Nejste přihlášen/a.
Zdravím.
Moc prosím, nedělejte si ze mě legraci. Mám vážný, dlouholetý osobní problém, který má zcela devastační vliv na můj život a život v mém okolí; už ani nemám žádné kamarády. Radši bych byl mrtvý, ale na sebevraždu nemám.
Znám hodně lidí, kteří říkají, že vysokoškolské studium je jednodušší než středoškolské, ale já na to pořád nemohu přijít. Byl jsem vychován k příkladnému plnění studijních povinností. Na maturitním vysvědčení mám i jednu trojku, ale to hlavně proto, že jsem byl zlý na učitele, v tom smyslu, že se málo učíme, protože od 8 let pracuji s výpočetní technikou a informatice se mi ta výuka nezdála adekvátní. Na VŠ jsem totálně vyhořel: po třech letech trápení jsem to položil; je to šest let.
Hlavně kvůli tomu, že mí středoškolští spolužáci tenkrát už vydělávali, jsem si to tam hlavně užíval (v tom smyslu, že jsem byl hodně aktivní, ale už neodevzdával projekty apod., protože jsem se styděl, že nebudou dokonalé). Pak mě rodiče odmítli už dále živit. V tu chvíli jsem si ale opravdu myslel, že na to nemám; až jak to mí spolužáci, kteří nebyli workoholici, v řádných termínech dodělali, jsem dospěl k závěru, že jsem to neměl vzdávat; někteří jiní přitom při studiu i pracovali.
Já jsem si hlavně vždycky myslel, že vzdělaní lidé tahají za jeden provaz. To, že mi nikdo neukazoval cestu (volnost na VŠ), se na tom hodně podepsalo. Není mi jasné, jak někdo může VŠ vystudovat na samé jedničky, či dokonce studovat dvě současně. Dokáži psát hodně obsáhlé texty, mám udělaný třeba přípravný materiál k vyhlášce 50 nebo Cisco CCNA, proletěl jsem několik závěrečných prací, ale sám se na to necítím; absolutně bych neměl cit pro to, co se nesmí obkecávat (na to jsem fakt expert), a co naopak může.
Po zanechání školy jsem pracoval dva roky jako středoškolský programátor. Pak mě vyhodili, ale z důvodu organizačních změn (nešel jsem jen já) a HLAVNĚ: Lidé, napříč různým nejvyšším dosaženým vzděláním, mají absolutně rozdílné názory na to, jak výkonný jsem ve firmě byl (včetně jednoho, který mě ustavičně jednou chválil, jednou mi nadával; podle toho, jaké byly vnější výsledky). Jako perfekcionistovi mi to šlo zdánlivě pomalu, ale orientoval jsem se na to, abych vycházel všem vstříc (kolegové jednotní nebyli). Byl jsem vlastně rád, že jsem byl odejit; pracovat jsem tam nechtěl, odejít z vlastní iniciativy také ne. Jsem tři roky na ÚP, psychicky zhroucený, dostal jsem se do manuální práce mezi vyléčené alkoholiky, ty, kteří měli děti před dovršením 18 let, trestané apod.
Mám i lepší nabídky, ale jen se závazkem, že po několika letech nepoložím. Říká se o mně, že mám výborné komunikační dovednosti a pracovní nasazení, ale já bych prostě chtěl VŠ, a nejen to. Několik vrstevníků má různé úspěchy na poli programingu nebo soutěží v IT, já bych chtěl také něco, nejlépe Riemannovu hypotézu. Měl jsem přísné rodiče a řádně jsem plnil školní povinnosti. Naproti tomu nechci rodinu a už ani materiální bohatství. Nejvíce ze všeho bych potřeboval nějakého osobního vůdce, zatím mi ale žádný psycholog nepomohl.
Já prostě asi neumím být sobec a nemám nikoho, s kým bych se mohl dělit o svou radost.
Díky.
Sám mám vysokou školu, fakultu IT. Já bych k tadytomu jen podotknul, že dneska se už firmy dívají více na schopnosti, dovednosti a zkušenosti než na nějaký papír, který mám v kapse.
Otázka zní. "Jak vystudovat VŠ"?
Na to je odpověď:
- podat si přihlášku
- dostat se na VŠ
- plnit všechny povinnosti, úkoly a práce
- napsat bakalářku, diplomku
- udělat státnice.
Takto je možné vystudovat vysokou školu. Nijak jinak. Pokud teda chcete VŠ vystudovat, seberte se trochu jako chlap, dejte si pár facek a začněte něco dělat.
A dotaz z ní na co?
3 roky na ÚP ... hmmm a kdo vás živí po celou dobu? Nedokáži posoudit co je z vašeho povídání pravda.
Můžete mi klidně i tykat (já Vám budu vykat). Já bych se ponížil ještě mnohem víc, aby mi bylo dobře. Obávám se, že si nedokážete představit, jak trpím.
Pravda je všechno. Vůbec bych si nedovolil lhát. Proč bych to dělal? Ty dokumenty, které jsem sám vytvořil, Vám mohu poslat.
S penězi je to u mě tak, že v rodině jsme jich nikdy neměli dost, a já jsem tak byl naučen šetřit. Když jsem nastoupil do práce, měl jsem navíc 300 tis. dluh za půjčku kamarádovi (bráno úvěrovým podvodem), který se to pak rozhodl nesplácet. Dělal jsem dva roky přesčasy, 12 h každý den. V jednom měsíci jsem vydělal i 80 tis. Kč. Platil jsem z toho dluhy a spořil. Pak mi přišlo 300 tis. z exekuce od biologického otce, všechno jsem si to dal na spoření a postupně z toho odčerpávám.
Od rodičů jsem dostal malý byt, který stojí jen málo peněz (je v osobním vlastnictví), a navíc si umím vyřídit sociální dávku Příspěvek na bydlení, která to skoro celé zaplatí. Na potraviny nejsem náročný; po zkušenostech ze studijních let umím šetřit; jsem takový poustevník (ta Riemannova hypotéza mě napadla poté, co jsem zjistil, že Grigorij Perelman byl také poustevník).
Někteří učitelé mě na VŠ občas i pozdravili jako první, byl jsem velmi aktivní, ale vzal jsem si moc velké sousto. Zpátky na VŠ už jsem nechtěl, protože jsem měl za to, že tam štastný nebudu. Paradoxně jsem si za vlastní peníze (ano, i na to jsem si našetřil) rozšířil řidičák na všechny skupiny, ale nejsem tam schopen vydržet. Nejsem ničím schopen nahradit to, co mi dávala základní, střední, a pak i vysoká škola. To je můj problém a tak zní dotaz: Jak být (při mých okolnostech) v životě štastný? Není žádná správná životní cesta; to je můj problém. To, že jsem abstinent a zdrženlivý v různých věcech, pro úspěch a štěstí v životě nestačí. Uvažoval jsem o organizovaném sázení na sportovní zápasy nebo Forexu, ale mě to prostě nebaví.
Zkuste mi vysvětlit třeba to, jak je možné, že v prezenčním studiu je taková hodinová dotace, zatímco totéž lze získat v kombinovaném, i jen za tři semestry.
Nezlobte se, ale 3 roky na pracáku a pobírání příspěvku na bydlení v nějakých cca 28 letech?
Já bych Vám doporučila najít si na nějaký čas práci klidně mimo obor, třeba manuální-v lese, nebo kdekoliv, jít mezi tvrdé chlapy, abyste se stále netočil v bludném kruhu a nepřemýšlel nad tím, co by bylo, kdyby..
Možná byste si studia potom více vážil a měl pořádnou motivaci a dostudoval. Přece nemůžete očekávat, že Vás bude někdo vodit za ručičku a držet s Vámi za jeden provaz? Tak to v životě nechodí.
jackale, sice se do mě pustěj tadyty vosy, ale já Vám držím z celého srdce palce, také miluji matematiku a s Riemannovou hypotézou byste byl na Abelovu cenu za matematiku. Jsem schizofrenik se sociální fobií, úzkostmi a depresi ve druhém stupni invalidity a mám ZTP také pobírám příspěvek na bydlení i příspěvek na péči (jsem imobilní bez pomocí doprovodu a tak různě...).
Když Andrew Wiles dokázal Velkou Fermatovu větu, byly mi 4 roky.
Psychologové jsou na houby, nehledejte si psychologa, osobní zkušenost, jen demotivujou.
Jinak na bakaláři, v úplně jiném oboru, než je matematika nebo informatika, se plácám už 5 let a furt to nemám hotové, u státnic jsem v září podělala jeden předmět (správní právo) ale v květnu už to dám, protože mám kognitivní deficit (posprosesuální), musím se učit pomocí programu pro nevidomé NVDA se jmenuje, který mi to čte, sice, chraň Bůh Abraháma, Izáka, Jákoba, Ráchel, Sáry a Ley, oči mám v pořádku, ale jsem po přečtení dvou stránek očima totálně odrovnaná, protože jsem snadno unavitelná a nedokážu se soustředit.
Střední školu jsem dělala také 5 let.
Máte na to, fandím Vám, a kdybyste chtěl podporu, pište na mail wolf.lake@seznam.cz. Jinak Váš text dodal notnou dávku motivace i mně. Máme skoro úplně stejné problémy.
Umím sice jen SŠ matematiku, ale ráda bych ještě šla na VOŠku do Varnsdorfu na informatiku, jen ze zájmu, až dodělám toho Bc.
Z předchozích reakcí si nic nedělejte, teď sjedou i mně, ale JÁ VÁM FANDÍM!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.