Básnička pro 7. ročník

Měl bych tu jednu, kterou opravdu překvapíš všechny posluchače. A když se jí jednou naučíš, bude se ti hodit i za dvacet, třicet a více let. Je dlouhá, ale stojí za to. V originále ji recituje Vlasta Burian.

Balada o deliriu tremens

Do šera večera bílé kachlíky vrhají matné pablesky.
A nemocniční cela vyhlíží tak nehezky,
tak neintimně a neútulně,
že tesknota jako olověné břímě se vkrádá do duše.
Široce rozevřených očí dvojice
jenž neklidně září z vyhublých,přepadlých, kachektických tváří
jež tělo ještě ubožejší nese.
A celek v hrozném neklidu se třese,
jako když číšník sulc na talíři nese.
A široce rozevřených očí dvojice
vyvalené jak dvě vodnice.
A vše chvěje se v hrozném tremoru
odzdola nahoru
od paty po zuby
tisíci záškuby,
jakýpak orace,
hladce a vobratce.

Však zkušený lékař na první ráz by řek tu:
Vida to mrákotné zastření intelektu
jenž funkci duševní brzdí a zastaví.
delirantní představy,
v tom slyš - jak s vichřicí by závod měl,
ke Karlštejnu jezdec uháněl
a kdesi v koutku tupy tup,
ve víru křeči se zachvěl trup.
Již ze všech stran se průvod myší rojí
uprostřed,čtyřstupy se v osmistupy pojí,
tak vpravo vlevo,vpříč, dvé voje jsou bočně v cíli
a vpředu jejich vůdce, myšák bílý.
A svižným pochodem za melodie skočné
těch myších tisíce svou defilírku počne.

Již skončen myší voj,zase jiné hnusné stvůry
z děr zemských vylézají housenky,štíři,můry,
odporní chrobáci,
lepkaví slimáci,
vyzáblých pakobylek stíny mátožné
a s rukama sepjatýma kudlanky nábožné.
A všechna ta zvěř po vyhublém těle vzhůru se šplhá,
zuby a kusadly na bezvládné tělo se vrhá.

V ten ráz jak pod čarovným proutkem
všechna ta hnusota mizí,
ozvou se tóny odněkud jakés cizí.
Zní kdesi v tajemnu, jak něžné jsou a luzné.
V tom ozve se volání odněkud jakési hrůzné

" NECH JINÝM VÝSTRAHOU TO KONČÍ!"

Ty povaho tunčí

A zde v přednesu V. Buriana:

Poradím jako obvykle - navštivte nejbližší knihovnu a požádejte tam.

Zase jen tip - katerinapeskova.cz/... Já jsem bodovala svého času na recitační soutěži asi v 8. třídě s básničkou "Za vsí se modral les"ze sbírky básní "Sloky lásky"od Stěpana Ščipačova. Byla to jiná doba, ale básnička je to pořád krásná:

Za vsí se modral les. Byl červenec,
obilí zlátlo ... a těch skřivánků!
Na mezi v rose mladý buďonec
děvčátko bosé líbal v heřmánku.
Měl rudé chocholaté pačesy
a dětské ještě chmýří kolem rtů.
Troubili trubači. - Ach, žijte tu,
vy modroočko, štastně žijte si! -
Dnes prvně líbal ... Sladký živote! ...
Modři ty zlatá, světlo v jabloních! ...
Odešel. Třeskla kulka za plotem,
kozáci přehnali se na koních.
Provlhl rosou jeho šátek, plášt.
Dívka má slzy v hrdle, v prsou až ...
Dostal ji první, přímo do spánku.
Obilí zlátlo, spal tam v heřmánku.
Šla léta ... A já píšu řádky ty,
že tam tak ležel v poli - zabitý.
I tobě, drahý druhu neznámý,
je možná sedmnáct. A chrpami
svou první lásku létem vedeš si -
a nad tvým srdcem jak by měsíc stál.
Ty možná proto dnes tak štasten jsi,
že tamten ... tamten nedomiloval.