Introvertní dcera nechce na adaptační pobyt 6.třídy

naprostá většina rad (i od jinak dobrých rádců) je mimo. Jasně, mě taky prdli v osmi letech na šest neděl do ozdravovny a přežil jsem. Ale teď je jiná doba. A to nemyslím tak, že by se s dětmi mělo zacházet tak, že se jim pokaždé povolí. Bohužel se (nejen u Vás) všechno nasčítalo. Mobily a počítače "drží" děti doma, k tomu genetické předpoklady, introvertní povaha, manžel co místo pomoci spíš uškodí a (zpětným pohledem hodnoceno) nesmyslná dlouhodobá izolace dětí (COVID). Teď sklízíte plody toho, co jste z větší části nezasela. Máme doma to samé v bledě modrém. Ale moje žena to zvládá a já, narozdíl od Vašeho muže, se raději držím zpátky (slon v porcelánu). Byl jsem tak zřídka doma, že to s dcerou zkrátka moc neumím. Jsem živitel, rádce v technických věcech, ten který baví a spoustu dalšího, ale dobrý psycholog pro dospívající dceru zkrátka nejsem. Jsem pro, aby Vaše dcera jela. Ale ne za každou cenu a rozhodně ne násilím. Moje manželka je dobrý psycholog, přesně ví, kdy může utáhnout šrouby, kdy je čas na nezávaznou diskusi, kdy si může pomoct materiální motivací a kdy je čas zabrzdit a dát dceři za pravdu. Rozhodně to nejde zlomit násilím přes noc. To už jsme samozřejmě taky zkoušeli a výsledkem byl totální kolaps dcery. Zkrátka se na hodině TV složila a chybělo málo a svezli ji sanitkou. Co tedy s tím? Psycholog by pomoci mohl, ale je to běh na dlouhou trat, poněvadž je jich málo a dobrých ještě míň. U nás slušně zafungoval psycholog školní (ale v jiné záležitosti). Ale největší část práce bude na Vás. Jako první je třeba upozadit manžela. A poté vymyslet nějakou fungující taktiku. Systém postupného otužování a pozitivní motivace. Třeba využít tu kamarádku jako společníka a dostat společně s ní dceru z domu. Do adaptačního pobytu to pravděpodobně tímto způsobem nedáte, ale není všem dnům konec, že? Lyžařský výcvik, školní zájezdy...

Nenutte ji.

A tu kamarádku nemůžete pozvat k Vám, aby ji ovlivnila, "vytáhla"? Ono teď to možná tolik nevadí, jen jednoho dne nastoupí do práce a po dvou dnech vzkáže, že to nedává, že je introvert. Pak se bude užírat, že nemá přátele, že o ni nestojí žádný kluk...Přece život je o překonávání překážek. Často úspěch přichází po sebezapření. Já jsem jezdila od první třídy na tábory a těšila se na nové lidi, zážitky, hry. Až mi je té Vaší dcerky líto, jak moc se okrádá. Příští rok bude lyžák. To se kvůli tomu nenaučí lyžovat? Když už nestihnete psychologa, tak aspoň Guajacuran bych jí dala, na tu dobu odjezdu a 1 na každou noc. Nebo nějaké homeopatikum.

Podle toho co píšete mi přijde, že se vaše malá stydí za něco, co nevíte. Nechce se před nikým svlékat a vůbec nechce, at někdo narušuje její soukromí. V tělocviku, asi má problém v šatně. Je to možná bezdůvodně, má to jen v hlavě a možná, že má důvod.

Pošlete dceru k psychologovi a získejte tak omluvenku. Určitě neposílat. Leda by to doporučila psycholožka. Ale pokud vím ona by to mohla doporučit jen v případě léčby.

Problémy dětí s úzkostí a strachem: sancedetem.cz/...

Co se týká "tělocviku"- šikovnost lze nacvičit, třeba házení s míčem, přihrávky, tím stoupne dítěti sebevědomí.

Ono se takto na dálku těžko radí, ale z toho, co píšete, usuzuji, že je k vám dcera otevřená a dá se s ní vážně bavit. Z toho bych asi vyšel a pobavil se s ní o tom, jak třeba vnímá účast své kamarádky. Jestli si nemyslí, že by ji tam postrádala a že bude nutně mít společné zážitky s někým jiným ze třídy a sobě se nejspíš vzdálí. Jestli tím nebude kamarádku ztrácet a svou nepřítomností jí pobyt na adaptáku "pokazí". Zkusil bych tedy apelovat na dceřinu odpovědnost za vztah a vysvětlil bych jí, že míru otevřenosti si budou ve vztahu k ostatním spolužákům určovat s kamarádkou ony dvě. Navíc čas, který tam spolu stráví, bude mnohem delší, než jaký by kdy mohly spolu strávit. Nejsem si ovšem jistý, jestli to bude fungovat, neznám hloubku přátelství mezi těmi dvěma ani další okolnosti.

Co zkusit dceru motivovat, aby udělala něco nového každý den? Stačí maličkost. Nenutila bych ji.

Od školky po konec základky mi stačilo říct, že pojedu na školu v přírodě nebo někam, kde se přespává, a okamžitě jsem začala brečet. Mamka mě nechávala doma, náhradní programy ve škole byly skvělé zážitky. V 7. třídě jsem se hlásila, že nepojedu na lyžák, paní učitelka to pochopila, že na to nemáme peníze. Pak se o tom bavila na třídní schůzce s mamkou. Jen co přišla domů, tak jsem dostala vynadáno, že jsem při tom paní učitelku nechala a řekla, že pojedu nebo mě paní učitelka bude nutit jít k výchovnému poradci, že mám nějaký blok. Paradoxně jsem byla mezi 6, kdo ze třídy jeli, zbytek třídy nejel, že byly prý drahé vleky. Na gymnáziu byly kurzy povinné, ale jednou jsem projevila i zájem o nepovinný. Na vysoké jsem také jela na několik dobrovolně. Všechny byly nad moje sociální síly. Na vysoké jsem jela na první stáž, kde jsem byla sama, a to bylo super, až to mi vyhovovalo. Teď jsem sama pryč na rok.

A nebo jí slíbit, že ji hned druhý den odvezete, když Vám sdělí, že to nedává. Mladší děcko by na tohle přistoupilo, ta Vaše v tom možná vycítí fintu. Ale zkusila bych to.