Nejste přihlášen/a.
Dobrý večer, předem se omlouvám za delší text, ale je toho opravdu hodně. Mám syna je mu 6 let, chodí do první třídy. Ačkoliv nám byl doporučen odklad školní docházky, tak jsem trvala na jeho nástupu do první třídy, zřejmě to byla veliká chyba. Důvod byl, že jsme se loni v létě stěhovali z Prahy 10 na Prahu 6, takže nám přišlo nepraktické nechávat syna ve školce na Zahradním městě, je to asi 25 minut autem a celou hodinu MHD. Taky stěhování bylo dost nákladné, tak na rovinu řeknu, že jsme chtěli i ušetřit školkovné. Tak syn nastoupil do spádové školy, kde se nad všichni spolužáci znali ze školky. Již od začátku měl pár problémů, tak jsme byli odkázáni na pedagogicko psychologickou poradnu, kde mu byly zjištěny SPU, konkrétně dysgrafie, dyslexie, dokonce i nějaký problém s grafomotorikou a s kreslením. Jeho obrázky vždy byly značně neodpovídající věku, ale já jsem to naivně přikládala k tomu, že zkrátka chlapci kreslí hůře než děvčátka. Kamarádka má dceru a její holčička kreslí opravdu nádherné obrázky, i proto jsem si myslela, že je to zřejmě pohlavím.
Z toho to důvodu se mu děti ve třídě začaly smát, že je hloupý, bylo mu to samozřejmě líto, ale syn je velmi houževnatý a snažil se. I co se týče společenskosti, je velmi společenský, nerad je sám. tady narážím trochu i na náš rodinný problém, stále s námi spí v posteli, pokud má spát sám jsou to histeráky, takže ho pro klid necháváme u nás. Takže neustále chodil za dětmi, jestli si s nimi nemůže hrát a oni ho jak jsem se později dozvěděla neustále odstrkovali. To jsme se dozvěděla před vánoci, kdy děti měly mít vánoční besídku, měly se rozdělit do skupinek na rozdávání dárečků, syn pak přišel s brekem, že ostatní děti dostaly dárečky a on jen obrázek. To jsme mu vysvětlovala, že i obrázek je pěkný dárek a at z toho není smutný, ale sdělil mi i to, že se s ním nikdo nekamarádí, protože je dle spolužáků "blbeček". Samozřejmě jsem hned přilétla do školy, bohužel až impulzivně jsem jednala s paní učitelkou, jak je tohle možné, že má přece korigovat kolektiv a dohlédnout na to, aby se děti bavily také i s mým synem. Ona mi na to stroze odpověděla, že nemůže děti nutit at se kamarádí s někým s kým nechtějí. Tak jsme to pak projednávali i s manželem a chtěli jsme dát syna na jinou školu v druhém pololetí. také jsme syna odhlásili ze školní družiny, ačkoliv to pro nás bylo značně nevýhodné, museli jsme si najmout slečnu na hlídání. Po vánocích byly třídní schůzky, kdy se paní učitelka až s nelibostí navážela do syna, že je krajně nesamostatný, nesoustředěný, vyrušuje, a že je chyba vlastně v naší výchově. To jsem samozřejmě špatně nesla, a chtěla si promluvit s vedením školy. I vedení školy stálo za pani učitelkou! Vše vyvrcholilo o pololetním vysvědčení, kdy snad všechny děti měly samé jedničky, jak bývá zvykem, ale syn dostal dvě trojky, 2 dvojky, z čehož byl až depresivní. To velmi oplakal, ale na jinou školu nechtěl, bál se a s odhlášením ze školní družiny to vypadalo i dobře, bylo to teda pro nás o dost nákladnější, ale slečnu co ho hlídala si oblíbil, a tak jsme to zkusili. Byla to skvělá volba, opravdu se mu věnovala, dělala s ním úkoly takovou formou, že ho to i bavilo, i s mírně zlepšil. Tak jsme si říkali, že by se snad i poměry ve škole zlepšily. Až na to, že asi ke konci února začal být "nemocný" často ho ráno bolela hlava, bříško, nejdřív jsme s ním lítali po doktorech, kdy se nic neprokázalo. Začali jsme být skeptičtí, až tak skeptičtí, že jednoho dne asi v březnu ho opět bolelo bříško, v práci byl fofr, a nic jsme neřešila, nekompromisně šel ddo školy, asi v 10 hodin mi volala paní učitelka, že syn má horečku a zvrací, že ho mám vzít na pohotovost, čím jsme mu taky svou nedůvěrou nepomohli. Nakonec to byl slepák a 3 týdný ve škole nebyl. Tady zase narážím na stupiditu paní učitelky, která mě denně bombardovala úkoly, co pak se dá dohánět výuka s dítětem v horečkách? 10 dní byl v nemocnici a zbytek, co byl doma jsme mu to chtěli ulehčit, hlavně jsme s ním musela být doma, protože chůva jakožto studentka měla 3 dny v týdnu školu a až potom se mu mohla věnovat, a taky chtěla nějaký volný čas, což chápu. Po tom, co se syn uzdravil a nastoupil zpět do školy, nastal obrovský propad, paní učitelka neměla žádné ohledy a normálně mu sázela pětky. Což už jsme teda psychicky vážně nevydržela a seřvala jsem ji pněkud nedůstojným a neadekvátním způsobem. Ta ženská je, ale snad citově úplně prázdná, protože na vše mi jen stroze odpověěla, že je to chyba ve výchově, že je pozadu za dětmi, a že se mu posmívají, právě proto že je v učení tak pomalý, a nevýkonný. problém nastal s tím, že jinak velmi hodný, citlivý syn začal být agresivní vůči dětem. Doma to pak vysvětloval, že si někdo začal, tak mu to pak oplatil. Zajímavé, je že když někdo ubližoval synovi, tak to nikdo neviděl,a le když to syn oplatil, tak hned poznámka za poznámkou a návrh na dvojku s chování. Za to jsme syna netrestali, byli sjme na jeho straně, díky tomu se nám začal postupně svěřovat s tím, co se dělo, děje. Že se mu posmívaí, že mu nadávají, že je hloupý, že mu sem tam něco shovají, nebo se ho nechtějí dotknout, protože má podle dětí AIDS. Další den na to (ve středu), co jsme psala rozzuřený email do školy, mi volá chůva, že jsou na pohotovosti. Dělali jsme to tak, že po obědě syn čekal před školou na chůvu, která se ten den zdržela ve škole, takže musel čekat ani ne 10 minut, ale některé děti chodí samy domů, takže se nějak rozhodly, že po něm budou házet kameny a strefily se do hlavy, takže otřes mozku, 3 stehy,a le hlavně posttraumatickej syndrom. To už bylo příliš i na manžela, který hned naběhl do školy, a co myslíte výsledek? Ředitelka:"Stalo se to mimo školu, škola za to neručí". Zítra by měl jít syn po tomto incidentu do školy. Opravdu vážně přemýšlím nad dvěmi věcmi. Za 1) podat trestní oznámení na školu, šikana je trestná, chápu, že děti z toho ještě rozum nemají, ale od toho je tu škola a rodiče. Za 2) změna školy, ale je skoro květen. A má otázka zní: Jsme v právu? Dá se škola nějak postihnout? Vyplatí se vůbec měnit na takovou chvilku školu?
Děkuji za přečtení a rady.
Linda B.
Z toho, co píšete, se mi zdá, že obě strany mají pravdu. Sama víte, že jste udělala chyby, které k tomu všemu přispěly. Ale nejste první ani poslední, předčasně zaškolené děti mívají problémy, které s nimi poplují vždycky, a stejně x rodičů odmítá odklad... A škola problém neřeší. Ale: Víte, pro učitelku je takové dítě ve třídě slušně řečeno průšvih, i kdyby tisíckrát chtěla s tím něco dělat. Když jej bude bránit, obhajovat, chtít víc zapojovat, oblíbí si ho či dalších x věcí, vždycky se to obrátí proti tomu dítěti. Třída je "dav", pracují tam pohyby, které nikdo nemá pod kontrolou. Spolužáci nejsou blbí, vidí, že učitelka jde proti silnějším na obhajobu slabšího a ta v konečném důsledku může ztratit autoritu, protože vyučující, který jde proti vedoucím jedincům v kolektivu, autoritu celého kolektivu mít nikdy nebude. Funguje to v jiné formě i u takto malých dětí.
Pokud se poslední případ stal mimo prostor školy, opravdu nemůže nikoho postihnout. To by za chvilku mohla hlídat děcka o víkendech na druhé straně republiky. Aneb když jsme se pokoušeli (pouhým rozhovorem!) takový případ řešit: "Stalo se to mimo školní prostory (=těsně za branou školy), mimo dobu vyučování (=ihned po skončení výuky), co dělá můj syn ve volném čase Vám může být jedno."
Ale už budu trochu konkrétní: ano, zkusila bych jinou školu. Ale to samo nestačí. Váš syn musí dozrát, umět se o sebe postarat, nabýt přiměřené sebevědomí a nebýt terčem šikany, protože jinak to bude na nové škole stejné. Se šikanou se dá něco dělat, pracovat, ale jestli si myslíte, že učitelka řekne "dost" a šikana přestane, tak jste na omylu, není to čarodějka. Je to běh na dlouhou trat, každý případ (kolektiv) je naprosto jedinečný, a ne každý krok proti šikaně je 100% funkční, ani kdyby se učitelka na hlavu stavěla.
A ještě dodávám: neberte syna ze školní družiny, aspoň ne v (případně) nové škole. Nechte jej, aby se naprosto SÁM zapojil do kolektivu. Pokud to neumí, tak se to musí naučit - ale tak, že ho z kolektivu vezmete, se to nestane.
Ještě jedna věc mě napadá. Takovýchto dětí je vždycky v každé třídě aspoň jedno. Já učila 5 let 3. třídy a z toho 2 roky na kroužku i prvňáky a druháky. A víte, co mají tyto děti společného? Jejich maminky jsou klokanice, které si potomka (výhradně kluka) hýčkají v té své kapsičce, mazlí se s ním, mají velice blízký a intimní vztah. Chlapci jsou mazliví, otevření, roztomilí, matka si to pochvaluje, kdo by chtěl roštáka, který zlobí, že? Jenže oni kluci se musí vychovávat tak trochu (nebo i víc?) tím tygřím způsobem, nechat je zlobit, hravě útočit, tak trochu dělat si, co chtějí, vzít si, co chtějí. To je můj nápad na Vaše léto, buďte matka tygřice...
To je zajímavý postřeh, jsme ráda za Váš názor jakožto pedagožky. Vztah máme blízký, ale to si myslím, že je v pořádku. Dlouho jsme nemohli počít, měla jsem 2 potraty, až na 3. pokus IVF se podařilo. Tak se snažím pro syna udělat maximum. Jinak syn hrál hokej, ale nebyl spokojený, tak jsme ho odhlásili. Takže se určitě nebojíme mu dávat i tvrdší styl. Měl mnoho kroužků, ale zatím se nepodařilo najít ten správný.
Vím, že šikana je složitá věc, ale odčeho tam pak ta učitelka je? Měla by se pokusit nějak dítě vměstnat do kolektivu, nějak ho zapojit a ne jen nečinně sedět, když je někdo odstrčený. Tohle mi vadí, že jí je to úplně jedno, měla by jako učitelka mít více empatie.
Ano, nechci tvrdit, že by neměla. Ale jak říkám, mnoho jejích akcí může mít protikladný účinek a ještě natropit neplechu v dalších věcech. U starších dětí je to jiné, v 6. třídě klidně řeknu "Hele Davide, tohle chování (posměšky např.) se v MÉ TŘÍDĚ odehrávat NEBUDE" a David, pokud jsou tam zrovna pro to podmínky, se uklidní. U malých dětí je to naprosto jinak.
Ale odpovím na Vaši otázku: učitelka je tam od toho, aby učila. To je její hlavní poslání. Nevidí všechno a ano, když se něco stane, posouzení je těžké. Osobně jsem to nesnášela, je naprosto neodhadnutelné, kdo mluví pravdu. Tyhle malé děti jsou schopné Vám lhát do očí (lhát? možná samy věří své pravdě...). Jeden říká A a druhý B, beze studu, bez mrknutí oka, přitom pravda může být jen jedno z toho!
Víte, sama jsem se často pokoušela tyhle odstrčené děti zapojit, ale nikdy z toho nebylo nic dobrého. Někdy z nich po prázdninách přišly jiné děti, jakoby dozrály a věc byla v klidu, někdy se podmínky ve třídě změnily a oni dostali druhou příležitost. Nebo si našli jednoho blízkého kamaráda a to jim stačilo. Málokdy byla moje akce k něčemu...
A jestli Vám můžu napsat ještě jeden názor: to, že si syn "vyřve" nebo "vyhysterčí" spaní v posteli, je naprosto špatně. Prostě nesmí platit, že takové chování je argumentem pro získání toho, co chce. Jak k tomu pak přijde v té škole, když zkusí něco získat takovýmto nebo podobným způsobem? Pro spolužáky je to hned ufňukánek a máte terč jak vyšitý...
To máte pravdu. Přesto mě to mrzí, já škole svěřím bezproblémové dítě a škola mi vrátí ustrašného, histerického ,místy agresivního jedince, který teď potřebuje psychologa, možná i antidepresiva. Pokud nevadí, že se zeptám, jak takové zapojení tchto odstrčených dětí probíhalo? Já se bojím, aby ze syna jednou nebyl takovej ten jedinej bez sebevědomí. Snažím se ho neustále podporovat, chválit, zvyšovat mu sebevědomí, ale škola ho značně podkopává.
To spaní v naší posteli je problém, který aktuálně nejde řešit, nebot bych mu možná způsobila další trauma. Já jen doufám, že ho to věkem přejde. Tvrdí, že se sám bojí, opravdu ho nelze donutit k samostanému spaní. Nejdřív začně fňukat, pak plakat a v poslední řadě opravdu řvát tak, že to může vypadat, že ho týráme.
Lindo - probuďte se. Píšete
já škole svěřím bezproblémové dítě a škola mi vrátí ustrašného, histerického ,místy agresivního jedince
Vždyt to není pravda. Škole jste svěřila nevyzrálé dítě, co tam nemělo vůbec být, co chce, to si doma vyřve. Vše svádíte na školu a jste přesvědčená, že vaše výchova je perfektní. Nejprve udělejte změny u sebe a pak je chtějte po synovi a v poslední řadě po škole.
Píšete - byl na mne hodně závislý - zde vidím první chybu ve výchově. Školák musí být samostatný a mamka mu nemá být stále za zadkem. Jak se má začlenit do kolektivu, když má jen a jen Vás? Ve škole se z důvodu závislosti na vás musel cítit opuštěný, nechtěný, odstrčený. Opět za tohle nemůže škola.
Před tím, než šel do školy, byl téměř bezproblémový. Nerad byl sám, byl na mě hodně závislý, ale choval se hezky, byl veselý, hodný na ostatní děti, nepomočoval se, neplakal kvůli každé blbosti, nevymýšlel si nemoci, nebyl agresivní.
Bohužel Vám nepopíšu, jak to probíhalo, protože NEVÍM. Šlo to tak nějak samo, málokterý pedagog může říct, že tu situaci vyřešil on (já bych si to rozhodně netroufla). Děti dozrají (šikanované i šikanující), kolektiv je jiný celkově... ale na nic z toho se nemůžete spolehnout.
P.S. Jedna pedagožka, jejíž poradnu občas pročítám (ačkoliv s jejími názory nemůžu často souhlasit), tvrdí, že dítě zvládne to, o čem my si myslíme, že zvládne. Všimněte si, že Vy si nemyslíte, že Váš syn zvládne spát sám. Jak si to pak má myslet on, když v to nevěříte Vy? A druhé P.S. Chodím hlídat dvouletého turbomyšáka. Chodíme spolu skákat na trampolíny. Měl období, že když jsem přišla, nechtěl se mnou odejít. Ani ne tak kvůli mámě, prostě nechtěl. Hysteráky jako blázen. Ale máma musela, fakt musela, odejít a dát ho mě. Takže jsem tu řvoucí, kopající a vztekající se prdelku popadla a šli jsme. Tam ho to vždycky bavilo, je jako střelenej, potřebuje pohyb. Asi dva měsíce to trvalo, než malej pochopil, že i přes řvaní vždycky půjdeme skákat, takže mě jednoho dne přivítal u dveří připravenej, s úsměvem a hurá na "hopy hopy" s tetou. To samé bylo s přebalováním. Nechtěl - hysterák - nedala jsem se - za nějakou dobu šel sám, že má "kaki"... a třetí P.S. Já nechválím. Jasně, řeknu, "to je dobrý/pěkný/super" nebo poukážu na něco, co se mi líbí, poukážu na vlastnost té věci. Ale to, že je dítě v něčem dobré, něco dobře udělá, musí vycházet z něj. Musí vědět samo, že je to dobré. To je totiž to sebevědomí... a když šetřím chválou (což vůbec neznamená, že bych kritizovala!), věřím, že dítě tu chválu najde v sobě. Věřím, že když dítěti přehnaně říkám, že je v něčem dobré, tak začne samo věřit, že není (proč bych jinak tak moc chválila, že?).
xy, přesně tak. A neplatí to jen o chvále. Zkusme někomu o něčem příliš říkat, že to nevadí - začne si myslet, že to vadí. Vždycky rostu u "můj syn se počůrává, pořád mu opakuji, že to nevadí, že se nic neděje, že se to stává a on je z toho pořád vystresovaný".
Vaše slova o časté chvále a jejím vlivu mi připomněla velmi zajímavý rozhovor s psycholožkou Nováčkovou na dvtv, kde mluví o stresu dětí ze školy, ale část právě věnuje i kontraproduktivitě častého chválení. Myslím, že stojí za shlédnutí.
stačí, když zadáte do vyhledávače " dvtv Nováčková " a odkaz Vám vyjede.
k vašemu problému, nedávno se vyskytl v mém okolí - synek kamarádky - případ, kdy chlapec od druhé třídy stále zaostával ve škole, navzdory velkému domácímu úsilí mamky ( otec zemřel před pěti lety ). Domácí doučování se odehrávalo za velkých emocí, vzdoru, pláči. Možná přispělo i to, že domácí úkoly byly dobrovolné a on doma pracovat nechtěl. Komunikace s učitelkou se také postupně zhoršovala ( asi na obou stranách vzrůstala určitá antipatie ) , chlapec se už pak bál do školy chodit, třídní učitelka ho stále častěji kritizovala, poukazovala na to, že musí doma víc pracovat. Kamarádka po velkém váhání, když viděla, že její doučovací úsilí vede jen ke stresu, zvolila změnu školy, a tam, v novém prostředí, kolektivu hoch vlastně dostal šanci začít znovu, rychle si našel kamarády, během pár týdnů se jeho výkon velmi zlepšil a situace se uklidnila.
Tak to je zajímavý postřeh, ale ve dvou letech je to normální, separační úzkost a období vzdoru. U syna to s tou chávlou probíhá tak, že on si o ní velmi často říká, př.:"Že jsem šikovnej?" tak mu na to odpovím, že je nejšikovnější nebo v tomoto duchu, pokud se mu něco podaří, tak jsem si říkala, že je normální pochválit. A právě, když je nějaký den na pochvaly chudý, tak začne plakat, že je nešikovný. To je mi vždy moc líto, tak se snažím takové dny eliminovat. Nevím jestli je toto nějak vrozené nebo je to důsledkem toho traumatu, každopádně se to musí nějak vyřešit, aby se z toho nevyvinula nějaká psychická porucha. I proto tak závažně zvažuji žalobu na školu.
A jak Vašemu synovi ta žaloba pomůže? (Teda, nechci Vás odrazovat, ale vynaložené síly mi nepřipadají úměrné možným výsledkům...)
Pokud berete moje rady, můžu Vám dát jednu přímou: Když chcete chválit, zastavte se a spíš v kladném tónu popište vlastnosti toho, co chcete chválit. Např. obrázek: Neříkejte, že je pěkný, že se povedl, že je syn šikulka. Ptejte se jej, co ten pán na obrázku dělá. (Syn: "Venčí pejska.") Řekněte, že se Vám líbí, že pejska venčí, že ho má asi rád. Že pejsci potřebují dlouhé procházky, aby vybili svoji energii a byli v dobré kondici. Můžete v dialogu pokračovat na to téma, např. co psi jedí, proč, aspekty starosti o psa atd... Pokud se syn zeptá, jestli je šikovný, samozřejmě bych řekla "ano", ale zkuste nedávat na to přílišný důraz a spíš sveďte konverzaci na konkrétní věci ohledně té činnosti. Pokud se jedná o fakta, můžete se syna ptát na věci, o kterých víte, že je ví a zná, bude se cítit užitečně, uplatní svoje znalosti, ale opět bych se vyhnula umělém chválení "za každý prd". (Tady už cítím, že zacházím dost daleko - jen Vy víte, jak se synem jednáte, o čem si povídáte, možná jsem úplně mimo - tak to berte jen jako námět pro úvahu...)
Lindo, my lidé jsme líní tvorové. Neplatí to jen o dětech. Dokud nám někdo v něčem pomůže, nevynaložíme takové úsilí, jako když nikdo není. Klasika. Utněte tuto pomoc synovi, prokazujete mu šílenou medvědí službu. Vykašlete se na žalobu, udělejte ze sebe trochu sobeckou a trochu drsnou matku. Tak trochu chlapa co se s ničím nemaže. At se synovi daří!
Vím, že mu žaloba nejspíš nepomůže, ale já osobně mám pocit, že tohle není úplně v pořádku, že tam ta škola chybu udělala, a pokud bude mít syn nějaké následky, jakože už má následky, v nemocnici nám diagnostikovali posttraumatický stresový syndrom. Tak si myslím, že škola by měla dostat nějaký trest, už z toho důvodu, aby se toto jednání neopakovalo na nějakém jiném dítěti.
To je dobrý nápad, děkuji za tip, to zkusím. V podstatě jste mě odhadla, já ho chválila i za to, že se najedl sám. Dost čato se chtěl nechávat krmit nebo se nechtěl sám oblékat, i když to samozřejmě uměl, a pokud byl třeba ve školce nebo někde kde jsme nebyli, tak se sám obsloužil, jen doma to "neuměl". Tak jsem začala s tím to, jak je šikovnej, že to zvládá sám. A pak to bylo už úplně ovšem, za standardní věci, ale měl to rád, tak jsem v tom neviděla problém. I když to zřejmě byl problém.
Lindo, asi budu chvíli hnusnej, ale jde o Vaše dítě. Podle mě byste měla míň číst obecné příručky, prosazovat své ego, svalovat vinu na ostatní a přemýšlet, jak z toho dostat prachy. Naopak byste měla potlačit svoje osobní zájmy a antipatie, víc naslouchat okolí a zamýšlet se nad tím, co říkají. Přečtěte si to po sobě nezúčastněně - učitelka špatná, děti špatné, ředitel špatný, známkování špatné, úkoly špatné, komunikace na schůzkách špatná, chůva studentka si neudělá čas, ...
A kde jsou rodiče a jejich zodpovědnost? Učitelka posílá úkoly a Vy jste na ní naštvaná? Kdy pak má chudák dítě ty tři týdny dohnat? Běžně si nemocní půjčují sešity od spolužáků anebo rodiče PROSÍ učitelku o zaslání informací o pobírané látce. Jak jinak má učitelka vysvětlit, že se musíte doma víc připravovat? Když to nechápete a seřvete jí, tak mu pak začne pálit 3, protože mu nemůže dát 1 jako ostatním. A ty 5 mu možná dá kvůli Vaším výstupům).
Vytáhněte syna rychle ze školy a zkuste to jinde. Vysvětlete mu, že paní doktorka nechtěla, aby letos chodil do školy, ale že jste to kvůli stěhování zkusili jako přípravu a že teprve od září vlastně půjde doopravdy do 1.třídy.
Nechte si udělat pořádnou diagnozu všech těch dys... a poradit si, jak se má takové dítě učit a jestli nejsou nějaké speciální programy a školy. A podle toho s ním dělejte přípravu a úkoly - Vy osobně - nenechávejte to na studentce.
Zkuste najít školu se zkušenostmi se vzděláváním dys... dětí. Sejděte se předem s budoucí učitelkou, vysvětlete ji problémy syna, nabídněte součinnost, ale nestěžujte si na předchozí učitelku a školu a nepomlouvejte je. Komunikujte se školou a neočekávejte, že se Vám o dítě budou starat mimo školu. Jsou to naše děti, my máme odpovědnost. Na třídních schůzkách to neřešte před ostatními a počkejte na konec nebo si s učitelkou požádejte o extra schůzky.
Vysvětlete synovi, že teď už bude opravdový školák a ti nespí s rodiči v posteli. Že to zkusíte spát společně u něj v pokojíčku a Vy si u něj lehnete na zem. Další týden se přesuňte ke dveřím, pak za otevřené dveře a nakonec zpátky do ložnice. Nechte mu otevřené dveře, dejte mu k posteli lampičku, baterku, ...
Fakt si myslíte, že synovi pomůže nějaký soud? Pomůže mu když ho budete připravovat na to, jak má vypovídat a on se to pak bude snažit reprodukovat před spoustou dalších lidí? Kromě vyšetření těch všech dys... ho netahejte zbytečně po psychouších, protože 70% z nich si neví rady se svým životem. Nepřipomínejte mu to zbytečně.
Potlačte své ego, tím že na všechny kolem budete řvát, si asi na chvíli ulevíte a budete mít s holkama o čem hovořít u kávičky, ale synkovi to fakt v ničem nepomůže.
Vychováváte budoucího neurotickýho cholerickýho mamánka. Laskavě o synka přestaňte pečovat jako Glum o Miláška a začněte být rodič. Vemte ho ze školy, zkuste mu domluvit místo ve školce, ze kterého půjdou děti v září do školy, berte ho hodně na hřiště, dětské akce atd. - ne, at ho tam bere ta chůva nebo otec. Dejte ho spát do jeho pokoje, ze začátku klidně s otevřenými dveřmi nebo rozsvícenou lampičkou - s tím, že pokud vydrží celou noc, půjdete třeba někam ven do ZOO nebo na zmrzlinu atd. Přestaňte vychovávat mamánka! Prostě syn asi nebude tak dokonalý, jak jste si myslela. Přestaňte ho přehnaně chválit, není divu, že ho pak deptá, když se setká s tvrdou realitou. Když se zeptá, jestli je šikovný, řekněte mu "No jasně, umíš dobře skládat lego" nebo "Na něco jo, třeba ti jde krásně oblíkání, ale zase kreslení nic moc. Každý je na něco šikovný a na něco nešikovný". Že je kluk absolutně nesouvisí s tím, jak umí nebo neumí kreslit (proč by jinak byla většina slavných malířů chlapi?), prostě mu ta činnost nejde, protože na ni nemá talent. Přestaňte ho omlouvat, toho neurotika z něj děláte vy svým přehnaným opečovatelským chování, hned z prvního příspěvku bylo jasné, že je to "vymodlené dítě". Matky takových dětí jsou kolikrát neskutečně úzkostlivé a ani to samy nevidí. Je to váš syn, ne simík, kterého si můžete vymodelovat podle sebe.
Škola má za úkol učit - učit vědomosti, učit život v kolektivu, učit samostatnosti. Ale vychovat si dítě musíte sami! Vrchol je přijít sprdnout učitelku, že se s vaším dítětem nikdo nekamarádí... šikana se řešit musí, ale škola přece nebude nutit děti, aby s někým kamarádily. Proboha, kde to žijete? Měl syn vůbec kamarády na staré školce? Má kamarády mezi dětmi sousedů nebo z hřiště? Nebo si ho pipláte celý den za mamčiným zadkem? Pokud ho nebavil hokej, přihlašte ho na jiný kolektivní kroužek. Třeba do divadelního, pokud je po vás, tak se mu tam bude dařit výborně...
Zdravím. Podělali jste, co jste mohli, syn měl mít odklad, to v první řadě! Od toho se odvíjí většina jeho potíží, nestíhání učiva, posměšky apod. V té druhé z něho přestaňte dělat chudinku a mamánka, nebo máte za nějaký rok na krku fakt problém. Ono to vážně vypadá, že je syn opravdu nesamostatné mimino, které vodíte za ručičku. Občas vysvětlujeme rodičům, že dětem sice říkáme, že se kamarádíme se všemi, ale opravdu děti nelze nutit, aby si s někým hrály. Místo toho, abyste syna vzali znovu do PPP (pokud v ní ještě nebyl), a na jejich dobrou radu syna vzali třeba ze školy zpět do školky, kde by za rok dohnal běžné předškoláky, jdoucí o rok později, jste se ještě chodili vyřvávat do školy. Nedivte se, že nyní jste pro vedení školy problémoví rodiče, co vlastní ctižádostivostí a hloupostí ubližují nejen vlastnímu dítěti, ale dělají i potíže všem okolo.
Některé reakce učitelky jsou taky na hraně... že dává synovi trojky, pětky, v první třídě nevhodné a pro dítě značně demotivující. Taktéž hodnocení syna, že je krajně nesamostatný, se dá řešit mezi čtyřma očima, alespoň my to tak děláme. Možná si na Vás chtěla učitelka smlsnout za Vaše jednání vůči ní, těžko říct. Jak se do lesa volá... však to znáte. Dala bych syna IHNED do jiné školy, vztahy s jeho spolužáky mají malou šanci na zlepšení, když už nyní ho šikanují a odstrkují. A naučila se slušnému jednání, když vznikne nějaký problém. Pokud je syn opravdu pozadu, buzerací učitelek stejně ničeho nedosáhnete.
Co se týče toho zranění od kamenů, to bylo na půdě školy? Pokud ne, bohužel si můžete podávat TO, kolik chcete. Kdyby na něj děti házely kameny o ulici dál, výsledek bude stejný a žalovat školu taky nepomůže. Pokud to bylo na půdě školy, samozřejmě máte nárok řešit to a požadovat řešení (případně i soudní cestou), a odškodnění.
PS - znova do první třídy, v jiné škole, s jinými učitelkami a hlavně s rokem navíc, který ho posunul tam, kde teď jsou prvňáci, synovi naopak může velice prospět. Kontaktujte PPP a domluvte se s nimi. Na stejné úrovni získá syn rozhodně víc přátel a sebevědomí, než jako otloukaný mamánek, co je věčně pozadu. Pokud k tomu PPP přihlédne, můžete do školy přinést také posudek o dysgrafii a dyslexii, učitelé mají na tyto žáky trošku jiná měřítka.
V návaznosti na Váš příspěvek o každodenním chválení ještě doplním, že to děláte velice špatně. Z takových dětí, co denně potřebují slyšet, jak jsou nejšikovnější a nejlepší, vyrůstají nesamostatní neurotici naprosto závislí na kladném hodnocení okolí. Jakmile ho nemají, propadají sebelítosti a panice - což syn dělá a Vy to ještě zhoršujete tím, že se "takové dny snažíte eliminovat".
Učte syna, že má i své SLABÉ tránky, at si jich je vědom a začne se s nimi smiřovat. Už naše prcky ve školce učíme, že každý umí něco něco jiného a na něco jiného je šikovný.
Martino, tu první půlku jste popsala celkem pravdivě, jenže to paní už ví, ale ten způsob podání je hrozný, z toho je cítit taková nadřazenost, až to bolí. A ten doplněk, že se dítě nemá chválit, jste úplně vedle, po dobrém a s pochvalou se dosáhne více, více se dítě motivuje. Jenže o tom víte prdinec, protože to vidíte jen z pozice učitelky, kterou děláte chvíli a své děti nemáte žádné, žádné jste nevychovala tudíž ani nevíte, co cítí máma.
"eulalie", díky, také cítíte s dětmi. Vždyt jsou to malé bytosti a tolik se po nich chce, ach jo...
MIlá Pt, asi bych víc přemýšlela, než bych kritizovala něčí práci, kterou jsem nikdy neviděla. Mám ve školce jednu holčičku, ze které neustálá bezpředmětná chvála stylem "jsi nejlepší, nejúžasnější, umíš vše nejlépe" dělá velice sobecké dítě, které se rádo staví nad ostatní a jakmile není nejlepší, žádá privilegia, na která je zvyklé z domu. Děti velmi chválíme, ale ne bezdůvodně a za vše. To mne naučila kolegyně, která má dvě vlastní děti a téměř dvacetiletou praxi. S nedostatkem empatie, milého slova a pohlazení to opravdu nesouvisí.
Co myslíte, je pro Vás dostatečně způsobilá a ví dost?
Eulalie - nečetla jsem zde, že by se chlapci někdo vysmíval. Bylo jen řečeno tolik, že bohužel chybou rodičů je z něj vystresovaný šikanovaný kluk, který si ještě mohl užívat ve školce a v pohodě se připravit a dostat se na úroveň letošních předškoláků. Posttrauma nevznikne samo od sebe, má příčinu. Příčinou zde byl příliš brzký příchod do školy, který bohužel dítě nezvládlo. Kluka bych vzala do jiné školy do první třídy, at začne znovu s novými kamarády na stejné úrovni.
Milá Pt, už poněkolikáté se do mě navážíte skrze mou práci. Nepřeji si, abyste to dělala, i když se Vám mé názory nelíbí. Jsme zde na stejné úrovni.
Děkuji a přeji pěkný večer.
To si Martino, přemýšlejte Vy, jak chcete, mně nemusíte poučovat, děvče zlaté, ještě se musíte hodně učit. Já nemluvím o žádných extrémech, jak je asi dnes zvykem, ale o normálním lidském přístupu. Přečtěte si, co píše "babkazov", na tu dám víc, má praxi, měla své děti a nyní vnoučata, takže má své zkušenosti, rozhodně větší než Vy. A byla jsem v děcáku a vím, jak chybí máma, táta a teplo domova. No, to je jedno, na to musíte přijít sama až si odžijete kus života a něco za Vámi bude. Trochu se vyjadřovat k druhému s respektem by neuškodilo, paní má starost o dítě, protože je máma.
já píšu o zkušenostech a ty budete sbírat životem...tak to prostě je...
Z přechvalovaných dětech vyrůstají buď nesebevědomí neurotici, kteří musí být neustále ujištováni, že jsou dobří, nebo arogantní blbečci, kteří si myslí, jací jsou mistři světa. NIKDO tady nepíše, že se nemá vychovávat metodou chválení, nebo že chválení je špatně! Přečtěte si, co napsala tazatelka, ostatní a vy! Prostě chválit dítě bezpředmětně je ŠPATNĚ! Ano, možná, že to bude štastné předškolní dítko, ale jakmile se konečně setká s kritikou, tak nastane přesně to, co se stalo tomu chlapečkovi. Nemůžete dítě držet v bublině dokonalosti. A opět, abyste to náhodou zase nepochopila špatně, jak ostatně skoro v každé diskuzi - neznamená to, že se dítě nemá chválit vůbec. Ale - chvalte ho za každej prd, ale pak se nedivte, že se vám ve školce podělá...
pt, celou dobu se řeší extrémní chválení, protože právě to (zdá se) je problém tazatelky!
"kolikoli", kdo tady mluví o extrémech? Jen Vy a Martina. To Vy si přečtěte, co kdo zde píše. Kdo se pohybuje od extrému k extrému. Já mluvím o lidskosti, o citu, o empatii, o lásce matky k dítěti a z toho plyne to lepší, pochvala, pohlazení, povzbuzení, opora. Někdo se umí jen pohybovat od extrému k extrému a podle toho vidí i ostatní. S tím nic nenadělám.
Ladine a to je to, co jsem už psala, že se pitvají odpovědi a moje odpověď je pitvaná do extrému...
Pt: Už nemám bod, tak aspoň takto...
Pt: Ano, cítím s dětmi. Když si čtu některé zde uvedené odpovědi, tak je mi z toho... no jak to napsat slušně. Blivno. Samé odsuzování tazatelky, vysmívání se chudákovi malému klukovi...Jestlipak si někdo z nich umí představit, co je posttraumatický syndrom u tak malého kluka? Jestli se někdo zamyslel nad tím, jak se ten chlapec musí ve škole cítit? Všemi opovrhován a u nikoho nemá zastání, jen u rodičů. A že se jeho máma za něho rve jako lvice? Proč ne? Já paní tazatelku chápu.
Já to s chválou vidím jako Martina. Přece nemohu 6ti leté dítě chválit za to, že se DOMA samo nají. Ve školce za jídlo jej také nikdo nechválil. Třeba mu pochvala ve školce chyběla, ta pochvala, na kterou je zvyklé z domova. Nechválit za běžné, dennodenní opakující se věci. Chválit za mimořádnost, za snahu se naučit něco nového atd. Pochval není nikdy dost, ale musí se rozlišovat za co pochvala je.
"uska", také jde o to, že nejsou všechny děti stejné, stejně odolné, jako to není ani s lidmi v životě. Pokud je dítě citlivější, potřebuje citlivější přístup. Vždyt ty děti se ráno vzbudí a už slyší jen pokyny, pokyny doma, pak ve škole, pak v družině, jen musí plnit úkoly. Vždyt je to, jako "šikana". Copak jsou děti stroje, copak jsou na knoflík. NE, nikdo není na knoflík. I ta etika říká, že "zdvořilost působí, jako teplo na vosk", a "že dobré slovo i železná vrata otevírá". Kruci, proč tady stále čteme, že mladý člověk neví jak dál, že chce skoncovat s životem. To vše je následek takového jednání bez citu, bez lidského přístupu, bez milého slova, bez pochopení, bez empatie. Tak dejme všechny děti do děcáků, do kojeňáků, do ústavů a bude to, tam se s nimi nikdo mazlit nebude. Proboha, proč jsou lidé tak tvrdí?
Syna dejte do jiné třídy, spíše lépe na jinou školu. Vy sama jste také do zněčné míry zavinila celou věc. Syn je prostě nevyzrálý a měl mít odklad. Bohužel za jeho trauma ze školy můžete vy a ponese si to s sebou hodně let.
Ano uznávám, že jsme měli dát odklad, ale za jeho trauma může přeci jednoznačně škola a šikana.
Dítě, které není mentálně a fyzicky na úrovni svých vrstevníků se stává obětí šikany. Za to můžete vy. že jste ho tam poslala. Samozřejmě škola jako taková nejpsíše bez viny také úplně nebude, ale ta nedorozumění se školou z vaší strany věci rozhodně nepomohou. Proto by bylo vhodnější začít znovu a v jiné škole. Dokonce bych vám poradil vzít dítě ze školy a poslat ho do první třídy znovu od září. Myslím, že by to psycholog mohl doporučit, pokud si posypete hlavu popelem. Myslete na syna, on nejspíše na ty děti nemá, ty to vycítily a proto to odnáší on sám. Za chvíli se vám začne vyhýbat škole, pomočovat atd...
Bohužel syn se občas pomočuje, ale to už máme domluvenou návštěvu u pediatričky. Znova do první třídy? Nebude to pro něj spíše traumatické? Psychologa máme naplánovaného taky. To odhlášení ze školy je zajímavý nápad, ale nemohu si dovolit s ním být doma a chůvá má teď zrovna zkoušky ve škole a odmítá si vzít více hodin. Ani nevím jestli by mi ho v případě odhlášení vzali do školky? A bylo by to vůbec dobré řešení?
Ano, znovu do první třídy. Pokud bude mít problémy s učivem (což asi v druhé třídě mít bude), vůbec mu to nepomůže! Je naprosto přirozené, že se děti na počátku školní docházky hodnotí dle výkonu. Když se zeptáte prvňáka, kdo je jeho nejlepší kamarád ve třídě, odpoví Vám, že Maruška Nováčková. A víte proč Maruška? To už Vám samozřejmě dítě neřekne, ale je to proto, že má jedničky, je oblíbená, chytrá, nosí domácí úkoly, ve škole dává pozor, s paní učitelkou jedná mile a se všemi dětmi má pěkný vztah. Jakmile to dítě nemá/neumí, "není kamarád".
To mě nenpadlo, ale přece ne každé dítě je nadané. A pak další věc je, jak si může učitelka dovolit, dát každému samé jedničky a někomu i trojky v první třídě?
Každopáně to s tím opakováním je zajímavý nápad, zkusím to probrat s tím psychologem. Snad bude kompetentní, odmítli sjme jít do té poradny, do které spadá škola, připadá nám, že jsou na straně školy.
My zase měli poradnu na straně rodičů, a to fest. Každé dítě, které se tam dostalo (naštěstí měli často stop stav), přišlo s doporučeními pro individuální péči, když už ne rovnou diagnózou, o které jsme měli silné pochyby. Běžte tedy jinam, ale určitě někam běžte.
Ty známky... víte, kdyby měl samé jedničky nebo pár dvojek, nevěděla byste, že učivo nezvládá a nebrala byste jeho nezvládání v potaz. Takhle vidíte, že na něj nestačí a že jsou problémy daleko komplexnější. Chápu, že to není motivující, ale zkuste se na to podívat z druhé strany. Psala byste tu: "Syn učivo zvládá dobře (má jen dvě dvojky), tak nechápu, kde je problém, proč jej děti označují za blbečka." Synovi můžete opakování první třídy vyložit tak, že dostal druhou šanci na ty jedničky, pokud je chce na vysvědčení mít. (Vy se samozřejmě spokojte s čímkoliv!)
S pomočováním vám pediatr nepomůže. To je truma ze šikany ze školy, možná i vaše výchova - to ale nechci hodnotit. Holt jste mu ten život dost poznamenala tím, že jste ho dala předčasně do školy. Mám pocit, že si to břemeno ponese doživotně. Tedy za mně znovu do první třídy a s novými dětmi, kde bude naopak vynikat duševně a vědomostně! Nějaké trauma z propadnutí neřešte. To je nicotné...
Výchova je dobrá, načetla jsem mnoho knih a vzdělávala jsem se v tomto duchu už od těhotenství. Jsem zodpovědná matka. I když s tím odkladem to byla chyba, to ano.. Snad to tedy zvládne.
Škola určitě nemůže za to, že dítko v 6 - 7 letech nechce spát samotné ve své posteli. Myslíte, že škola za vše může, že syn se nesnese ve třídě se spolužáky i s dětmi v družině? V družině je přece více tříd dohromady. Nemůžete dosáhnout třeba toho, že dítě dle lékaře nebude klasifikováno a od září nastoupí opět do první třídy na jiné škole? Nelze první třída ukončit již nyní? Neznám podmínky, jen hádám. I za cenu vašeho dvouměsíčního neplaceného volna.
Jste máma a naprosto Vás chápu. Je škoda, že jste nevyužili odklad nástupu do školy o rok. Já vždycky tvrdím, že nejhorší jsou učitelé na základní škole, studují psychologii a místo aby jí využili, tak mně přijde, že ji zneužijí. To že spí dítě s vámi v posteli bych neřešila. Dříve se tak spávalo normálně, v ložnici spávali rodiče i děti. Synek potřebuje mít pocit jistoty, tak chce vaši přítomnost. Když to nevadí vám, tak ho klidně nechte, nebo mu dejte postel k sobě do ložnice. Náš syn, když začal chodit do školky, tak tam nechtěl být a když jsem si jej vyzvedávala, byl uřvaný a nudli u nosu, jako povřislo. Vydržela jsem to jen pár dní a když mi učitelka řekla at s ním jdu do psychologické poradny, víckrát se v té školce neukázal a vyřídila jsem si školku druhou a byl svatý klid, takže kde asi byla chyba? No asi v učitelce "soudružce". Také mám bratra, který je levák a když začal chodit do 1 třídy, učitelka jej učila na pravou a levou mu zavazovala za záda až z toho začal koktat a nestíhal. Na konci roku mu doporučila "zvláštní školu", "soudružka". Ale máma si bratra nechala přezkoušet u učitele z jiného města, který jí poradil at ho nechá opakovat třídu, poslechla a to bylo to nejlepší rozhodnutí. Hlavně se zbavil "soudružky učitelky", začal mít samé výborné a to až do deváté třídy, pak s vyznamenáním vystudoval průmyslovku a následně Universitu Karlovu. No, a jedna "soudružka", by mu zničila život. Takže na Vašem místě, nechejte kluka opakovat znovu první třídu a možná rovnou na jiné škole. Po doktorech by s ním nechodila, kluk potřebuje Vaši lásku a jistotu domova a ne se stresovat po ordinacích. Kluk je normální a trochu citlivý a podle toho konejte. Vůbec bych se nebavila s učitelkou, která má "soudružské" jednání místo lidského přístupu.
A je jedině dobře, že se o klučíka staráte a máte ho rádi. Žije a vyrůstá v rodině s mámou a s tátou, kde má domov a lásku. Kdyby měl poslouchat jen pokyny a příkazy, na to nepotřebuje domov, to by mohl vyrůstat rovnou v děcáku...
Děkuju za pochopení, ano přesně tak to také vnímám, mě nevadí, že s námi spí, jen teda pak ten sexuální život je trochu komplikovanější, ale i tak se to dá udělat jinak. Právě je těžké synovi odpírat lásku, i když vím, že v jeho věku, by měl spát sám, tak ho nechci trápit. To co čtu je až děsivé, jak někdo takový může učit a starat se o naše děti, ani se nedivím, že tolik náctiletých užívá antidepresiva. Jinak učitelka je právě celkem mladá, sama má malé děti, tak jsem myslela, že bude empatická. Doktorku máme naplánovanou jen skrz to pomočovánní, aby se vyloučila fyziologická příčina a pak jenom jsme pobjednaní k psycholožce. Tak tam to snad bude v pořádku.
Děkuji za Vaše pochopení.
To to, že všechny děti musí být podle tabulek, je velká chyba, při tom každý jsme individualita. Víte, my nakonec s bráchou skončili v děcáku a protože vím, co to obnáší, tak jsem o své děti pečovala asi, jako Vy, starostlivě. A dnes jsou samostatné a vypracovaly se a vzpomínají na dětství, i když pro mně jsou to moje děti stále, a že je mám ráda jim říkám pokaždé, když se vidíme a vidím, jak rády to slyší. Tak hodně sil, zbytečně se nerozčilujte, v klidu to s manželem proberte a pak se rozhodněte, co uděláte aby to bylo nejlepší pro klučíka. Určitě to dobře dopadně. Po bouřce vždycky svítí slunce. - pt
Je to smutné, ale podepsat se pod problémy můžete hlavně sama.
Učila jsem v MŠ spoustu let a posuzovaly jsme u dětí tzv."školní zralost": Posuzovaly zodpovědně. A rodiče naše hodnocení brali. S dětmi jsme byly značnou část dne, pracovaly jsme s nimi, dobře je znaly a tak naše slova nikdo nebral na lehkou váhu.
První chyba byla, že jste nedala souhlas k odkladu. Pokud je dítě ještě nevyhraněné, nezralé na školní docházku, ten jeden rok s ním může udělat velký pokrok.
Píšete, že jste se stěhováním vydali dost z peněz, tedy jste se chtěla zbavit školkovného. Ale na chůvu máte. Raději jste to měla vložit do toho školkovného. Chůva a matka - to je ohromný rozdíl. Co řekne, co udělá, jak se k tomu postaví maminka - to je pro dítě to směrodatné. Navíc, když je chlapec Vaše první vymodlené dítě, po potratech, vzala bych si třeba i druhou práci, ale ten rok školky mu ještě poskytla. Sama vidíte nyní, že to mohlo být pro jeho prospěch. Brala jste to asi tak, že "ve školce kecají a kdovíco na dítěti vidí" a z chlapce je neurotik. A ve škole ho mají za hlupáčka.
Další problém - spaní dítěte s Vámi. Prvňáček by měl mít nejen svou postel, ale už i svůj pokojíček, klidně v blízkosti ložnice rodičů, aby viděl, že jsou poblíž. Z pohodlnosti jste toto nezařídila. Nepřeji Vám nic zlého, ale představte si, že by dítě muselo být hospitalizováno v nemocnici. kdo by s ním v posteli spal? Paní doktorka? Prostě dítko je dosud málo samostatné a to je chyba. Chce to zodpovědné rodiče, chůva tolik nezmůže.
Co teď? Jedině snad to, dát od září chlapce znovu do 1. třídy. Mohlo by to pomoci. I když má díky Vašemu rozhodnutí plno negativních /a zbytečných/ zkušeností. A taky bych se přimluvila - pokud by to bylo možné /ze zdrav. hlediska/, pořídit mu co nejdřív dalšího brášku nebo sestřičku. Bude se cítit starší, ochranitelský, i to by mu mohlo zvýšit sebevědomí, když mu u obchodu dáte za úkol pohlídat kočárek, než nakoupíte.
Takže pracovat na miminku - ale dřív malého přestěhovat do dětského pokoje. Stejně si nedovedu představit Váš dosavadní sexuální život s dítětem v manželských postelích.
Takže ten rok, který jste mu sebrala, mu zkusit zase vrátit. Uvidíte, že to bude k jeho prospěchu. Jaga.
Ano, tak finance byly důvod, nemysleli jsme si, že budeme chůvu potřebovat, ale teď si to bez ní neumím představit.
Praocvat na miminku, věřte mi opravdu bych ráda, ale po těch streses s asistovanou reprodukcí, po nevydařených pokusech, po výkyvech nálad z hormonů, bych toto už asi neabsolvovala. Je mi 38, už tehdy jsem měla problém otěhotnět i přes IVF, teď už by to zřejmě už vůbec nešlo. I když sourozenec nejlépe setřička by byl skvělý nápad. Sexuální život se dá vždy nějak zařídit, i když tedy je to poněkud neprakticky řešeno.
Samozřejmě, že má svůj pokojíček, a je tam celkem i rád, má tam hračky, ale spát sám nechce. V nemocnici už byl, to jsem s ním zůstávala. Tohle by rozhodně chtělo vyřešit, ale myslím si, že je to tím traumatem.
Znova tu 1. třídu rozhodně zkusíme.
Lindo, když jste doplnila svůj věk a problémy, tak si myslím, že toto se všechno podepsalo na vašem dětátku. Víte, to je podvědomí, prostě jsou věci, které i nenarozené dítě vnímá a přináší si na svět.
Vaše těhotenství nebylo v pohodě, tak se nedivte, že se to malém odrazilo.
Nebuďte tak úzkostlivá. Nejsem ale zastáncem toho, abyste začala být velmi přísná a malému třeba zakázala přístup do Vaší ložnice.
Zkuste nějakou hrou, nebo mu udělat náhradní postel hned vedle Vaší a postupně ji oddalovat. Nebo koupit dětský telefon a z postele si telefonovat. Nebo mu koupit krásné, dětské povlečení, vaši fotku nad jeho postel, nebo mu dělat baldachýn a zatáhnout. At si řekne sám, co by chtěl.
Já si myslím, že časem a může to být i přes noc, najednou o tu vaši postel přestane stát a bude spokojený ve své.
Lindo, když jsem byla malá, šla jsem do školy (jakožto narozená v létě) také hned po dovršení 6. roku. V první třídě jsme měli skvělou učitelku, a nikde se nejevil žádný problém. O prázdninách dokončili novou školu, přesunuli tam všechny "spádové" děti, takže jsem nastoupila do zcela nového kolektivu a k nové učitelce. Od té doby problémy, problémy a vše, co jsem udělala bylo špatně, podle "soudružky učitelky" málem nejhorší ve třídě a podobné. Na začátku třetí třídy to vygradovalo do té míry, že už i rodiče podle učitelky byli špatní a doporučovala odebrání a umístění do dětského domova. Naši vyvolali jednání s ředitelem a jeho zástupkyní, kteří se podivovali nad tím, že rodiče jsou vysokoškoláci a zcela normální. Další den jsem přešla do jiné třídy a bylo po všech problémech. Učitelka za pár let skončila v blázinci.
Když měla jít do školy moje mladší dcera (je také letní), měla jsem pořád dojem, že by do školy ještě jít neměla. Nevěděla jsem proč, ale ted pocit byl tak silný, že jsem o odklad požádala. Od učitelek ve školce jsem slyšela pouze: jééžiši, když ona by nešla do školy, tak to už by nesměl nikdo. Protože každá žádost o odklad musela být prošetřena psychologem, octly jsme se v poradně. Po testech mi paní psycholožka řekla, že bude trvat na odkladu, protože intelektově je dcera sice na výši ale po citové stránce není dozrálá. Ve školce sklapli, do školy dcera nastoupila o rok později a myslím, že to nikomu neublížilo.
Když nastoupil do školy můj synovec, zničila ho tam "soudružka" tak, jak popisujete vy. Když měl jít do školy, dostával horečky a průjmy a celý rok byl touto "odbornicí" prakticky týraný.Sestra s ním zašla do psychologické poradny, kde se ukázalo, že je dyslektik a dysgrafik a pak se jí podařilo sehnat školu, kde měli specielní třídu pro děti s těmito poruchami. Dnes třicetiletý synovec díky špičkové práci skvělé PANÍ UČITELKY pracuje pro prestižní zahraniční firmu a v životě se zatím uplatňuje velice dobře.
Kdybych měla říct, co bych udělala ve vašem případě, tak asi hned vzít synka ze školy, aby nedocházelo k dalšímu traumatizování. Zeptala bych se někde ve školce, jestli by nemohl dochodit školní rok tam. Potom znovu do první třídy na jiné škole, tady si pro překonávání stresu ani nemusel většinu učební látky zapamatovat. V každém případě poradu od psychologa, to už píšete.
Spaní v posteli by mi taky nedělalo zvláštní vrásky. Ta moje mladší chodila za mnou do deseti let. Když jí byly dva roky, zemřel nám náhle manžel, takže zřejmě potřebovala i jistotu v noci. Nechodila denně a interval se postupně prodlužoval ale zkrátka to potřebovala. Ráno jsem byla vždycky jak ubitá, protože postel nebyla tam široká, takže jsem spala vlastně v pozoru. :o)
Žalobu bych klidně zvážila, protože z mých zkušeností vidím, že ve školství není vše tak v pořádku, jak se nám všude snaží namluvit, a pokud někdo trápí malé bezbranné šestileté dítě a mstí se na něm, protože nemá rád jeho maminku, je to lumpárna nejvyššího řádu.
Přeji vám i synkovi už co nejméně chyb, které stejně všichni děláme at chceme nebo nechceme, ačkoliv jsme přesvědčeni, že zrovna takhle je to nejlepší.
Na základě Vašich reakcí zkusím popsat jak tento problém vnímám já,
Po přečtení Vašeho příspěvku, mám z Vašeho projevu takový pocit, že bych se s Vámi nechtěl potkat. Všechno víte nejlíp, vždycky máte pravdu. Pokud někdo nesdílá Váš názor, tak si to vždycky odskáče. Přečetla jste knihu o výchově a myslíte si, že jste matka roku.
Šikana na škole bohužel byla vždycky bude. Nemyslete si, že dětí v první třídě neví co dělají. Umí si počkat, když se učitelka nedívá, nebo jsou bez dozoru. Před učitelkou se budou chovat hezky. Problém, který máte nebude jednoduché řešit, každopádě si myslím, že hlavní příčina je v tom, že syn šel do školy předčasně. Ostatní děti to vycítili, že je "nejslabší" a proto se k němu tak chovají. Zásadní chyba, kterou jste, i přes doporučení, udělala, protože jste si myslela, že Vy víte všechno nejlíp. Sama ale vidíte, že to tak není.
Může i ve škole přijít řeč na spaní, třeba syn řekl, že spí s mamkou a tatkou a zase je terčem posměchu. Kdybych se měl vžít do Vaší situace, zkusil bych opakovat první třídu a kluka hlavně nestresovat jakýmisi soudy. Moc dobře bude vědět, že až se zase něco stane, bude muset "vypovídat" atp.
Nezastávám se učitelky, máme ale tento jeden pohled na celou věc, který je Vaše pravda. Každopádně Vám přeji at se synek z toho co nejdříve dostane. Musí se ale naučit samostatnosti a to už tím, že bude spát sám. Nic na tom není, že dítě někdy přijde za rodičemi spát, když má ale hysterické záchvaty z toho, že nespí u rodičů, tak je něco špatně.
Všechno za něho děláte, obleče se sám a dostane ohroumnou pochvalu, že to zvládl. V 6ti letech trochu zvláštní. Kdysi byli děti chytřejí a méně chytré, dnes se vše schovává za dys nemoci. Snad dobře dopadnete.
,Je tolik smutné,co Váš syn už vytrpěl.Vše tedy teď musí směřovat k tomu,aby se lépe cítil a dobře se učil.Máte-li VŠ proč ho neučíte sami v domácí škole?Myslím také,že byste ho měli začít brát jako studenta ne už jako dítě.Trpělivě mu vysvětlovat a ukazovat výhody vlastního pokoje,který může pomáhat vybavovat.Dítě je tvárné - jak se budete k němu chovat,tak se bude cítit.Do té školy bych ho nevracela,nikdy.V poradně bych vše řekla a at Vám poradí,jaký systém vzdělávání bude pro Vašeho syna nejlepší.Co se týče školy,má jistě i nadřízený orgán-školský úřad,kam bych vše napsala,stručně,jasně.Příště se totiž může stát něco horšího někomu jinému.A že škola neřeší věci ,mimo školu,-nesmysl,pokud to pramení z chování dětí ve škole a je to následek.Najdete jinou školu,pohovoříte s tř.učitelkou a požádáte o dohled nad synkem,alespoň spočátku než si zvykne.
No já vám tu situaci nezávidím..Připadá mi, že syn je přecitlivělý. Spí s Vámi v posteli (v 6ti letech?), když ho dáte do své postele má hysterák...To jsou přesně ty situace, kdy by měl být rodič neoblomný a neústupný. Dítě si spostu věcí vymáhá brekem a řevem a pokud mu povolíte, povolíte mu v dalších věcech a on to pak bere jako samozřejmost, což je špatně. Je mi jasné, že někdy to rve srdce dítěti nevyhovět, ale každý rodič si musí umět nastavit určité mantinely a přes to nejde vlak at si dítě vyvádí, jak chce. Ono bude vyvádět jednou, dvakrát a po třetí zjistí, že prostě tudy cesta nevede a dá pokoj. Mám to vyzkoušené na vlastních dětech, kterým je 2 a 3 roky. A žádný z nich s námi v posteli nikdy nespal. (myslím pravidelně).
Nechci Vás rozhodně nijak kritizovat, ale ze syna jste si vychovali "cítu", dle popisu a představte si, že takové dítě přijde do kolektivu (škola, školka) a najednou zjistí, že to, co funguje doma, v kolektivu s dětmi neplatí a má z toho šok. Další věc je poslat syna do školy i když to poradna nedoporučovala. V tomhle směru se nemá nic zbytečně uspěchat. Je mi jasné, že pro chod rodiny to bylo výhodné, ale musíte si srovnat dvě věci, "pohodlnost vs život dítěte". Bohužel tahle maličkost dokáže život dítěti rozbourat na molekuly a odradit ho od úspěchu v budoucnu.
Každopádně já bych změnil školu nebo bych zvážil umístění do školy s lehčí formou studia. Každopádně na závěr řeknu, že Vám strašně moc držím palce, aby vše dobře dopadlo a syn byl štastný a měl hezké školní zázemí a spoustu kamarádů.
Tyhle záležitosti, kde je dítěti nějak ubližováno mě osobně dost psychicky ničí.
Tak s tím, že nezapadl do kolektivu si myslím, že to je vina učitelky, děti za to nemohou, to je jasné, ale učitelka je tam od toho, aby zabránila minimálně projevům nenávisti, aby občas vyvěsila i synův obrázek, i když nekreslí tak úchvatně jako třeba ostatní, zejména holčičky.
Víte ono je těžké se udržet, když Vás učitelka defacto ponižuje i před ostatními rodiči na schůzkách, nebo se absolutně distancuje od nějaké odpovědnosti.
Zřejmě ano, první třída znova bude to nejlepší. Já s tím nepočítám, že bude nejšikovnější a nejlepší, ale to je jen o tom našem školství, že se nezaměřuje i na individuální celek. Přitom škola otevřela 6 prvních tříd, aby dětí ve třídách nebylo mnoho.
To ano, to spaní je velký problém, který se snad brzy vyřeší.
Tak mě napadlo, jak bude probíhat inkluze, když tady v té škole nejsou schopni začlenit dítko, které přijde do první třídy, kde nikoho nezná a potřebuje podat pomocnou ruku.
Neznám tyto problémy, ale bylo by možné vrátit syna do mateřské školky? Do nultého ročníku? Vzali by ho tam? On se tam totiž seznámí s kamarády, se kterými potom bude chodit do první třídy a ten kolektiv bude potom o něčem jiném. I paní učitelku bude mít jinou a třeba o moc hodnější. Nebo bych byla pro to, aby opakoval tu první třídu. To, že opakoval, to se mu z hlavy časem vykouří, ale to že byl terčem, že ho děti neměly rády, to si bude pamatovat hodně dlouho.
Nehleďte na nic, ale udělejte to nejlepší pro syna. Nesuďte podle sebe, že ten krok vzad se na synovi podepíše /traumatizuje/. To si spíš nedokážete přiznat sama v sobě, že to syn nezvládl.
Jinak se mě nelíbí, že ,, máte vše nastudováno ... ,, jakoby tím, že jste přečetla kdoví co, neuděláte někde chybu ve výchově. Mě se zdá, že dnešní doba a rodina je strašně upjatá, pořádkumilovná, děti jsou ve stálém stresu, napětí, tlaku, silné míry důslednosti, puntičkářství, opatrnosti, strachu, že se jim něco stane.
Chybí humor, nadhled, mávnutí rukou nad nepodstatnými věcmi, prostě všechno neřešit, nepitvat. Udělat si lážo, plážo.
Je mi Vašeho malého moc líto a přeji mu, aby se všechno jenom zlepšilo a byl z něj veselý a spokojený chlapec.
A aby místo různých ordinací poznal co nejvíce výletů, zážitků a příjemných chvilek.
Bohužel máte rozmazlené, nevyzrálé a nesamostatné dítko, které v 1. třídě ještě nemá co dělat! Hledáte chyby ve všech ostatních, ale za většinu problémů svého syna můžete pouze vy. Dále byste měla více hledět na to, co je pro dítě nejlepší a ne co je nejlepší pro vás! Takže nejlepší bude, když syna začnete vést k samostatnosti a vychovávat ho jako "chlapa" a dáte ho od září znovu do první třídy, nejlépe jiné školy.
Lindo, napíšu můj pohled - názor zvenčí podpořený vlastním životem. Chybami se člověk učí, ale v tomto případě jste bohužel synkovi a sobě udělali ze života peklo. Sám jsem šel v osmdesátých letech o rok později, ale i tak jsem měl značné problémy hlavně s psaním, ale úspěšně jsem nakonec zvládl i náročnou vysokou školu. Vůbec o nic jsem nepřišel, že jsem šel do školy později. To byla první chyba.
Jsem přesvědčený o tom, že kdybyste se nestěhovali, že to možná synek nějak zvládne. To byla druhá chyba. Přijít do naprosto cizího kolektivu je prakticky vždy velký stres a to víc pro Vašeho synka. On prostě nezapadl. Sám jsem si prošel peklem na střední, kde jsem neznal vůbec nikoho a skupina spolužáků, kteří byli z jednoho města a jedné základní školy mi dost dlouho dělali ze života peklo. Byla to regulérní šikana. To vše v pubertě a když jsem byl samý pupínek. Psychické následky si ponesu do konce života, přestože si myslím, že v současnosti jsem celkem sebevědomý a zdravě uvažující dospělý člověk, žádný asociál.
Malé děti na prvním stupni jsou dost jiní od pubertáků, přestože i oni dokáží být krutí. Ale chápu, že vyžadují jiný přístup, než starší děti. Zkuste zvolnit ve svém dennodenním stresu a zkuste se dívat na svět očima svého synka. Je snad práce pro Vás něco důležitějšího, než je on? Ve Vašem případě se moc soustředíte na vinu školu, kterou bych tak jasně neviděl. Co myslíte, že svým bojem získáte? Nemyslím pro sebe, ale pro syna. Tady, myslím, děláte třetí chybu.
Na závěr jedna věc, která se nebude líbit kantorům, ale moje zkušenost je taková. Na cca 25 let jsem zcela pustil ze zájmu základní školství. Pak jsme dávali dceru do školy. Byl jsem v šoku, nepříjemném, protože jsem čekal za 25 let mnohem větší posun v přístupu, v postupech a vůbec. Ale je to hlavně o lidech. A dále, podle mých zkušeností má kantor v první třídě snahu zbavit se jakkoli problémových dětí. Na jednu stranu to chápu, narušují výuku a stojí značné síly. Chci věřit tomu, že je tomu tak jen na naší škole.
Lindo, napíšu můj pohled - názor zvenčí podpořený vlastním životem. Chybami se člověk učí, ale v tomto případě jste bohužel synkovi a sobě udělali ze života peklo. Sám jsem šel v osmdesátých letech o rok později, ale i tak jsem měl značné problémy hlavně s psaním, ale úspěšně jsem nakonec zvládl i náročnou vysokou školu. Vůbec o nic jsem nepřišel, že jsem šel do školy později. To byla první chyba.
Jsem přesvědčený o tom, že kdybyste se nestěhovali, že to možná synek nějak zvládne. To byla druhá chyba. Přijít do naprosto cizího kolektivu je prakticky vždy velký stres a to víc pro Vašeho synka. On prostě nezapadl. Sám jsem si prošel peklem na střední, kde jsem neznal vůbec nikoho a skupina spolužáků, kteří byli z jednoho města a jedné základní školy mi dost dlouho dělali ze života peklo. Byla to regulérní šikana. To vše v pubertě a když jsem byl samý pupínek. Psychické následky si ponesu do konce života, přestože si myslím, že v současnosti jsem celkem sebevědomý a zdravě uvažující dospělý člověk, žádný asociál.
Malé děti na prvním stupni jsou dost jiní od pubertáků, přestože i oni dokáží být krutí. Ale chápu, že vyžadují jiný přístup, než starší děti. Zkuste zvolnit ve svém dennodenním stresu a zkuste se dívat na svět očima svého synka. Je snad práce pro Vás něco důležitějšího, než je on? Ve Vašem případě se moc soustředíte na vinu školu, kterou bych tak jasně neviděl. Co myslíte, že svým bojem získáte? Nemyslím pro sebe, ale pro syna. Tady, myslím, děláte třetí chybu.
Na závěr jedna věc, která se nebude líbit kantorům, ale moje zkušenost je taková. Na cca 25 let jsem zcela pustil ze zájmu základní školství. Pak jsme dávali dceru do školy. Byl jsem v šoku, nepříjemném, protože jsem čekal za 25 let mnohem větší posun v přístupu, v postupech a vůbec. Ale je to hlavně o lidech. A dále, podle mých zkušeností má kantor v první třídě snahu zbavit se jakkoli problémových dětí. Na jednu stranu to chápu, narušují výuku a stojí značné síly. Chci věřit tomu, že je tomu tak jen na naší škole.
ano, ten odklad byla veliká chyba, zkrátka jsme si myslela, že mám nadanější dítě než mi všichni říkali. Práce určitě není důležitější než syn, ale teď splácíme hypotéku, máme větší výdaje, které se pomalu rovnají příjmům, takže do práce musíme chodit oba.
Jsem ochotna uznat, že je chyba i na mojí straně, určitě ano, ale distancování školy od šikany, která se odehrává na půdě školy je naprosto příšerné, sám píšete, že máte nějaké následky, přesto jste se s tím srovnal, ale ne každý se stím srovná. Syn má post traumatický syndrom, a to je následek, za který se vyplácí odškodné. Jde mi hlavně o to, aby si škola uvědomila, že takto jednat nemá. Nevím, zda-li ten potencionální spor bych vyhrála, ale právník mi sdělil, že šance tam jsou.
Taky mám pocit, že se základní školství moc nezměnilo, tedy vybavení je jiné, hezčí, zmizely ty příšerné šatny a nahradily je skříňky, ale přístup? Snad ještě horší než za socialismu.
S tím lepším přístupem za socialismu bych byla opatrná. V 70. letech, když jsem šla do školy, ve třídách maximální počet dětí, žádná individuální péče, žádné návštěvy psychologické poradny na návrh rodičů, děti , které nestíhaly jako ostatní , tak přesunout do zvláštní školy nebo vyrovnávací třídy.. Na prvním stupni , kvůli velkému počtu dětí a malé kapacitě školy , jsem první stupeň absolvovala v režimu školy " na směny " tzn. jeden týden škola klasicky od rána, druhý týden až odpoledne do večera, - do třídy jsme nastoupili až po obědě, kdy třídu - vyučovací místnost - opustila paralalelní třída. Nikdo se rodičů neptal, jak zajistí volná dopoledne malých žáků.
Moji mladší bratři dvojčata, po těžkém předčasném porodu ( až při porodu se zjistilo, že jsou dva , s propletenými končetinami a nemohou se normálně narodit, tak po mnohahodinové bitvě o životy, skončili s mozkovou diskfunkcí, a ačkoliv matka hodně stála o jejich vyšetření v psychologické poradně, aby je případně nemusela umístit do zvláštní školy, vyšetřeni nakonec sice byli na povel školy , ale matka výsledky do ruky dostat nesměla, jen škola, takže bojovala za děti " naslepo ". V té době by už možná váš syn studoval zvláštní školu nebo vyrovnávací třídu, o psychologovi byste si mohla nechat zdát.
S tím lepším přístupem za socialismu bych byla opatrná. V 70. letech, když jsem šla do školy, ve třídách maximální počet dětí, žádná individuální péče, žádné návštěvy psychologické poradny na návrh rodičů, děti , které nestíhaly jako ostatní , tak přesunout do zvláštní školy nebo vyrovnávací třídy.. Na prvním stupni , kvůli velkému počtu dětí a malé kapacitě školy , jsem první stupeň absolvovala v režimu školy " na směny " tzn. jeden týden škola klasicky od rána, druhý týden až odpoledne do večera, - do třídy jsme nastoupili až po obědě, kdy třídu - vyučovací místnost - opustila paralalelní třída. Nikdo se rodičů neptal, jak zajistí volná dopoledne malých žáků.
Moji mladší bratři dvojčata, po těžkém předčasném porodu ( až při porodu se zjistilo, že jsou dva , s propletenými končetinami a nemohou se normálně narodit, tak po mnohahodinové bitvě o životy, skončili s mozkovou diskfunkcí ), a ačkoliv matka hodně stála o jejich vyšetření v psychologické poradně, aby je případně nemusela umístit do zvláštní školy, vyšetřeni nakonec sice byli na povel školy , ale matka výsledky do ruky dostat nesměla, jen škola, takže bojovala za děti " naslepo ". V té době by už možná váš syn studoval zvláštní školu nebo vyrovnávací třídu, o psychologovi byste si mohla nechat zdát.
Nevěřte tomu, že škola je bez viny. Něco si přečtěte o průběhu šikany... Má přesná pravidla. Školy budou šikanu vždy bagatelizovat, viz případ mrtvé učitelky ze střední školy, který proběhl nedávnou v médiích. U vás se toto týká syna. Pokud nyní nezasáhnete, bude se vše jen zhoršovat a vy budete ta nejhorší. Syn šel do školy nezralý, ale to už nyní nezměníte. Nyní trpí posttraumatickým syndromem. Radila bych, neměnit zatím zvyklosti, co se týkají synova spaní u vás v ložnici. Váš synek je uzlíček nervů, a když ho zatížíte ještě tím, že ho budete odmítat... čeho docílíte? Váš syn bude určitě citlivější dítě. Bohužel školské tabulky na toto nehledí. Každý by měl být "stejný". Tak tomu ale v životě není a šikana na školách bují jedna "radost". A kdo tvrdí, že ne, tak lže. Učitelský sbor bude tvrdit, že u nich na škole žádná šikana není. A o šikovaném zase půjdou zvěsti, že on je ten problémový... prostě typická šikana. Zkuste si přečíst knihu od Michala Koláře, Bolest šikanování. Možná, že tam najdete odpověď na to, na co se ptáte. Synkovi by asi pomohlo, kdyby mohl jít ze školy pryč na jinou školu. Ale nechávat ho v té jámě lvové nebude to pravé ořechové.
Pt:
Eulalile, Pohanko a Matyldo, jsem ráda, že radíme podobně a víme, že škola má na tom také svůj podíl a to zásadní. Hlavně je třeba jednat ve prospěch klučíka a nestresovat jej nad míru a ještě ho nutit spát samotného, už takto je na to malé dítě všeho až nad hlavu. Snad to paní vyřeší v klidu a dá nám pak vědět. Je třeba se chovat s láskou a lidsky, s emapitiemi a s citem. - pt
Pt, radila jsem podle toho, co jsem v životě zažila. Byla jsem už o rok starší než ten klučík a přesto si dodnes pamatuji tu bezmoc proti jednání učitelky. At jsem udělala cokoli, bylo to špatně. Určitě si budete pamatovat na seriál My všichni školou povinní - koukala jsem jako blázen, měla jsem dojem jakoby příběh malého Honzíka (myslím) a učitelky (Gabriela Vránová) byl napsán podle mých zážitků. Trdlo dítě a necitlivá učitelka. Na mě to myslím následky nenechalo, byla jsem tak trochu balvánek, ale taky jsem netrpěla posttraumatickým syndromem. Doufejme, že se z toho chlapeček vykřeše.
S dětmi jsem pracovala také, v zájmové sféře, takže vím, že některé děti jsou nám bližší a některé nám "lezou na nervy". Ale ani já ani moje kolegyně bychom si tehdy nedovolily dát to nějak najevo. Učitel v první třídě má být především PEDAGOG a není pravda, že by měl učit a ne vychovávat. Oboje jde spolu ruku v ruce. Dítě je v podmínkách naprosto odlišných od toho, co zná a tedy se z učitele musí stát i vychovatel, protože rodič v tuto chvíli nemůže být přítomen. Pamatuji si, že v pololetí první třídy jsme přinesli téměř všichni na vysvědčení jedničku, kromě těch, co nenosili úkoly a ve škole se opravdu nevhodně chovali. Když dá učitelka dítěti v první třídě v pololetí trojky, je to podle mne hrubá pedagogická chyba, která ukazuje na její neschopnost se s dítětem srovnat. Viděla bych to ale spíš tak, že tím trestá chlapečkovu matku, která (podle toho, co napsala) se chová poněkud "nestandardně". Že tím ublíží nejvíc dítěti buď nevidí nebo je jí to jedno. Já jednání matky ale vnímám, že jako tygřice chrání svoje mládě, které je momentálně v obrovských problémech.
Souhlasím s vámi, že je třeba se chovat lidsky. Hlavně chránit toho malého.
Matyldo, jsme na tom stejně. Také jsem radila ze života, byli jsme s bráchou v děcáku a tak vím, kolik chyb nadělá člověk pedagogicky vzdělaný aniž si to uvědomuje, jelikož nic podobného nezažil, chybí mu ten prožitek, který je nesdělitelný. Vím, co prožil ve škole brácha, v první třídě, jak měl ruku zavázanou za zády, jak se mu děti posmívaly a dnes má VŠ a titul a ti, co se mu posmívali skončili na pracáku. A to vše k vůli jedné učitelce "kravce", jinak se nazvat nedá. Mohl skončit ve zvláštní škole a možná by si sáhl i na život, to člověk nikdy neví. Píšu a radím, co jsem jako dítě prožila, a čeho je třeba se vyvarovat, jenže, jak vidíte, je to k ničemu. A tak budou děti dále trpět i od některých pedagogů, kteří mají sice vzdělání, ale žádnou osobní zkušenost. Maminka se v zoufalství ptá, co má dělat, když učitelka dítě snižuje, známkuje trojkama, ale při tom učitelka dobře ví, že klučíkovi tak uškodí a ublíží. Jenže, co zmůže maminka proti takové učitelce? Jen dát dítě do jiné školy, tu dobře vybrat a s ředitelkou si promluvit předem. Prostě stačí jedna "kravka" a udělá dítěti ze života peklo. Ta maminka dnes ví, že měla dítě nechat ještě rok doma, ale stalo se, jenže místo spolupráce, jak to napravit, to učitelka řeší přes dítě, taková nemá ve škole co dělat.
Pt je mi moc líto vás a brášky, tohle by děti nikdy neměly zažít. Vždycky by se měla najít aspoň nějaká širší rodina, aby děcka mohla zůstat alespoň částečně "ve svém". Jak vidím máme obě zkušenosti s "pedagogy", víme, co všechno můžou, co je jim dovoleno. Spousta lidí neustále vykřikuje o všelijakých právech a nárocích a o tom, co všechno nemusí, ale že mají také nějakou zodpovědnost, a to zatraceně velkou v případě výchovy takhle malých dětí, se jim nehodí, nebo si ji snad ani neuvědomují. Vůbec bych se nedivila, kdyby paní tu žalobu podala, zvláště v případě, když i právník vidí dobrou šanci na úspěch. Třeba by se dotyční chytili za nos, nebo by jim konečně někdo řekl, že děti jsou citlivé bytosti, kterým často ublížíme i tím, co myslíme dobře, natož pokud oni ublížit chtějí. A docela by mě zajímalo, čí chyba je v případě, že dítě čeká po vyučování na doprovod před školou a někdo mu ublíží. A hlavně jak tomu předejít.
Zdravím "Mataldo", hlavně že už je to za námi, jak Vy , tak já jsme z toho vytěžily pro své děti to lepší, to dobré. A daly jsme svým dětem pocit bezpečí, lásky a opory. Někdy mně přijde, že se více propagují tabulky, než zdravý rozum, cit a srdce. Takový, prostý lidský přístup. Dítě je čistý nepopsaný papír a podepíše se na něm každý, kdo s ním tráví společný čas, A že toho času ve škole je dost. Maminku Lindu podporuju, aby se za své dítě brala, jinak si to bude v budoucnu vyčítat. Prostě z této školy "bič a pryč"...
Přidávám se, ale vše jste už napsaly za mne. Snad si tazatelka přečte i ty slova povzbuzení a ne jen odsouzení.
No já když čtu některé ty odsudky... Měla jsem to se synkem se spaním podobně, chodil mě budit několikrát za noc, musela mu svítit lampička, zdály se mu ošklivé sny. Chtělo to hodně trpělivosti, ale jednoho dne ho to přešlo, taky už byl v první třídě. Dnes je dospělý, samostatný, sebevědomý, vstudovaný jedinec, co si umí se vším poradit. V šesti letech to ještě neuměl...
Lindo, pořád musím myslet na vašeho synka a napadlo mě v případě toho spaní s vámi: výše už jsem, psala, že bych ho k samostatnému spaní netlačila ale co třeba ho nalákat na něco jako takové ty lampičky, co promítají na strop hvězdičky nebo tak. Viděla jsem i baterku, která promítala na zeď z takového kotouče obrázky mořského světa nebo afrických zvířat. Nebo malé rádio s dětským povídáním - náš pětiletý vnuk to miluje. Jen tak na zvykačku, at si tam leží a poslouchá nebo kouká na obrázky a pak at jde třeba klidně zase k vám.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.