jaká se dá (občas) sehnat.
Babuško, tak jsme si zavzpomínali, co? S tou vanou a koupáním to znám také, nás ještě tatka jednou za čas před koupáním na židličce ostříhal, jednoho po druhém...ale mělo to něco do sebe, neznala jsem tehdy nikoho, že by měl nějakou alergii, nebo ekzém. Mamka používala Niveu, Indulonu, nebo Marinu krém, a jinak se používalo vepřové sádlo na suché ruce. V dnešní době bych dětství trávit nechtěla...
Narodila jsem se v r.1961, maminka byla zaměstnaná na poště na peněžní přepážce, otec byl u pošty zaměstnán jako inspektor pošt Jihomor. kraje. Bydleli jsme v rodinném domě 3+1 se zahradou který rodiče v roce 1961 koupili za 60 000, topení plyn, v koupelně koupelnová kamna, později karma. Narodila jsem se jako prvorozená, v r. 1964 a r. 1965 se narodily sestry. Do MŠ jsem chodila od tří let, sestry hlídala teta a pak také chodily do MŠ. Na dovolenou jsme jezdili v ČSSR , každý měsíc do Brna do divadla a v zimě na Ovčárnu do Jeseníků lyžovat, každý rok od 6 let letní tábor vše od ROH zaměstnavatele rodičů, vzpomínám si, že na 3 týdny tábora se platilo 500 kčs. V r. 1974 si rodiče koupili auto a byli jsme u Balatonu, další rok pak v NDR na Rujáně.
Od mala jsem byla v nějakém cvičení jelikož maminka byla Sokol a trenér gymnastiky, chodila do Jisker a pozděj Pionýru, vzpomínám na to moc ráda, zažila se spousta legrace, chodili jsme do Zookoutku pomáhat s úklidem, na vojenskou posádku ve městě střílet a td. Milovala jsem lampionové průvody a 1. máj, to bylo k dostání eskymo a limosáčky s brčkem. V obchodech toho asi moc nebylo ale nepamatuji si, že bychom jako děti trpěly hlady, salám Junior byl vždycky a k mlsání gumoví hadi, Lipo nebo kačení mejdlíčka. Oblečení včetně kabátů nám šila maminka podle Ženy a módy a dokonce i Burdy, rovněž nám pletla krásné svetry z vlny koupené v Maďarsku.
V r. 1966 jsem byla žebrat s cigánama a vzpomínám na to dodnes. Každý nám dal 50hal a já se těšila, že si koupíme kačení mejdlo ale cigáni s penězi utekli a mě nenapadlo nic lepšího než to doma požalovat. Poprve a naposledy v životě jsem dostala od otce nařezáno.
Rodiče nebyli nijak angažovaní a já si nepamatuji, že by mi něco chybělo.
Myslím, že toto vystihuje všechno. Mně se nelíbilo tenkrát, a nelíbí se mi ani teď. Nejraději bych žila v jiné zemi. - stařenka
Sedm divů socialismu: 1) Každý měl práci. 2) I když měl každý práci, nikdo nic nedělal. 3) I když nikdo nic nedělal, plán se plnil na 100%. 4) I když se plán plnil na 100%, nikde nic nebylo. 5) I když nikde nic nebylo, tak měl každý všechno. 6) I když měl každý všechno, tak všichni kradli. 7) I když všichni kradli, nikde nic nechybělo.
Sedm divů kapitalismu: 1) Nikdo nemá jistou práci. 2) I když nemá každý práci, všichni pracují. 3) I když všichni pracují, plán se neplní na 100%. 4) I když se plán neplní na 100%, všude všechno je. 5) I když je všeho dost, tak každý nemá všechno. 6) I když nemá každý všechno, tak kradou ti, co už všechno mají. 7) I když kradou ti, co mají všechno, nikdy nikoho nechytli a všude něco chybí.
Maminka byla na mateřské s bráchou, když jsem se narodila. Bydleli jsme v pronajatém bytě v soukromém domě. Byt byl velký 2+1se sklepem. Myslím, že jsme platili nájemné 10 Kč. Za domem byl potok a z jedné strany svah s lyžařským vlekem. Občas bylo v zimě večerní lyžování a táta chodil jezdit.
Já chodila velmi záhy do jeslí. Jesle byly hned vedle pily, kde pracovala mamka jako účetní. Táta jezdil do železáren, kde pracoval v laboratoři. Když se mamča blížila s kočárem k brance k jeslím, tak jsem prý vždycky slézala dolů a utíkala pryč. Pamatuju si, že jsme jednou byly na procházce a když jsme přišli zpět do jeslí, tak jsme zpívali písničku "já ne, já ne, to ty, to ty, koupilas mi nový boty..." Jednou si mamka pro mě přišla a bylo akorát po dešti. Sluníčko už svítilo. Já měla krásné bílé punčošky a chtěla jsem se mermomocí sklouznout na skluzavce, která stála před jeslema. Mamča mi to nechtěla dovolit, ale ukecala jsem ji. Sklouzla jsem se a punčošky byly rázem červené. Obarvily se mi na skluzavce. Barva asi nebyla moc kvalitní a jak zapršelo, tak to pustilo.
Jednou v zimě byla na svahu za domem soutěž na bobech. Šla jsem taky. A vyhrála jsem 2.místo. Soutěžili i dospělí a já "tetě Evě" z jeslí půjčila svoje boby. Ale nevím, jestli vyhrála.
V potoce byli pstruzi. Ty už tam teď nejsou. Přes potok byl malý mostek a brácha takhle jednou zahučel po hlavě přímo do potoka. Přelezl zábradlí, držel se rukam za zády a čučel pod most. A neudržel se a slítnul. Měl otřesk mozku a musel do nemocnice. Telefony tenkrát nebyly, auto jsme neměli. Mamka snad tenkrát běžela k sousedovi, jestli by ji nevzal s bráchou do nemocnice.
Jinak si pamatuji, že jsme byli pořád venku. V televizi bylo velký "prdlajs" a ani jsme neměli potřebu se dívat. Pro nás bylo třeba úžasný, když jsme s bráchou dostali od babičky s dědou nafukovací červený bazének. Nafoukli jsme ho už doma v obýváku a dělali, že v něm máme vodu. A Vánoce... Chytnul nám od svíčky řetěz a začal hořet stromek. Naštěstí to rodiče chytili docela včas, takže jsme stromek otočili ohořelou stranou ke zdi. A jednou jsme ho měli v obýváku až do května. Jogurty, šlehačka, atd. bylo ve skleněných lahvičkách. A byla velká žlutá limonáda... Prodával se Vitacit a Mixar... Z pozdější doby si pak pamatuju, že se na Vánoce kupovalo máslo, cukr, ořechy, kakao atd. na příděl. Na mandarinky, pomeranče a banány se stály fronty. Frčely umělé materiály - to byla hrůza. Ale jako malé dítě jsem to nevnímala. Babička se naučila v důchodu šít, takže nám hodně věcí našila. Byla velmi precizní, takže jsme byli jak ze škatulky. Mamča zase pletla a háčkovala, takže jsme měli čepice, já měla pončo... A babička mi dovezla z NDR malý dětský deštník. Byl zeleno-bílo-modrý a měl bílou rukojet. Bohužel jsem ho ztratila. A kdo ho pak neměl?! Dcera ředitelky jeslí. A všechno, potvora, zatloukla!
Dětské představení v neděli v kině stálo korunu. A pro zmrzku jsem si chodila za dvě kačky do hospody. Docela se divím, že mě mamča v tak útlém věku pustila, chodila jsem do školky. Jenže tenkrát to všechno bylo jiné. Bezpečnější, bez stresu...pomalejší... Tak nějak celkově lepší. Spousta věcí se nemohla, ale kdybych měla prožít dětství znovu, tak stejně! Nechtěla bych být dítětem v dnešní době.
doplněno 14.09.11 23:21:A odvařený jsme byli z toho, když brácha dostal svoje první malé kolo a já dostala krásnou bílou kabelku, na které byly malé tulipánky.
doplněno 14.09.11 23:22:Jo a kočka dlouho nevydržela, brácha mi ji propíchl špendlíkem.
Já si nestěžuji, bylo to celkem bezstarostné období. Ale i dnes platí co tehdy, kdo se vyznal ...
Jen nechápu, jak se bavíte co jaké zboží, benzín stálo. Jaké byly mzdy, jaká jste měli auta? Co by dnes stál Trabant? Jaká kvalita auta tehdy a dnes, spotřeba? Vemte škodovku po r. 80 a dnes. Ojeté auto je lepší. Srovnáváte nesrovnatelné.
Kdyby nebyly státní, obecní byty ( a přidělované!), ty Havlem nenáviděné králíkárny, kde by lidi bydleli (měli jste Lucernu?)? Jako za I. republiky? a to přijde.
Každá doba má své, dnes přeje úspěšným, drzým, vyčuránkům.
Jak odpovědět?Asi to bude těžší vysvětlovat někomu kdo v tom nežil.Nesmíš k té době přistupovat s předsudky na základě toho,že teď každý na tu dobu nadává.Ale zrovna tohle období bylo z těch lepších.Za prve byl klidnější život,na taková honba za penězi jako nyní.Práce byla pro všechny i když někdy jen fiktivní.Ale pracovat musel každý.Obchod?Ta doba se nedá srovnat s dnešní v této oblasti.Je to dáno i vývojem bve spotřebním zboží.Že se stály fronty třeba na barevné televize které v té době se začaly objevovat je fakt.To samé na mrazáky.(ale to bylo spíš až v 90letech)I na banány se stály fronty ale to mě nějak nevadilo.Na zahraniční dovolenou se smělo jen do NDR,maďarsko,Rumunsko,Bulharsko a na devizový příslib do Jugoslavie.Jinak vše fungovalo dá se říci normálně.Platy byly tak okolo 2-3tisíc.Ale je potřeba to vidět zase v kontextu cen zboží.Např.1l benzínu 2,70 Kčs,rohlík 30hal,nájem v bytě tak do tisícovky komplet s elektřinou a vodou.Dalo by se toho napsat více,ale snad doplní ostatní.byly věci které člověka omezovaly ale nebylo to tak tragický pokud si neměl přehnané nároky.Tahle doba je o něčem jiném a asi to nebude to pravé o čem se v 89 na podzim snilo.
doplněno 15.09.11 00:00:Pokud by jsem se měl vyjádřit ke zdravotnictví,tak to bylo na tehdejší dobu na světové úrovni ve znalostech tehdejší tzechniky.Neplatily se žádné poplatky.
V práci jsem byl spokojen(telefon.mechanik). Doba se začala měnit ale zhatila to sovětská okupace v 68 roce.
Ano
ceny si bohužel moc nepamatuju, ale v roce 75 stál benzín přes 8,00 Kčs.
doplněno 15.09.11 13:40:Omlouvám se. 8 korun stál až o pár let pozdějc.
doplněno 15.09.11 14:45:Máte pravdu, v roce 74 jsm měl Aero 30 a to fakt stál benzín "normál" ještě 2,10. Těch 8,60 bylo až někdy v roce 84.
To snad ještě ne. My měli auto od 1969 - normál 2,10, speciál 2,40. Já měl auto cca od 1981 a jezdil jsem ještě za 4,30.
doplněno 15.09.11 13:47:Nafta 1,90, topná nafta 1,00.
Ano
Ano, byl za 2,10 litr. Tomu dnes už nikdo nevěří. A pak náhle přišlo přes noc zdražení /myslím, že v roce 1975/ o 100 %, na 4,20 a jak pane, lidé řvali. V té době /2,10/ jsme byli tak rozmazelní, že jsme jednou jeli s mým přítelem /později manželem/ podívat se na Moravu na jeden zámek. Bylo to spousta kilometrů. A oni měli mimořádně zavřeno. Tak jsme tam jeli za týden zase a už jsme se tam dostali. Dneska by mě ani nenapadlo hltat tolik kilometrů 2 x za sebou. ANI ZA NIC! . Jaga.
Já totiž na tohle občas nevěřícně vzpomínám. Když jsme tenkrát někam jeji a otec se rozmýšlel, jestli mí vzít 15 litrů benzínu nebo mu bude stačit 10. Z dnešního pohledu neskutečné.
Ano
Ano, za litr benzínu 2,10. Já tenkrát bral 1450,00 Kčs hrubého. Takže za výplatu jsem si mohl koupit 690 litrů. Takže dneska dám za stejné množství cca 24000,00Kč, což je taky dnešní průměrná hrubá výplata. Kde vidíte nějaký podstatný rozdíl?
Zkusím to vzít stručně. Malé městečko, poklidný život zcela nesrovnatelný s dneškem. Vzájemná soudržnost lidí, kteří si navzájem pomáhali. V té době se hodně stavělo, bylo naprosto obvyklé, že když někdo stavěl, tak mu kolegové z práce chodili na stavbu pomáhat bez nároku na jakoukoli odměnu. Zedník v té době přišel na 10,-Kčs za hodinu nebo 100,- Kčs na den. Platy v té době cca os 1.100 do 1800 Kčs. Probíhala výstavba školek, obchodů a pod. (akce Z) a nepamatuji, že by někdo musel někoho k brigádám nutit. Samozřejmě, materiálu i zboží bylo málo, výroba nestíhala, mnohde bylo velice zastaralé zařízení. Proto se shánělo všelijak. Bylo třeba vyvážet, ale byli jsme v podstatě jediný stát východního bloku, který prakticky neměl žádné dluhy. To, že člověk nedostal všechno a v množství, které by chtěl, nebylo ovlivněno žádným přídělovým systémem, ale v podstatě snahou obchodníků podělit co největší okruh svých zákazníků. Sehnat se dalo všechno, spíš než korupce fungovaly známosti. Nebyl v podstatě problém, nechat si nábytek nebo cokoli poslat z druhého konce republiky. Konfekce moc nebylo a proto měli zlaté časy krejčí a švadleny, protože sehnat látku nebyl problém. Taky řezníci a zelináři si přišli na své, protože zvlášt exotického ovoce bylo málo. Ale spousta lidí si chovala domácí zvířata a pěstovala zeleninu a tak nebyl problém od nich cokoli levně koupit. Ovoce rostlo prakticky všude a přesně jak říkal V.Menšík, co rostlo v okruhu 20 km, bylo naše. Bydleli jsme v nájemní bytě 2 + 1 a panu domácímu se platilo 100 nebo 120 Kčs měsíčně. V bytě užitková voda z rybníka, pro pitnou vodu se chodilo k pumpě na ulici. Na víkendy a dovolenou většinou autobusem na chatu, od r.69 pak autem na dovolenou většinou Slovensko a krásy vlasti. Hodně známých jezdilo do zahraničí, většinou Jugoslávie, ale kdo na to měl, tak si klidně jel i do západní Evropy. Jediné omezení mohla znamenat banka, když měla vyčerpaný příděl valut, které mohla vydat. Zajímavé je, že většinou na západ jezdili ti, kteří by se dali označit jako politicky nespolehliví. Jinak podniky měly své rekreační chaty (i v zahraničí) a zájezdy od cestovních kanceláří, takže nebyl problém s velmi levnou dovolenou kdekoli. Fungovala kina, divadla a divadélka, spousta kulturních akcí, zájezdy do divadel do Prahy nebo Brna. Tradice - mnoho krajových, vinobraní, jízda králů, Strážnice, církevní pouti atd. Bylo jich moc a podniky na ně dávaly k dispozici autobusy, aby se tam lidé dostali. Pamatuji spoustu dřívějších sedláků, kteří byli vděčni za to, že mohli své hospodářství předat družstvu. Pamatuji i hořící stohy a stadoly, ale tam vždycky hrály úlohu osobní vztahy např. s předsedou družstva. Takže závěr a rozdíl proti dnešku: poklidná doba, poklidný život, žádný stres. Lesy uklizené, pole obdělaná, žádná nevraživost mezi lidmi. Nepamatuji žádné zákazy nebo omezení, které by se nás nějak dotýkaly.
Byla jsem v té době nejmladší dítě v rodině. Moji 4 starší sourozenci, se o mně starali, mamka chodila do práce na směny. Já na tu dobu ráda vzpomínám. Těšili jsme se na poutě, kde se koupily věci, které jinde nebyly. Žvýkačky se samolepkou kačera Donalda, turecký med, mandle v cukru, a jiné tehdy málo známé věci. Žili jsme skromně v malém rodinném domku na vesnici. Maso bylo většinou jen o víkendu, ale hlady jsme netrpěli. Vařilo se hodně po staročesku. Bramboráky,hrnec husté bramboračky, kulajda, bramb. knedlíky a na to hodně cibulky, maštěné husím, domácím sádlem, jindy zas posypané mákem a máslem...prostě jídla, aby toho za málo peněz bylo hodně, pro tolik lidí. Když jsem nastoupila do školy, dostávala jsem i kapesné - 10kč na týden. Spořila jsem si to, a pak z toho kupovala ván. dárky a občas nějakou mlsku. Chodili jsme na jahody, borůvky, z toho se pekly výborné buchty, koláče. Na pichovali jsme lesní jahody na stébla trávy, pak jsme je z toho zase okusovali...ach to jsem se zasnila...Zdravotnictví bylo zadarmo, povinná očkování, pravidelné prohlídky u zubaře. Od zaměstnavatelů rodičů jsme jezdili na výlety, hlavně ke dni dětí, nebo před vánoci. Banány a mandarinky byly jen na vánoce, a ještě s frontou...ale doma byla jablka, švestky, blumy ze zahrady, takže vitamíny nám nechyběly. Naopak na ten banán jsme se těšili a vychutnali si ho, ne jak dnes, že se někdy i vyhazují...Nevyhazovaly se potraviny do popelnic. To teda nedělám ani dnes, ale vidím okolo sebe, že to lidé hodně dělají. Chodila jsem jako dítě s babičkou na draní peří po vesnici. To jsem milovala. Povídání a vypravování těch babiček, si pamatuji do dneška, a často na to vzpomínám. Televizi jsme měli až když mě bylo 7 let. Hodně jsem četla, chodila do knihovny. Trochu jsem Vám přiblížila moje dětství, a myslím si, že ta doba nebyla tak stresová, hektická, jako dnes. Byla práce pro všechny, kdo nepracoval, byl příživník. Nebyla taková kriminalita, více se lidé usmívali a neměli takovou obavu o budoucnost, jako teď. Dalo by se toho navzpomínat určitě víc...další se určitě přidají.
Ještě jsem si vzpomněla, že plat mého otce byl tehdy 1200kč, a mamky asi 700. To přesně nevím, ale rohlík stál 40hal., pivo 1.70. Kafe tuším 8 korun a máslo 10, chleba tuším 4.20 bochník.
Ano
Dobrý den všem, je to moc zajímavé, číst vaše vzpomínky - také jsem tu dobu zažila, jako malé dítě a teď si vybavuji, co všechno už jsem zapomněla... přidám pár postřehů... my jsme dětství prožívali v Praze v Nuslích v činžáku a vzpomínám si na paní domácí, která celé dny postávala ve vchodu do domu s kočkou v náručí a přesně věděla co se kde šustne... jako malí jsme trávili celé odpoledne v družině, kde jsme si napsali úkoly a paní učitelka nám je opravila, učili se na příští den, kreslili, modelovali, vyráběli např. z moduritu dárky pro maminku k MDŽ apod. do večera jsme pak běhali venku "s partou" - měli jsme v parku svůj bunkr a dost často jsme válčili s bandou cikánů - vzpomínám si, že napadli mého staršího bratra, já dala útočníkovi nebojácně facku a on byl z toho tak perplex, co si to ta malá holka dovolila, že jsme stihli s bráchou utéct - on se pak mnou chlubil před kamarádama ... k večeři jsme mívali bramboračku, chleba se sádlem a cibulí, oblíbené byly "buřty s cibulí" - točeňák na kolečka, zalitý octovou vodou a sypaný cibulí... maso jsme mívali jen v neděli... koupali jsme se 1x týdně a jak už tu někdo psal, v té vaně se postupně vystřídali všichni a ještě pak do vody máma namočila prádlo - sobota 1-2x měsíčně byl "prací den" - máchalo se ručně ve vaně a pračka měla takovýho porcelánovýho šneka uprostřed, co se točil... vyndavalo se dřevěným "pádlem" z horké vody a ždímalo ručně, to byla makačka, prádlo se pak odneslo pověsit na půdu, kde vrkali holubi a byla tam spousta tajemných tmavých zákoutí za trámy... když prádlo uschlo, tak se cíchy a prostěradla "natahovala" - dva si stoupli proti sobě, chytili rohy a křížem vytahovali... žehlička se nahřívala, ale to už si moc nepamatuju, pak maminka dostala elektrickou... oblečení se jezdilo nakupovat do NDR - u mámy v práci tam vždycky vypravili autobus a všecky ženské pašovaly kozačky a jiné boty apod. pro celou rodinu... na prázdniny jsme jezdili na podnikovou chatu s rodiči a pak na měsíc na tábor. Rodiče šetřili asi 10 let na auto, pak jsme si s velkou slávou koupili škoda 100 (byla na pořadník) a protože jich jezdilo málo, tak se na silnicích navzájem škodovky zdravily... pak jsme začali jezdit pod stan na Sázavu, stanovalo se kde jsme chtěli - našli jsme si hezkou louku u vody, postavili stan, široko daleko nikdo jiný... idylka...Rok 68 by si zasloužil zvláštní téma - to byl důležitý rok pro všechny, já byla ještě malá, ale pamatuju si, že maminka pracovala na 2.břehu Vltavy a nemohla se dostat domů, protože Rusové uzavřeli most - kolega z práce jí vzal na motorku a přes zákaz jí převezl, ale báli se, aby po nich Rusové nezačali střílet... u nich v ZPA v Košířích se vyráběly placky na kabát s vlajkou a další s nápisy "at žije Dubček" "at žije Svoboda"... brácha byl zamilovaný do Kubišové a vystřihovali jsme si z časopisů texty písniček a lepili je do sešitů - taky od Kryla, Olympicu apod...taky si vzpomínám, že po 69. u nás někdo přespal tajně na balkóně, asi nějaký disident, ale nesmělo se o tom mluvit, tak nevím detaily...
Ano
Popíšu stav jen o pár let později. Přiženil jsem se do domku na okraji Prahy a začal domek opravovat. Opsal jsem si z telefonního seznamu všechny prodejny stavebnin v Praze a okolí. Když jsem potřeboval cement, obvolával jsem (z budky, telefon nebyl, na ten jsme čekali 15 let) postupně všechny prodejny:
1.Máte cement? - nemáme. 2. Máte cement? - ne a tenhle týden už nebude. 3. Máte cement? - ano. - čtyřstovku? - ne, jen stopětadvacítku. 4. Máte cement? - ano, ale přijeďte brzo, Je tu posledních 5 pytlů. 5. Máte cement? - zítra ráno přivezou 1 vagon (přijel jsem tam ještě před otevřením, fronta do nedohledna. Na mě nezbylo). A tak by se dalo pokračovat...
A z jiného konce:
"Chtěl bych tenhle svetřík k vánocům pro manželku." "jistě, ale musíte si k tomu koupit ještě halenku a sadu kapesníčků". Tuhle větu jsem si vyslechl po odstání cca hodinové fronty.
Pokud se Vám podařilo našetřit a sehnali jste devizový příslib, mohli jste jet třeba do Jugoslávie. Ovšem to jste si museli pár měsíců před termínem stoupnout do fronty před cestovní kanceláří. Nutná byla skládací židlička a případně spacák, protože aby se na Vás dostalo, museli jste vydržet přede dveřmi kanceláře přes noc.
Bydlení? Brácha čekal na byt (jakožto člen bytového družstva) necelých 10 let. Pak mu došla trpělivost a sehnal načerno byt po emigrantech v soukromé vilce. Můj kamarát v té době dostal garsonku, o kterou žádali jeho rodiče, když se vzali (tehdy pro sebe).
No ale hlavně, že tenkrát bylo líp.
doplněno 15.09.11 14:36:Teď koukám na příspěvek Ladina. Takže doplním k té dovolené v Jugoslávii:
Taky jsem tam byl. Bylo to teda až v roce 83. Dostal jsem poukaz jakožto léčebný pobyt od firmy, takže jsem to měl výhodnější. Ale normální zájezd od ROH stál na 14 dní cca 5000,00 Kčs, což v té době byly 2 průměrné platy (tedy srovnatelně nějakých 40000,00 Kč dneska). Banka Vám vydala přesnou, nevelkou částku dinárů a vy jste si nesměl vést víc. Pokud u Vás při celní prohlídce (při té Vás byli schopni i svléknout), bez náhrady peníze zabavili. Pokud u Vás při návratu našli zboží (a nemuselo být zakázané) v ceně vyšší, než jste si mohli oficiálně dovolit, bylo Vám toto bez náhrady zabaveno.
Navíc před odjezdem jste museli sehnat potvrzení zaměstnavatele-od zvláštního útvaru (že nemáte přístup k tajným materiálům), Spořitelny (že nemáte půjčku), vojenské správy a řadu dalších (Mně se stalo, že než jsem sehnal poslední povolení, první mezitím propadlo).
Jo, a pokud už někoho pustili na skutečný západ (NSR), musel jet sám a rodinu nechat doma . Já chtěl jet na svatební cestu ke známé do Francie, měl jsem dokonce oficiální pozvání (to bylo důležité, bez něj nebyla moc šance). Mně výjezd povolili, ale manželce ne. Takže jsme nakonec jeli do Prachovských skal (ale co, je tam taky hezky, že jo).
doplněno 15.09.11 14:59:Probíhala výstavba školek, obchodů a pod. (akce Z) a nepamatuji, že by někdo musel někoho k brigádám nutit.
Já mám teda trochu jinou zkušenost, i když taky až z roku 84. Každou sobotu v 7:00 místní rozhlas budil občany, aby se dostavili na brigádu na stavbu mateřské školky. Tehdejší předseda MNV mi jasně řekl, že pokud neodpracuju určitý počet hodin, nemám šanci na umístění dětí.
Do ugoslavie byly, pokud si vzpomínám (sám jsem tam tenrát samostatně nebyl), speciální šedivé pasy právě jen tam (ona ta Jugoslavie příliš těsně sousedila se "západem", tak aby se nedaly zneužít). A na "zvláštní útvar" se musela uložit vojenská knížka a dali vám potvrzení, že ji deponovali). (Zvláštní útvar byl taky jeden z tehtejších vynálezů, jakási prodloužená ruka vojenské správy u zaměstnavatele. Takhle jednoduché to nebylo, sám tomu moc nerozumím; prostě zvláštní.)
Ano
Abych si taky jen neztěžoval, měla ta doba i své kladné stránky. Takzvané "sociální jistoty" byly skutečně jistotami, o práci se nikdo bát nemusel. Bohužel bylo dost lidí, kteří to zneužívali (ostatně ti jsou i dneska). Protože se dalo máloco sehnat, musel být každý druhý domácím kutilem a pomoct si sám. Když se Vám pak povedlo něco fungujícího vlastníma rukama vyrobit, byl to úžasný pocit a člověk si takového předmětu daleko víc vážil.
I v Praze (tedy na tehdejším relativním okraji) bylo dost místa pro klukovské hry. Byla spousta volných proluk a plácků mezi domy, volně přístupných dvprků, spousta neupravených zelených ploch (dnešní parky), kde se daly dělat důlky na kuličky, lést po stromech a provádět nejrůznější vylomeniny, aniž by to někomu vadilo. Kolo jsem sice měl po bratranci (respektive mi ho táta poskládal z několika vraků), ale užil jsem si na něm dost. Aut jezdilo málo, nebezpečí úrazu tak bylo na ulicích minimální. Jsem rád, že jsem byl klukem v letech šedesátých (o politice, ekonomice a podobných záležitostech jsem neměl tušení a byly mi ukradené).
Narodila jsem se v roce 1971. Táta zrovna musel na vojnu. Máma bydlela v malém domku po rodičích se svým bratrem. Nebyli sezdáni. Co táta vyprávěl, peněz moc neměli, dokonce v zimě kradli uhlí u baráků, aby si mohli zatopit. A mě třeba týden krmili mrkvovou přesnídávkou z obchodu se zlevněným zbožím. Pak se to v mámě zlomilo a spáchala sebevraždu, to bylo 1.4.1972. Babička si mě vzala do dočasné pěstounské péče, soud určil tátu jako mého poručníka. Až když se v mých 4 letech znova oženil, mohl si mě vzít nastálo k sobě.
trošku z jiného úhlu pohledu-už jsem zde párkrát zmiňoval,vyrůstal jsem se synem krajského tajemníka(což bylo 10 činitelů přímo pod Miloušem),což mělo jednak tu nespornou výhodu,že kamarád měl fakt všechno-např.už v roce 87,jako vůbec první v celém vých.bloku stejnou motorku jako T.Cruise v Top Gunu(Kawasaki GPZ-takže zatímco všichni drtili "Fichtlíky",my jsme blbli na Kawě),o penězích nemluvě...třeba zařízení bytu-oproti většině-klasika váleček,obývací stěna přes celý obývák apod.-prostě něco neuvěřitelného-to ani v západních katalozích nebylo...To samé i spolužačka,dcera režiséra J.Poláka-taktéž "jiný svět"...No a mimojiné jsme se dozvěděli i věci(od táty tajemníka),kvůli kterým kdokoli ostatní pár let "budoval socialismus" v uranových dolech...Ona "iluze" sociálních jistot-pravda,práce byla,dokonce povinná(byt uměle vytvořená)a i k bydlení se byla reálná možnost propracovat...Jenže to,že to člověka "nic" nestálo(krom pár lahví koňaku a amerických cigaret) neznamená,že to bylo zadarmo-stejně jako zdravotnictví,vzdělání atd. ,a z čehopak se to asi hradilo?! Jednoduše,jelo se prostě "na dluh",žádné investice(věda,výzkum,technologie...),a ten dluh byl podstatně vyšší než si vůbec kdo umí představit-ostatně to byl ten pravý důvod změn roku 89-Moskva moc dobře věděla,že zhruba v roce 93,94 se celý východní blok zhroutí ekonomicky...Jenže o tom se samozřejmě nemluvilo a nemluví...A ještě poznámka,nevím kdo to shora psal,že to nebylo o penězích-bylo,a možná i víc než dnes...Kdo fakt ty kačky měl-nebyl problém si zaplatit od invalidního důchodu počínaje až po zahraniční dovolenou(západně od nás)konče...Šlo všechno a bylo všechno-jen byly zapotřebí peníze,ideálně Deutsche mark-ty ještě násobily "účinnost"...
Ano
Pěkná sbírka. Jen se mi ůplně nelíbí náznak opovržení v některých popisech předmětů. Na svou dobu totiž byly na úrovni velmi slušné (samozřejmě ne všechny, ale např. "skvělý autobus RTO"). Stolní hry taky nebyly k zahození a rozvíjely myšlení dětí možná víc, než dnešní počítačové střílečky. Navíc se daly hrát prakticky kdekoliv (třeba na dece u vody). Dneska se těžko shání. Mimochodem - umíte složit rubikovu kostku?
Řada z nich se vyrábí dodnes.
doplněno 16.09.11 08:51:například
A přes prázdniny se sbíraly (povinně do školy) léčivé byliny - lipový květ, řebříček (nebo jak se to píše), mateřídouška, kořen pampelišky a možná ještě něco. Když přijela pout, tak všichni stříleli na cetky s černobílými fotkami z Vinetoua. Na demonstrace (správně manifestace), spartakiády a další velko-svátky bylo k dostání jindy nedostatkové průmyslové zboží a banány, pomeranče apod.. Na první džínsy jsemn si musel vydělat u táty ve fabrice o jarních prázdninách - na výplatu dělníka stály moc. A strašně se pilo - vždy a všude. Oslavy 1. máje měly smůlu, protože den předtím byly čarodějnice, takže když jsme rovnou z nich přišli do průvodu (špinaví, smradlaví a opilí), tak nás poslali domů.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.