S nikym si nemam co říct

Jo, byla jsem na tom podobně a ještě teď je pro mě těžké si s někým povídat. U mě ale šlo o to, že mne zajímají naprosto jiné věci, než většinu mých známých (nebo lidí v mém okolí). Když se mě někdo zeptal, co si myslím o tom novém obchodu s oblečením, jestli se mi líbí taky ten nový spolužák nebo jestli mi víc chutná červené nebo bílé víno. Prostě, takové ty obyčejné věci jsou úplně mimo mě. A tím nechci říct, že jsou špatné nebo že já jsem něco víc, kdepak. Je to pro mě těžké, ale mě to ani nezajímá.

Vždycky jsem se toužila s někým bavit o nějakém scifi seriálu nebo fantasy knížce. Rozebírat nakolik je to reálné. Povídat si o tom, jak byl stvořen vesmír nebo jak vyhynuli dinosauři. Zajímala jsem se o to, jestli je duše a co se stane s člověkem po smrti. Řešit náboženství, filmovou a seriálovou tvorbu nebo světové konflikty.

Bohužel lidí, kteří by sdíleli stejné zájmy je žalostně málo. A když už se o to zajímají, tak jen tak okrajově a stejně jakmile domluví, tak přemýšlí nad tím, co koupit kámošovi na narozeniny nebo jestli zítra bude zase narvaná šalina tak, jako dnes.

Kvůli tomuto jsem neměla nikdy moc kamarádů. Říkali mi, že jsem divná, že jsem s hlavou v oblacích, a že se mám postavit nohama na zem. Že život mi nedá nikdy nic zadarmo, a že se musím otrkat a "něco dělat". Problém je, že tohle já nechci. Nechci dopadnout jako ti, kteří mi říkají, at se držím nohama na zemi - většinou už za sebou mají nějaké trápení (rozešel se s nimi kluk, jsou rozvedení, s manželem/manželkou se hádají o dítě nebo nemají práci atd.) Pokud takto vypadá realita, tak v ní nechci žít.

Potom mi velice pomohla kniha Sofiin svět. Jsou to dějiny filosofie ve formě příběhu, se kterým jsem našla mnoho společného. Hlavně mi dodal sebevědomí, protože nabádá k tomu, abychom neděli, co nechceme. Ujištuje nás, že snít a přemýšet nad "blbostmi" není špatně.

Dneska už jsem se naučila nějaké univerzální odpovědi na "běžné otázky" ("mám raději bílé víno", "jo, ten kluk je super, ale není můj typ", "ještě jsem ten ochod nenavštívila"), které fungují i když většinou nevím, o čem se mluví nebo co se tím myslí. Také jsem začala nenápadně mluvit o tom, co zajímá mě ("bílé víno je lepší, ale červené je zase tradičnější, však jak už se tvrdí, že ježíš přeměnil vodu ve víno. A víš, že Ježíš...") a tak nějak na to navážu. Lidi si to poslechnou a většinou to hned vypustí z hlavy, ale na druhou stranu jsem tak našla několik přátel, kteří měli podobný problém jako já.

Taky mi hodně pomohlo přihlásit se na různá fóra (vždy pod stejnou přezdívkou) a vybudovat si alespoň nějakou "osobnost" na internetu (ne zcela anonymně - s mnoha ostatními lidmi z fór se setkáváme osobně minimálně jednou za rok).

Chce to jednoduše najít osobu, se kterou si budete mět co říct .

Tak povídejte, co vás zajímá? I kdyby to byla na první pohled "hloupost", vždycky se najde někdo, koho stejná "hloupost" taky zajímá

Možná je to jen nedostatek sebevědomí...nepíšete,kolik je vám let,ale píšete o škole,tak předpokládám,že tak do 18...zkusila bych zajít za dobrou psycholožkou,která poradí srdíčkem

Z toho si nic nedělej, to se stává asi všem. Pokud budeš mít s nekým společné koníčky a zážitky, určitě si budete mít i co povídat. A když ne, i mlčet se dá o téže věci

Asi nejsi zrovna upovídaný typ. Ale to přeci není vůbec špatně. Víš o tom, že někteří muži nesnášejí ženy, co hovoří nepřetržitě celý den o blbostech? Z toho si nic nedělej. Nejsi divná, přeci každý člověk nemusí neustále hovořit, a ještě o ničem. Víš, kolik nás je, těch, co moc nepovídají? Co ve společnosti sedí a poslouchají a diví se, co jsou všechno lidé schopni vypustit z úst za nesmysl, nebo ne nesmysly, ale pikantnosti ze svého života? Možná, že tvé sebevědomí tímto utrpělo, ono poslouchat, že jsi divná, asi moc na sebevědomí nepřidá, viď. Dost možná je tvá nemluvnost patrná i v tvém obličeji, mnozí lidé si to ovšem vysvětlují tak, že je člověk pyšný a nechce se s nimi bavit. Řekla bych také, že jsi dost mladá, proto ti tykám. Doufám, že ti to nevadí. Časem se dostaneš do jiné společnosti, až třeba změníš školu, jestli nyní chodíš na ZŠ, SŠ. Změnou prostředí se ti nabídne možnost se seznámit s jinými lidmi, se kterými možná už nějakou společnou řeč najdeš.

Dobrý den. To je důsledek života v dnešní době. Mě by tak na okraj zajímalo, jestli ty Tvoje "kamarádky" také jenom čumí, nebo jestli i něco umí. Protože jestli jsou stejné jako ty, tak je to ve Vaši lokalitě standart a nemusíš se vzrušovat. Vy se tím životem nějak pročumíte. A ticho také není k zahození. Ticho léčí. A co tak se začít o něco opravdově zajímat a navštěvovat kluby, kroužky a spolky, kde se sdružují podobně praštění jedinci. A tam si aspoň pokecáte o předmětu toho zájmu a všichni ostatní Vám budou ukradeni. Ale nedoporučuji sdružit se někde v hašišovém doupěti, nebot tam se toho jednak mnoho nedovíte a to čumění a mlčení je tam naprostý standart. A jestli je to tak vyhrocené, že musíš navštívit psychiatra, neumím posoudit, ale k jejich práci jsem naprosto skeptický a dutá vrba má stejný účinek. A ty kecy o zabránění sebevraždám a pod. se tě netýkají, že? Ty jenom sedíš a čumíš. Ale to i jeden ze sedmi statečných dělal něco podobného. Ten dokonce ležel, nemluvil a ani nečuměl. Hlavu vzhůru a začni se zajímat o nějakou okrajovou a zajímavou problematiku a ptej se těch neználků kolem sebe, co o tom ví. Samozřejmě , že budou vědět prd. A budeš na koni. Už nebudeš jenom čumět. S pozdravem Laďa

Tento problém vidím dnes mezi mladými velmi často. Sedí někde na lavičkách a civí před sebe. když už na sebe mluví, neříkají si ani křestními jmény, ale zásadně příjmením...

Občas se divím, že mi "předlistopadoví" jsme vůbec dokázali přežít do dnešních dnů... Nechodili jsme k psychologovi, neměli mobili ani internet, jako děti jsme dokázali jít ven v docela obyčejných teplákách, spoustu věcí jsme si uměli ručně vyrobit, opravit, spočítat, nemuseli jsme řešit různé antibakteriální fujtajbly, hledat počet Éček v potravinách, když jsme se se sousedovic klukama poprali nebo nakradli půl igelitky třešní v sadě, neřešili to rodiče hned u soudu, ale jednoduše jsme dostali doma pár facek, abysme se příště nenechali chytit. Asi proto, že jsme byli socialismem tak strašně svázaní a omezovaní. Dnes je všude taková přemíra "demokracie", že si s ní mnoho lidí neví rady...

Takže vám dnešní dospívání vůbec nezávidím...

Ale trochu písmen i k Tvému problému: Proč Tě nic nenapadá? nemáš žádné myšlenky? když někde sedíš, na nic nemyslíš? když někdo o něčem mluví, to nemáš tušení o čem, že k tomu nemáš co říci? nebo se bojíš, že řekneš blábol a ostatní se budou smát? už se něco takového stalo? Máš vůbec nějaké koníčky? pokud ano, proč nehledáš přátele s podobnými zájmy? Vždyt máš právě to, co mi jako malí a mladí neměli - internet. My se mohli setkat maximálně s vrstevníky ze školy nebo pár okolních obcí, půlka republiky nebyla během života dál než za hranicemi okresu(nepočítám školu/vojnu), dnes člověk může mít přátele na druhém konci zeměkoule. Já osobně bych viděl problém právě v tom, že se o nic dnešní mládež nezajímá. Já jako kluk (a vlastně mi to vydrželo dodnes) měl tolik zájmů, že by den musel mít 100 hodin, abych mohl alespoň vyzkoušet vše, co mě zajímá nebo baví. Co dnes zajímá vás? Obávám se, že prakticky nic. možná peníze,pokud možno bezpracně získané...

Hledej koníčky, at už manuální nebo duševní. s koníčky příjdou i přátelé, se kterými si najdeš téma k hovoru, to mi věř

Báro, zaujala mě jiná věc, tvůj příspěvek mluví víc než dost tím jak je prošpikovaný smajlíky a ti neustále mrkají... Člověk nemluví jen tím, že otevírá pusu a vyplivuje slova. Mluvíme přece celým tělem, výrazem v obličeji, gesty, chůzí i tím jak vypadáme. Myslím, že to nebude tak zlé. Já bych si typla, že jsi dost ooriginální. Jakoby ta dynamika v tobě přímo žila /soudě podle příspěvku z grafického hlediska/. Co tanec? Umíš tancovat?

Ahoj. Jsi introvert. Nekteří lidé (včetně mě) nemají potřebu neustále povídat všem o blbostech, o tom, jak byli včera nakupovat, že málem nestihli tramvaj a že našli v ledničce zkažený jogurt. Chceš řešit jen "podstatné" věci. K těm určitě máš co říct. A podstatné věci se nestávají každý den... A jestli ti můžu mluvit do života, zkus si najít víc kamarádů/kamarádek.

Ahoj Báro, já se Tě zeptám, jestli mlčíš jenom proto, že to, co si tvé kamarádky povídají, Tě nezajímá, anebo proto, že se k tomu bojíš vyslovit svůj názor, aby se Ti třeba nesmály. Přece jen tak s nima nejdeš po chodníku, a zatímco si ony povídají, Ty máš v hlavě prázdno. Tomu nevěřím. Já si spíše myslím, že jsi třeba vyspělejší než ony, a že Ti jejich "problémy", připadají malicherné a nemáš co, k tomu dodávat. Píšeš, že jsi se snažila hodně číst, abys si rozšířila slovní zásobu, to je sice hezké, ale není to ten správný přístup ke knize. Kniha, znamená příběh, a buďto ji čteš, protože Tě příběh zajímá, anebo ji ani nedočteš až do konce. Je sice pravda, že tak se Ti slovní zásoba obohatí, ale co je podle mne nejdůležitější, dobrá kniha, pokud čteš proto, že Tě její obsah zaujal, tak ta Tě obohatí, i duševně. Nemyslím si, že by to s tebou bylo tak špatné, že bys potřebovala psychologa, navíc jsem ještě neslyšela, že by tento provozoval svou praxi zadarmo, podle mých znalostí, jsou právě psychologové jedni z nejdražších a povětšině moc nepomohou. Není to totiž v jejich zájmu, kdyby všechny vyléčili, tak by přece přišli o svou klientelu. Je pravda, že Ti bude s profesionálním výrazem "zájmu" naslouchat hodinu, ale nepřej si vědět, co se při tom honí hlavou jemu. Asi bys mu dala facku a odešla. Ale asi všichni myslí na školního psychologa, který by snad měl svou praxi provozovat "bezplatně", nebot je zaměstnacem školství. (Ale pozor, to je pouze má logická doměnka, aby se do mne někdo nepustil.) Já si myslím, že Ty bys si měla najít starší kamarádku, se kterou najdeš společné téma, jsi určitě vyspělejší a rozumově vyzrálejší, než Tvé vrstevnice, a v tom to asi bude vězet. Takže žádné "breky", jsi na tom lépe než ony. Uvidíš, že si to najednou, z ničeho nic uvědomíš sama. To, že nekomunikuješ doma s rodiči, to budeš asi vědět Ty nejlépe. Tak ahoj a netrap se!

A co když ta kamarádka, která zmlkne, jakmile s Tebou osamotní, má zrovna ten samý pocit, co máš Ty? Podvědomě tuší, že jsi jinde, a je to ona, co se bojí před Tebou něco říct, aby se nezesměšnila.