Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
ráda bych vás požádala o radu či osobní zkušenosti. Jsem v etřetím ročníku na gymnáziu a pomalu bych si měla vybírat vysokou školu. Už dávno jsem se rozhodla pro psychologii, čtu odborné knihy, baví mě to, vím, že bych to chtěla jednou dělat. Teď nemyslím přímo psychoterapii, ale celkově jít na psychologii a v průběhu studia se rozhodnout o zaměření, jelikož momentálně hltám všechny oblasti. Ale problém nastává u mých rodičů, ti o psychologii nechtějí ani slyšet. Vždy když se bavíme na toto téma, skončí to akorát hádkami, už nevím jak jim vysvětlit, že toto je přesně ten "můj" obor. Už když jsem byla malá, naplánovali mi, že budu studovat medicínu a stanu se lékařkou. Ale já vím, že to není obor pro mě. Nezvládla bych to psychicky, nemám na medicínu žaludek, stačí mi vidět pořezanou ruku a jdu do mdlob. Představa, že bych měla medicínu studovat, dělat praxi a pak celý život dělat lékařku mě nekonečně děsí. Ale máma tvrdí, že na krev a tak bych si zvykla, zvyknout se dá prý na vše. Jejich hlavním argumentem je, že jako psycholožka budu celý život chudá, neuživím sebe a svou rodinu a všichni se na mě budou koukat shora. Nemůžu se však zbavit pocitu, že jde tak trošku i o to, že "má dcera je lékařka" zní lépe než "má dcera je psycholožka. Máte někdo podobnou zkušenost? Jak byste vysvětlili rodičům, že na medicínu nemám? Děkuji za odpovědi.
No to je těžké. Sice souhlas nepotřebuješ, na druhou stranu zlá krev taky není dobrá věc.Takže s radou je to těžké, buď se vzepřeš, nebo podlehneš a nebo si vybereš nakonec úplně jiný obor.
Jinak teď všeobecně k oboru psychologie. Jedná se z holediska přijímacího řízení o jeden z nejtěžších oborů, co existuje. Například v Brně na MUNI se hlásí na tento obor cca 1000 uchazečů a přijato je 100. Minimální percentil 165 (za rok 2016). Pro porovnáni, na práva stačil percentil cca 83.
Pak se vyučuje ještě v Praze a Olomouci. Nicméně ty poměry jsou dost podobné. Přijímací testy pak rozhodně nejsou jen z psychologie, ale jedná se primárně o SCIO testy "všeobecných studjních předpokladů", defacto IQ test a pak ještě oborové testy.
Tím neříkám, že bys na to neměla, ale být na tvém místě se rozhodně neupínám jen na jeden tento náročný obor a hledám i záložní řešení. 90% uchazečů totiž odmítnou a mohlo by se ti stát, že bys byla mezi něma.
Jinak teda, pokud by ses rozhodla i pro tu medicínu, tak i tam si pak můžeš vybrat specializaci psychiatrie. A jestli pak v životě budeš fungovat jako psycholog / psychiatr v jednom, tak to může mít také své výhody.
Samozřejmě že vím co je percentil. 0 - 100. Jinak mě samozřejmě velmi těší, že se sem chodíte bavit a nevěřil byste, někteří sem chodí dokonce i odpovídat!
Jinak myslím, že každému se někdy stalo, že původně chtěl informace formulovat jinak a pak mu tam zůstal nějaký nesmysl. V přípěvku výše mělo být místo percentilu bodů.
"Minimální percentil 165 (za rok 2016). Pro porovnáni, na práva stačil percentil cca 83."
:D :D :D Tady na té stránce se vždycky tak dobře pobavím! Víte co je to percentil? :D
Samozřejmě se neupínám jen na psychologii, je to spíše jen takový můj malý sen Kromě psychologie jsem přemýšlela o učitelství nebo aplikované chemii, ale to jsem se raději ani neopovažovala navrhnout Mám rodiče ráda, nechci si to s něma rozházet, ale také nechci studovat něco jen kvůli tomu, že to chtějí oni. O psychiatrii vím, ale já bych to nezvládla, jak studium, tak profesi psychiatra jako takovou. Ale děkuji za odpověď, vážím si toho.
Myslím si, že tady jde hlavně o vztah s rodiči. Ano něktří rodiče vkládají do svých dětí přílišné naděje, to co sami kdysi nedokázali, musí dokázat jejich dítě. Mám dvě děti, obě ve věku, kdy se rozhodují, jak dál. Ano i já mám na mysli jejich dobro, aby jednou našly v životě uplatnění, ale nikdy jsem jim do výběru nezasahovala takovým způsobem, že bych s nimi přestala komunikovat, vyhodila je z domova, něco jin vyčítala. Vždy to bylo formou rozhovoru, aby si uvědomily i jiné úhly pohledu na svůj výběr.
Já osobně mám práci, která mě baví, dělám ji léta a vím, že když ji dělám ráda, má smysl. Odráží se to pak i na mé pohodě, náladách doma. Kdybych měla dělat něco, co mě nebaví, z čeho mám třeba i strach, to je lepší to nedělat, nestudovat vůbec.
U rodičů bych zkusila rozhovory, nevím, jak dalece si doma s rodiči povídáte, jak osobně. Každý člověk je jiný, ke každému se musí přistupovat jinak. Zajímáte-li se o psychologii, zkuste tenhle rozhovor s rodiči učinit jako malý pokus, zda na to máte. Čtete-li články, studujete-li materiály o psychologii, zkuste něco z toho použít.yslím si, že psycholog by měl být siná a vyrovnaná osobnost, má-li hodnotit a pomáhat druhým.
Děkuji za odpověď, ještě si s něma promluvím. Jen - já nechci dělat psychoterapii, tj. "povídat" si s lidma. Spíše mířím směrem psychologie marketingu a obchodu Ale děkuji za odpověď, vážím si toho.
Myslím si, že tady souhlas rodičů vás nemusí zajímat. V tomto věku se člověk rozhoduje sám, protože on s tou školou bude hledat práci.
Myslím, že jednoznačná odpověď neexistuje. Na jedné straně, člověk před maturitou si už může určit vlastní směr cesty životem. Na druhou stranu, tvoji rodiče ti budou to studium na VŠ financovat a tak mají i jakési právo o tom spolurozhodovat.
Z hlediska budoucího uplatnění v zaměstnání nebo soukromé praxi sdílím skepsi tvých rodičů. Moje známá psychoterapeutka by se na mě asi naštvala, ale podle mě je studium psychologie v porovnání s řadou jiných oborů docela "laciné", a podle toho se na absolventy i pohlíží. (Jeden můj učitel na prumce říkal, jsou profese, kde okecáte cokoliv. Ale když vám jako inženýrovi spadne most, neokecáte nic.) A je pravda, ža pokud nechytíš něco lukrativního, psychologická vyšetření pro řidiče, strojvedoucí, policajty... tak to uplatnění opravdu není nic moc.
A myslím, že v medicíně jsou i "nekrvavé" obory.
moji sousedé měli podobný problém, chtěli mít s dcery právničku, protože sami to tam nedotáhli, ale ona chtěla být stůj co stůj psycholožka. Byli to tvrdá palice, všichni. A jak to dopadlo? Dcera je prosila, několikrát u nás plakala, ale nic nepomáhalo, nechtěli s ní o tom mluvit, nakonec se vzepřela a odjela tu psychologii ve spojení s kriminalitou studovat do Londýna. Vzala si tam studentskou půjčku, její rodiče ji vidí jen na vánoce a jak hořce nyní litují, že ji do toho tak moc kecali.
Dobrý den. Podle mě byste si měla vybrat obor, který zajímá a baví vás, ne rodiče. Protože vy ho budete studovat a následně se jím živit. Jít na studium medicíny s odporem už možná předem znamená porážku. Studim medicínu je velmi náročné na čas, na učení. Toho učení tam jsou opravdu kvanta a kvanta, a to vůbec nepřeháním. Na jednu zkoušku se třebas učíte každý den měsíc v kusu. Nemáte žádné osobní volno, protože se stále učíte, chcete-li udělat zkoušky. Pokud byste měla k medicíně odpor, tak jak byste mohla to studovat? Vaše rodiče, nejsou-li z lékařského prostředí, zřejmě nemají vůbec představu, jak nároční je studimu medicíny... a tlačí vás do něho. I když vědí, že to zrovna studovat nechcete. Další věc, at si vaši rodiče zjistí nástupní plat mladého lékaře bez atestace v nemocnici... je to dost bídné. Proč si myslíte, že tolik českých lékařů odchází pracovat do zahraničí?
volba povolání je jen vaše osobní věc, rodiče, učitelé, vých. poradci, vrstevníci apod. mohou radit ale vaše rozhodnutí je jen na Vás. Je pravda, že medicína je jedna z nejtěžších škol a jít do začátku už s tím, že mě to až tolik nebaví a nedám tomu všechen svůj volný čas, který tato škola vyžaduje je počátek konce. A i potom, to by si rodiče měli uvědomit. Radši budu dělat zaměstnání u kterého nebudu mít až takové výdělky, ale bude mě bavit, než pořád někde střídat školu, případně zaměstnání a nikdy nebudu spokojen, ve výsledku se dostaví syndrom vyhoření a výdělky budou ještě menší. Ano, je těžké se tady u nás dostat na psychologii, je to velmi žádaný obor, šance je nízká. Nejtěžší je tam se dostat, neteř se také nedostala, ale do Anglie se dostala hned na 3 školy psychologie najednou, ale dělala předtím půl roku operku v Anglii, takže jazyk zvládá.
Zdravím. Ano, názor rodičů by Vás zajímat měl, rodiče jsou důležití. Ale ne, pokud jejich názor potomkovi ublíží a je to hovadina. Chtějí lékaře, když omdlíváte při pohledu na krev a prostě Vás to nebaví? Ono to není, jak sednout si do kanclu, to si musejí uvědomit. Jde jen o jejich ego, zřejmě se přes Vás snaží splnit si svoje sny a nějak propasírovat to, co oni sami nedali.
Rodičům bych řekla, že na medicínu prostě nepůjdu, i kdyby mi to nařídili. Bohužel, čím dřív se smíří s realitou a proberou se, tím lépe.
Já bych také nejásala, být Vaším rodičem. To uplatnění nic moc. Ono v těch knížkách je to zajímavé, dobře se to čte, ale reálná praxe je poněkud jiná. A co na to Váš školní výchovný poradce? Nebo zkuste kontaktovat psycholožku někde u Vás na pedagogicko-psychologické poradně a zeptejte se jí tak, jak nás tady. Já jsem si taky prosadila vůči rodičům svoje, ale připouštím zpětně, že v mnohém měli pravdu.
Ale stejně, jako moji rodiče, bych nakonec ustoupila a přála bych Vám uspět v tom, co si sama vyberete.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.