Co vnímá člověk v umělém spánku

Pod pojmem "umělý spánek" si představte stav, kdy je pacient uveden do spánku uměle, tedy za pomoci různých léků. Jsou to tlumivé léky, které navodí stav hlubokého spánku až bezvědomí. Pacient v tomto stavu nevnímá bolest nebo jiné nepříjemné a stresující vjemy, díky tomu je tělu umožněno pomalu se zregenerovat. Do "umělého spánku" se pacienti "ukládají" například po náročných operacích, vážných úrazech nebo ve stavech, kdy je nutno, aby byli napojeni na dýchací přístroj. Jakmile to stav pacienta dovolí, začnou se dávky léků postupně snižovat a pacient se sám, je-li to možné (a nemá například velmi poškozený mozek), probouzí.

A co čeká na ty kteří se probouzí? Asi nejlepší je, pokud na ně čeká někdo blízký, kdo je má rád a pomůže jim se s novou situací vyrovnat. Proto je dobré dotýkat se a mluvit i na pacienta uspaného, vhodný přístup (vždy po domluvě s ošetřujícím personálem) ho může uklidňovat a pomáhat mu k uzdravení. To, jak se konkrétně cítí pacient po probuzení, záleží na mnoha okonostech - jak dlouho byl uspaný, proč se do tohoto stavu dostal a jaké u něj přetrvávají obtíže. Záleží tedy na konkrétním pacientovi a jeho stavu. Pokud ale vše probíhá jak má a poškození organismu není vážné, může se po probuzení a rekonvalescenci zcela uzdravit.

Názory na tuto tázku bývají často rozporuplné. Většina se však přiklání k tomu, že člověk, který je v umělém spánku, případně také v kómatu může vnímat, co se děje v jeho okolí. Takže je skutečné dobré povídat si s člověkem ve změněném stavu vědomí, pohladit ho, podržet za ruku. Dnes je trend využívání např. bazální stimulace. Co se týče informací ohledně zdravotního stavu, který pacientům po probuzení sdělovat, je dobré se poradit s lékařem. Ten Vám může podat i bližší informace o prognóze a jak s pacientem jednat.

No mám od medika potvrzeno, že i člověk v bezvědomí, např. před smrtí, vnímá své okolí. Prý vnímá, když blízcí příbuzní u jeho postele hovoří, že má umřít... Tak z toho usuzuji, že i v umělém spánku by mohl člověk vnímat vlídné zacházení.

V umělém spánku jsem byla 10 dní pak mě budili jelikož měli obavu abych se vůbec probrala a za sebe mohu říci, že nevnímáte vůbec nic. Umělý spánek je vlastně narkóza a ne koma a tak to, že vás někdo drží za ruku je vám celkem jedno. Probouzení bylo horší, první dny jsem měla utkvělou představu, že na mě kbelíkem lijí vodu, že mi vysávají krev, že nemůžu dýchat a dusím se, sestry že se na mě domlouvají a chtějí mi ublížit, vždy když přišel manžel tak jsem mu žalovala co vše mi provádí a sestry mu říkaly, že prospím většinu dne i noci a vůbec nezlobím. Trvalo to delší dobu a lékař řekl, že po probouzení z umělého spánku se to stává. Až asi po 14 dnech od probuzení mi manžel s dcerou řekli co se stalo a proč jsem ve špitále, jak na tom opravdu jsem mi říkali po trošce, některé věci mi vůbec neřekli ale manžel si zapisoval ty bludy které jsem mu každý den vyprávěla, přečíst mi to dal až po 3 měsících.