Dcera se vzteká u domácích úkolů

Jojojojojo, to je ten správný přístup. Okoralé srdce staré kantorky se zaradovalo

ajule. Já mám ve své péči šestiletou vnučku. Letos jde do školy . A už si začínám kupovat prášky na nervy, do pusy roubík (abych nekřičela) a začínám schovávat rákosky . Malá je mimořádně nadaná (no, celá já ). To není jen můj postřeh, tak je hodnocena ve školce. Ale... Je to Beran. A to opravdu. Co ji baví, dělá s nadšením . Ale běda, když nemá chvilku . Sekne se a hotovo . A tady opravdu nepomůžou příkazy, zákazy apod. Prostě jak píše Babkazov a před ní už Komenský : Škola hrou . Prostě hledat různé "kličky", kdy si dítě hraje, ale přitom vlastně dělá úkoly. Ajule, vyžaduje to od Tebe dost času a trpělivosti. Ale nelituj toho. Ten čas utíká opravdu moc a moc rychle... Najednou zjistíš, že MALÁ je už vlastně VELKÁ. A pak Ti zbydou vzpomínky. Takže Ti moc přeji, aby ty vzpomínky na učení nebyly pro Tebe černou můrou. Zvládněte to holky

Jestli je vaše dcerka hyperaktivní, tak asi bude potřebovat dělat často přestávky v učení. Asi nevydrží u jednoho úkolu dlouho, protože se na něho potom už nesoustředí. Já toto znám se svým dítětem (i s tím jídlem - to byl vždycky horor, aby se najedlo). Ještě záleží hodně na tom, kdy na dítě chodí útlum. To moje bylo například okolo čtvrté odpolední od malička úplně nemožné. Ale když doba pokročila, tak se to zlepšílo.

buss - Hodně dětí z mého okolí bylo u psychologa nebo psychiatra. Někteří specialisté se mnou hovořili, některým stačilo písemné vyjádření. A vždycky, vždycky to dopadlo tak, že nedali žádné vyjádření, doporučení, poučení. Něco málo, spíš méně než více, pohučel rodičům, ale vždycky dost nesroztumitelně a všeobecně, založil kartu a tím to bylo hotovo. Rodiče to zmátlo, protože si pamatovali z toho všeho jen pár vět vytržených z kontextu. Nikdy, opravdu ani jednou jsem nezažila, že by řekl nějakou, byt sebemenší radu nebo poučení. Fakt! Ani jedinkrát! A že mi prošla spousta dětí, "normálních", poznamenaných, postižených, s poruchami osobností, poruchami chování, poruchami soustředění, poruchami učení, s autistickými příznaky a já nevím co ještě! A pokaždé takové zkušenosti se mi upevňovalo přesvědčení, že hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene. (Moudrá kolegyně Lidka dodává: A jak budeš stárnout, tak objevíš, že máš ještě druhou ruku. A ta je na pomoc druhým)

Jo, nevyjádřila jsem se přesně. To, že se mnou odborníci hovořili, tak jen proto, že chtěli mé postřehy o chování dítěte. Takže oni se ptali, já mluvila nebo psala. A konec měl vypadat obráceně. Já jsem se měla ptát a oni měli mluvit. Nebylo to tak a to mi chybělo.

Souhlas s babkazov. někdy se domnívám, že školní psycholog je ve škole jen proto, aby tam byl . Opravdu si myslím, že daleko víc užitečných rad získá tazatelka u PANÍ učitelky, u ostatních "rozumných" maminek a pod. Prostě i to malé dítě je už OSOBNOST. A teď jde o to, zda je lepší mít doma děcko, které poslechne na slovo, neodmlouvá, neprojeví svůj názor. Nebo jestli máme doma človíčka, který už umí prosazovat svoje názory, má prostě svůj rozum. Tím pochopitelně nemyslím to, že si dítě usmyslí nějakou hloupost a všichni kolem se můžou přetrhnou, aby mu to splnili. Mě se opravdu jak u dcery, tak teď u vnučky, osvědčilo jednat s nimi jako s "dospěláky".