Dítě nejedlík

Dobry den, dite jinak prospiva? Roste, je aktivni, hrave? Jestli ano, tak by jsem ho moc nenutil. mame jedno takove take doma. proste jsme zavedli to, ze sladke a slane dobrutky se ji zasadne az po jidle v pripade, ze jidlo je snedene. Jinak by se zaplacal pred jidlem.

Nevim, jak je Vase dite stare, ale tohle se dost meni v case.

Kdybych dnes někomu vyprávěl o svém zlobení u jídla, asi by mi nevěřil. Některé děti prostě jedí málo. Přesto jsem normálně vyrostl a dospěl, že jím málo mi zůstalo a nijak to ničemu nevadí. Akorát teď jím s daleko větší chutí, ale stále jen málo... Má drobná žena jí šest sedm knedlíků, já stále jen dva... Zachovejte klid, to Vám řekne i lékař.

V každé třídě školky byly jedlíci a nejedliny. Vždycky jsme posadili nejedliny mezi jedlíky a věřili jsme, že budou jíst. Občas se to podařilo. Jednoho vnoučka mám také nejedlinu. Zobe jako ptáček a všude je u jídla poslední. A navíc, představte si, že ještě nikdy nedovolil dát do úst ovoce. Ve školce do něho dostali pláteček jablka. Jen jednou. Jsme na mrtvici, protože ještě nikdy nezkusil jahodu, meloun, meruňku a ani nic jiného, stejně báječného a barevného. Ani nezkusí. Kdyby zkusil a řekl ne, tak pochopím. A to mám už nějakou praxi! Zase ale musím říci, že všechny ty nejedliny, se kterými jsem se setkala, byly velice vitální a zdraví. Sice jako reklamy na hubnoucí potravinové doplňky, ale mnohem zdravější, než děti z reklamy na kaši. Přišla jsem na to, že když se dítě k jídlu nutí, pak se zatne ještě dříve, než talíř doputuje na stůl. Jídlo se pro všechny stane stresovou hrůzou. Je lépe dát jeho porci na menší talířek, chleba dát jen vojáčka-rybičku, tedy čtvrtku krajíce a nechat ho. Až se nají, může sám od stolu odejít. Bez našich poznámek. Když jsme tohle zavedli, kapku se jídlo zlepšilo a občas se stane, že se k talíři i vrátí. Takže, když ta vaše nejedlinka je zdravá, v hovínku nemá to, co by tam být nemělo, pak se nestresujte. Co už?!

S odváděním pozornosti od jídla bytostně nesouhlasím jídlo

Co zkusit mu pustit u toho nějakou pohádku v televizi nebo na počítači? U nás to pomáhá

Synovečka mám taky nejedlíka. Už od miminka. Nakrmit ho, dá práci. Kdyby ho člověk nechal, tak nebude jíst vůbec. Když je na hlídání u babičky, která nehlídá co sní ( protože si myslí, že když nechce, tak prostě nechce) tak potom přijde domů a pláče, že ho bolí bříško. Jasně, že z hladu.. truhlík.

Ve školce mu kolektiv pomáhá. Málem jsme upadli ze židle, když si tam prý po obědě postěžoval, že má ještě hlad a paní učitelka mu tedy šla dát ještě koláček :D Ale to bylo jen jednou a nefunguje to vždycky. I když tam prý vaří líp než maminka :D

K jídlu se musí postrkávat a jediné co pomáhá je, že se odvede jeho pozornost.. Když byl menší, pomáhaly reklamy v tv..v nestřežený okamžik šup lžička do pusiny, teď pomáhají trochu pohádky nebo vyprávění..prostě se musí zabavit a odvést pozornost od jídla Dneska ve čtyřech letech už ví, že musí papat sám a být trošku samostatnější i když ho ještě sem tam, musí postrašit bubákem..

A já zase nemám ráda, když se něco říká, že tohle striktně ano a tohle striktně ne. Pravda je vždycky někde uprostřed. Byl to jediný způsob jak ho donutit, aby se najedl, aniž by u toho probrečel potoky slz. Jeho malá ségra teď jako mimino, jí věci, které jiné děti ještě nejí. Do pusiny si nacpe piškot, sotva se jí tam vůbec vejde a nějak ho prostě sní a tváří se u toho totálně štastně a spokojeně. Kdyby to v jejím věku chtěl udělat synoveček, tak se tím piškotem udusí, nehledě na to, že on by si ho sám od sebe prostě nevzal.