Nejste přihlášen/a.
Ahoj, mám strašný problém. Tedy dva problémy. První je, že když mám mluvit před tabulí a číst z papíru, když máme projekty, tak se mi strašně a nezastavitelně klepou ruce. Začalo to teprve nedávno. Mám z toho špatný pocit, protože se na mě ostatní dívají a j to prostě blbý. A to druhý, že mluvím hrozně potichu. Musím slova vždy opakovat, protože mě nikdo neslyší. Když jsem normálně s kamarádkou, tak je to v pohodě a mluvím nahlas, ale při projevech nebo tak, mě nikdo neslyší. Říkají at mluvím nahlas a já vždy zvýším hlas, že skoro křičím, ale stejně mě neslyší. Čím to proboha je? Prosím poraďte mi jak se to dá nacvičit, nebo odstranit nebo prostě cokoli, budu vám vděčná!
Vše je o psychice. Tobě prostě chybí sebevědomí! Víc si věř a uvidíš, že se tvá tréma sníží. Nepřemýšlej nad tím, co si kdo myslí o tvém projevu, to tě sráží... Jsou lidé, kteří by trému mít měli, přesněji řečeno měli by se stydět jen vylízt na ulici, natož před národ a ti jsou tak otrlí, že si připadají jak géniové. Například jistá paní Kateřina...
Milá Moniko! Neděste se. To je problém opravdu mnoha lidí. Při mé práci jsem musela řadu lidí trpících trémou postavit před posluchače a nechat je přednášet. Velmi se mi osvědčilo, nechat je zpočátku mluvit jen málo, ale velmi často, a stále to rozšiřovat. Během krátké doby dokázali bez problémů a trémy přednést celou přednášku před 100-200 lidmi. Vím na 100%, že tréma odejde právě tréninkem, opakováním. Pokud byste měla číst projekt každý den, za měsíc už vám to nepřijde. Ale je mi jasné, že každý den číst projekt nemůžete Proto je potřeba co nejčastěji nacházet možnost promluvit před lidmi. Třeba se při hodině přihlásit a na něco se zeptat. Zamyslete se, jakou máte příležitost říct něco před lidmi. Takové ty situace, kdy se předem bojíte, že se na vás budou dívat, máte knedlík v krku a rozbuší se vám srdce už jen při představě, že byste měla něco říct. A právě takové situace musíte vyhledávat, ovšem "přednesete" jen pár slov. Stačí jen malinko, ale co nejčastěji a postupně to rozšiřovat. Je to sice nepříjemné, ale zabírá to naprosto spolehlivě a za nějakou dobu nebudete vědět, co je to tréma.
Milá Moňo,
píše ti starý důchodce, který už pár lidí učil mluvit. Rétorika je umění, to už věděli ve starém Řecku. Sokrates koktal a přes to se stal nejuznávanějším řečníkem. Je možné se to naučit. Já sám jsem se učil mluvit už na gymplu, tehdy ještě SVVŠ. Náš profesor dějepisu byl opravdu dokonalý. Dovedl nás svým projevem zaujmout, že jsme ani nedutali. Za tvrdého komunismu nebyl zájem o umění mluvit. A tak se shánělo co bylo možno sehnat. Projevy Lenina, který uměl mluvit, dostupné projevy Hitlera, který uměl strhnout masy, projevy Castra, který uměl mluvit neuvěřitelných mnoho hodin, na vojně kozultace s narukovanými faráři, kteří se učíli umění mluvit jako povinný předmět na vysoké škole. Dnes je situace jiná. Je dost dostupné literatury. Jako příklad uvedu knihu Dale Carnegieho "Jak získávat přátele a působit na lidi" Tu jsem získal v roce 1967 v antikvariátu, vydání z roku 1946. Dodnes ji mám i když jsem si pořídil nové vydání z roku 1992. Pokud si ji seženeš a budeš v ní pravidelně číst a řídit se ji, nebudeš mít problémy. Základ je slovní zásoba, tu určitě máš. Musíš vědět, o čem chceš mluvit a jak to chceš říci. Před projevem zrychlený dech sklidníš hlubokými nádechy a následně pomalou a dobře artikulovanou větou nebo odstavcem. Při cvičení je nutno mluvit nahlas, ne si v duchu přeříkávat text. To je nutné! Později zjistíš, že vlastně mluvíš ráda a dělá ti potěšení, že si ostatní myslí, že jsi schpnější než ve skutečnosti jsi. Pak se naučíš intonaci /nevadí mě co jsi řekl, ale ten tón/. No a pak už jen nonverbální komunikaci, řecnické otázky na které nečekáš odpověď a zvládnuti zákonitosti diskuze. A je z tebe profesionální řečník, který na dané téma /třeba chov kuřat/ dovede mluvit minimálě 5 minut. Přesně to umí mnoho našich politiků. Tak mnoho zdaru.
Moniko, v tom se shoduješ s většinou Čechů, nejsme na veřejné projevování se cvičeni.
Moc bych Ti doporučoval vzít to vážně a začít na sobě pracovat v tomto směru. Každé - i malé - zlepšení, kterého dosáhneš, se Ti v životě mnohonásobně vrátí, protože komunikační schopnosti je základ všeho, v práci i v soukromém životě.
Pro začátek bych doporučoval zajít do nějakého velkého knihkupectví do oddělení odborné literatury a tam si najdi příručky o osobním růstu; v klidu si je prohlédni a vyber si nějakou, která Ti bude připadat srozumitelná. Je celkem jedno, která to bude - hlavně, aby Ti to dalo chut na sobě zapracovat. Určitě tam budou užitečné rady.
Mnoho úspěchů přeju!
Dobrý den, chápu Vaši situaci, i já měla stejný problém no a myslím, že ho ještě pořád mám.Třeba když jsme měli referát to byla tréma, že jsem myslela, že uteču, při tim referátu se to ještě dalo docela zvládnout, stačilo se mi podívat na knížka ahned se mi vybavila zajímavá kapitola, o které jsme mohla dál vypravět většinou to byla ta hlavní, potom jsme to zakončila tím jak to skončí a komu by sem asi tak knížku doporučila, šla jsme si sice sednout s jedničkou, ale klepala jsem se celou hodinu. Horší to bylo u mluvního cvičení to jsme si prřipravovala slovo od slova, ale jakmile jsem zvorala jedno slovo dostala jsme ještě větší trému a začala jsem povídat o něčem jiným než jsem si plánovala...Děj měl úplně jiný příběh...Ale jednička byla. Chodím na dramatický kroužek to se samozřejmě neobejde bez vystoupení, ježíš to nepřežiju říkám si, největší strach že to zkazím a je to bez napovědy, ale vždycky jsme to zvládla, pomohlo mi hlavně to, když jsem si řekla ...NIC vůbec nic prostě to zahraju tak jak jsem si to zkoušela, hlavně nám učitel říkal že tví diváci nesmí poznat, že jsi to zkazila, to je důležitý, dám mi pomůže si řeknu že to uteče ještě dřív než to začne, ale když to skončí jsem trochu smutná a trochu ráda znáš ten pocit. Nejdůležitější je si říct: Ted´tam jdu já a ukážu jim jak jsem si to připravila, nesoutředim se na poznámky, že se jim to třeba nelíbí, ale soustředim se na lidi, kteří na mě hledí spusou dokořán, to mě těší, že je to zajímá...dál to jde samo vážně. V tvém případě jestli můžu poradit, bych si asi zkusila takové to cvičení před zrcadcem, nejprve mluvit a koukat do zdi...ne si tam představovat diváky to pak myslíš na ty lidi a nevíš u jaký věty si skončila, ale soustředit se na svůj projev.
1. Aby dával smysl
2. Aby ti bylo rozumět
3. Můžeš tam vložit i vtip nebo příhodu to učitele dostane okamžilě...
4. Správně ho zakončit. Ne říct takhle to je a to je všechno, spíš bych řekla na závěr velkou zajímavost něco jako:Tento druh se v přirodě vyskutuje vzácně a proto jsem si ho vybrala. Děkuji Vám za pozornost.
P.S. Hlavně mysli na to,že v tom nejsi sama na ostatní taky dojde, koukej na ně jak se s trémou vypořávávají, přece to zvládneš líp než oni
Hezký den Moniko! Moje kolegyně i kolegové napsali tolik dobrých a výstižných rad, že už nemám vůbec co dodat. A tak jenom chci říct, že mít děsnou trému je úplně normální. Sama jsem si to prožila a hodně dlouho mi trvalo, než ten knedlík a sevření krku docela polevilo. A později mi skutečně už nevadilo věcně a nahlas hovořit i před ministrem a nebo jinou významnou osobou - jsou to nakonec také jenom lidi. Je samozřejmě horší hovořit před člověkem, na kterém Vám záleží o něco víc, než na ostatních. A není to náhodou ten Váš problém? Takže jenom už jednu větu - musíte dobře znát látku, o které přednášíte, aby Vás případný dotaz nemohl zahnat do kouta. Držím palce a uvidíte, že časem to bude v pohodě! A kruci, to už je druhá věta a teď třetí!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.