Nejste přihlášen/a.
Ahoj všem. Táhne mi na padesát, rozvedená jsem 3 roky, dva roky jsem se scházela s mužem. Potkali jsme se mezi svými přáteli na narozeninách mé kamarádky. Jezdili jsme za sebou 35 km, jeden víkend já za ním, druhý on za mnou...krása, romantika... Před dvěma měsíci jsme se sestěhovali, on si našel práci u mne a nastěhoval se ke mně. No a teď to nějak skřípe. Zatím se držím, protože chápu, že odchod ze známého prostředí není jen tak. Mám pocit, že neudělám nic dobře. Už si dávám pozor i na slova, abych nepoužila nějaké nevhodné (např. zítra mě MUSÍŠ políbit pod rozkvetlou třešní, slovo musíš ho strašně popudilo). Už se ani netěším z práce domů a vyloženě si užívám, když někam odjede. Ne, že bych chodila s kamarádkama, ale jsem doma a těším se z toho jako puberták poprvé sám doma. Vůbec nevím, co dělám špatně. A tyhle malé a střádající se narážky, kritiky a blbé nálady ničí i mou lásku k němu. Řeším, jestli mám vydržet a počkat, zda se srovná, ale to brzy bouchnu a sprostě ho pošlu s kufříky zpět. Nebo udělat řez a skončit to. Jsem nezávislá a nepotřebuji mít za každou cenu chlapa a kazit si poslední třetinu života. Poraďte mi prosím někdo, kdo má podobnou zkušenost. Dva roky jsem byla štastná a tohle je jak pěstí mezi oči. Díky za Vaše názory. Ráďa
Zdravím. Bydlíte spolu dva měsíce a již jste z toho neštastná. Je potřeba mu to říct. Soužití Vám neklape již nyní, co bude za rok, za dva? Je třeba aby se snažili ve vztahu oba dva. Tolerance, respekt, ohleduplnost, úcta...To by nemělo ve vztahu chybět. Pokud máte pocit, že samotné Vám bylo lépe a je to zklamání opravdu tak velké, pak ho požádala, aby se odstěhoval. Že takto jste si to nepředstavovala a takový vztah nechcete. Budete vidět, jak zareaguje a jak se k tomu vyjádří...
doplněno 30.04.13 22:27:PS: Myslím si, že opravdu nemáte zapotřebí snášet nálady a výpady chlapa, sotva se k Vám nastěhoval. ...
Myslím si, že když milému spolubydlícímu řekne, co psala kapkanadeje, tak bude zle. Ne hned...
Myslím si, že pán spolubydlící hodí brzdu a začne paní zrpacovávat pomaleji.
Mně to totiž přijde jako manipulace, nic není dobře a paní má akorát špatný pocit... Vyvolávání pocitů viny, nesdělování svých přání, vždyt pak je těžko se nějak dohodnout...
A zkoušela jste s s ním narovinu promluvit? Že Vás jeho nálady, výčitky apod. ničí a že Vám to vztah kazí?
doplněno 30.04.13 22:29:Souhlasím s Kapkou - co bude za pár měsíců? Narovinu mu řekněte, že buď se začne chovat normálně, nebo at si opravdu ty kufry sbalí. S věčně nespkojeným, hádavým a útočným člověkem se nedá žít.
Zkouším to, ale nechce to rozvinout a probrat. Brání se útokem. A já buď začnu polykat slzy nebo slova, která by mě pak mrzela. Když o tom tak přemýšlím, jsou to úplné blbosti. Uvařil oběd, syn ho nejedl, já taky ne. Přiznávám se bez mučení, že jsem mlsná a naučila jsem to i své děti. On je mrzutý, že nejíme a stále mi to předhazuje a nezapomene mi to předhodit zítra i pozítří a přidat k tomu pár kapek jedu, že máme pusinky jen na biftečky.
Táhne ti na padesát, to už bys měla mít dost zkušeností. Kapka má pravdu, když to skřípe po tak krátké době, jak dlouho myslíš, že to vydrží? Nebudu hodnotit, kdo za to může, jednak vás ani jednoho neznám, jednak ani nemám právo někoho soudit a navíc to je většinou oboustranné, ale podle mě by sis to měla srovnat v hlavě, třeba sepsat všechna pro a proti - na papíře to kolikrát vypadá úplně jinak než jen tak v hlavě. Pak možná nějaká debata o celé situaci, ale když nic z toho nezabere... možná je někdy lepší něco ukončit, dokud je to ještě aspoň trochu hezký, než si pak drásat nervy a mít jen špatné vzpomínky...
Zkušeností s muži moc nemám, byla jsem vdaná 25 let za jednoho. Sedím tu, protože jen otevřel ráno oči, už měl problém. Koukala jsem na pohádku a neměla upravený rozměr obrazovky (nevadí mi roztažený obraz, hlavně že je velký), samozřejmě to bylo špatně. Následovala výměna názorů až jsem se odklidila do jiné místnosti a uvažuji, že někam odjedu. Možná by stačilo jen se mě zeptat jestli mi ten široký obraz nevadí normálním tónem. A takovéto blbosti jsou na denním pořádku. Já fakt nevím, čím ho štvu a proč je na mě takový. Dám mu ještě měsíc a pak to rozštípnu. Tohle nemám zapotřebí. Děkuji za Váš zájem. Ra.
Víte, podle mě je vše dáno věkem. Ve dvaceti letech se lidé snadno najdou, zamilují, i případný rozchod pak nesou jinak, než my starší. Ve Vašem věku má člověk už dost svých zlozvyků, které snad ani zlozvyky nejsou, ale je to prostě už určitý zvyk, životní styl.
Na vašem partnerovi je hezké to, že kvůli Vám opustil své bydliště, svou práci, dokázal změnit svůj život a snaží se Vám přizpůsobit. Lehké to pro něj určitě není. Ale troufám si říct, že Vás má opravdu hodně rád a že mu na Vás záleží, jinak by to neudělal.
Vy na něj nesmíte být hrrr. Žádné MUSÍŠ mě políbit. Formulovat to: Co kdybychom se políbili...? Také nemám ráda slovo MUSÍŠ a vždycky odpovím, že MUSÍM JENOM UMŘÍT.
Asi byste si měli spolu sednout, udělat si kávu a popovídat si. Co vadí Vám, co vadí jemu a proč. Jak se toho zbavit, jak to změnit, co pro to udělat. Zda se zase neosamostatnit. Nezlobte se, ale zdá se mi, že to zlé je spíš ve Vás. Možná za to ani nemůžete. Zvykla jste si žít sama, mít svůj klid, uklizeno, nemusela jste se točit kolem chlapa. Je to tak, když si člověk zvykne žít sám, těžko pak přivyká druhému. I když je sebezamilovanější.
Když to společně nepůjde, bude lepší, když půjdete každý svou cestou. Ale pro něj to bude těžší, už opustil zaměstnání tam doma, kde ho zase bude hledat? To dnes není legrace. A tak se spolu ujistěte, co vlastně chcete Vy od něj, on od Vás a podle toho jednejte. Ale ne abyste byli jako cikáni, aby se on od Vás odstěhoval, za půl roku zase harcoval k Vám a za další rok zase pryč. To byste byli jen sousedům pro smích a pro řeči.
Jste dospělí, určete si pravidla a podle toho jednejte. Nikdo Vás nenutí být spolu, ani jít od sebe. To záleží čistě jen na vás dvou. Ale: smutno je člověku samotnému! Jaga.
Jsem vdaná 42, celou dobu pohoda a teď, když jsme v důchodu, najednou výše uvedené problémy. Každý jsme chytlaví na slovo hned je hádka na obzoru. Kolikrát spolknu, co jsem měla na jazyku, ale ještě je to málo. Chce to opravdu vodu do pusy a kloktat a kloktat, jako v té pohádce. A trpělivost a trpělivost. Jesli to stojí za to? Mně určitě a Vám asi taky (2roky štěstí se jen tak nesmažou).
Muži jsou prostě jinak naladění než ženský a tak musíme holt vyladit tu jejich správou frekvenci.
Kamarádka prožila totéž, i ve stejném věku. Když spolu "chodili", velká "love", romantika, když se k ní přistěhoval, začaly problémy... Skončila to asi po roce s nervy nadranc... To už se partner ani nemyl a spal na gauči v obýváku... I já zažila něco podobného, i když o dvacet let dřív. Když si mě namlouval, vozil mě po výletech, nosil dárky, a pak, když jsem se k němu nastěhovala, za dne na den vše skončilo jako mávnutím proutku... Prostě se přestal snažit, když mě měl jistou... Ukončila jsem to po dvou letech, rovněž jako kamarádka s nervy nadranc... Myslím, že to je i Váš případ. Váš přítel se snažil a přvetvařoval, teď když Vás má jistou, tak konečně ukázal svou pravou tvář...
Vaše odpověd je typická pro chlapa, ale chyba je opravdu v nás. Problém je, že pocitům mužů žena těžko rozumí a muž ženským ještě hůř. A proto holt musí vyjít mužům vstříc a trochu (jen maličko) zapřít sama sebe.
Někdy to funguje a někdy ne, takový je osud...
Nezlobte se, ale tohle je názor a postoj hodný minulých století. Proč by měla jenom žena vyvíjet snahu, ustupovat a snášet jeho vrtochy. Civilizovaný svět není už o patriarchátu, ale o partnerství. Nebudu a nechci zapírat sama sebe, nebyla jsem k tomu vychovaná a brala bych to jako zradu na sebe samou. Přesto děkuji za ten názor.
Řekla bych, že se ty 2 roky o vás snažil a teď, když vás má tzv. jistou a jste spolu celé dny, projevuje se jeho skutečná povaha. Budete to muset přijmout a zařídit se podle toho. Taky bych to viděla jako vy, že tohle nemám zapotřebí... Je to škoda, ale v padesáti ho nepředěláte, prostě je takový - taky se zamyslete, má nějaké přátele? a proč se rozpadlo jeho manželství?
Já si myslím, že musíte stát na místě. Nesmíte couvat. Nesmíte dát najevo, že se něčeho bojíte nebo něčemu chcete zabránit, předejít.. Přestane si vás vážit a přitvrdí. Musíte zůstat sama sebou a buď vás takovou bude chtít nebo nebude a půjde o dům dal. Znal vás a zamiloval se do vás, protože jste byla maková. Tak zůstaňte taková. Neřešte to vy! At si to vyřeší on!
Tady vidíte, že ani v pozdějším věku, ani po dvou letech tzv. chození, člověka neprokouknete. Nějaké signály tam nebyly? Malé náznaky, nad kterými jste mávla rukou? Člověk se dokáže přetvařovat - kontrolovat asi tak právě ty dva roky, pak vypluje pravá povaha na povrch. A zvláště, když byl ten Váš vztah jenom víkendový. Celkem jste si od sebe přes pracovní týden odpočinuli, a na víkend jste to měli pestré, jednou tam, podruhé jinde. Byla změna, sžívali jste se, poznávali jste život, rodinu toho druhého. Nyní je možné, že si to přítel představoval jinak, než v čem a jak spolu žijete, nebo má opravdu takovou povahu, která vyplula na povrch nyní, v každodenním životě. A Vy, zvyklá na něco jiného, se s tím nedokážete porovnat, lépe řečeno porovnat jeho způsoby.Ono začínat znovu v padesáti není jednoduché. Jak píší ostatní, má Vás jistou. Zdá se mi, že jste začali být na sebe alergičtí. Nebude to jednoduché, zvláště, když jste již sestěhovaní a přítel má již novou práci, ale co se dá dělat. Co se poradit ještě v nějaké rodinné poradně? Od koho přišel první nápad, že přítel půjde bydlet k Vám? Má se on kam vrátit, nechal si bydlení? Jak vyřeší práci? Po psychické stránce to bude lehčí pro Vás, asi bude dusno, ale lépe nyní, než po dalších měsících bydlení. Mám přítele asi pět let, ale pouze se navštěvujeme jako Vy, a teprve nyní vlastně poznávám skutečnou povahu a kladu si otázky, jestli bych zvládla s ním bydlet pod jednou střechou. No a právě, že nějaké věci mě vadí, tak s tím nepospíchám.
Buďte nekompromisní a vše dobře promyslete, co až nastane věk, kdy budete potřebovat pomoc, kdy budete dělat takové ty nechtěné blbinky, co dělají starší lidé, jako je třeba zapomínání, pomalá chůze, citlivost na chování okolí atd.To by se Vám pak mohlo stát, že na Vás bude křičet, budete na obtíž.
Já jsem žila po rozvodu s individuem, kterého jsem nestačila prokouknoutani po x letech a to jsme se sestěhovali k němu domů a já jsem pak de facto neměla kam jít.Kradl mi peníze, lhal, léčil se na psychiatrii, aniž by mi o tom kdy řekl.Jak radí ostatní, člověka nepoznáte ani za x let, o to horší jsou pak důsledky.Teď si žiju sama v bytě 21+1, nic mi nechybí, mám dospělou dceru , práci, jsem jakž takž zdravá a pokud bych si našla přítele, o což se pokouším, ale marně, tak už jenom tak, že budeme každý ve svém.Po padesátce chtějí chlapi už jen pečovatelku a služku a jsou to takový sobečci, kterým jde spíš o sebe než o nás.Pánové, promiňte, ale je to tak...
doplněno 01.05.13 17:47:Tak to on mě dokonce kontroloval , kolik vody napouštím do vany když se jdu koupat, co kupuju dceři atd.Na jídlo mi dával 200,- Kč na měsíc, to bylo v r. 2009, kdy bylo vše drahé skoro jako dnes,platila jsem komlet inkaso, uhlí na zimu s odůvodněním, že u něho bydlím s dcerou, takže jsme dvě a on sám.Uhlí jsem musela s dcerou uklízet do kůlny,protože on měl nemocná záda.já mám operovanou kyčel, ale to ho vůbec nezajímalo.Když to viděl náš 80 let starý soused, hodný pán, tak mi šel pomoct, bylo mně hrozně, tak jsem mu řekla, že to zvládnu sama.Když to někomu vyprávím, co jsem si užila, nechce mi to ani věřit.Byla jsem strašně hloupá a lituju těch ztracených let s takovým člověkem.Dokonce i jeho otec mi radil, at s takovým sobcem nejsem a to je co říct...
To je dost strašný zážitek. Já nemohu říct jediné slovo proti tomu, jak mi pomáhá. Ani po finanční stránce není lakomý. Vozí mě po výletech, dárky dostávám, půjčuje mi své auto a proti mým dětem neřekl jediné špatné slovo (to by si mohl zkusit!), já bych si také nedovolila soudit ty jeho. Žil sám 6 let, takže se umí o sebe postarat, ví co kolik stojí. Mně vadí jeho narážky, nálady a rejpavá. Snesla bych raděj, kdyby zapomenul na nějaké výročí, jen kdyby mě neničil psychicky.
Děkuji všem za názory, rady a příspěvky. Věřte, že o tom přemýšlím neustále. Po té ranní "televizní" roztržce se přilísal jako by nic, se slovy "co ty moje bublino", jsem na něj vychrlila vše, co jsem potřebovala, chtěla jsem vědět, co mu na mě vadí, když stále kritizuje, rýpe a je uražený, když náhodou není po jeho (prý nic). Řekla jsem mu, že nemám zapotřebí, aby se ke mně takto choval, že jsem vážně rozhodnutá to skončit. U nás ve městě je bytů k pronájmu dostatek, navíc si stále drží svůj byt, také má věcné břemeno v rodinném domku, kde žije jeho bývalá manželka a syn. Pak jsem vzala kolo a najela 40 km. Stavila jsem se u kamarádky, s kterou jsem to probrala jako tady s Vámi. Ona tvrdí, že možnou příčinou může být i to, že jsem po rozvodu vyřešením SJM nedávno získala nemalou částku. Že ho to může srážet, protože on relativně "nic" nemá. Jenže tohle u mě nehraje žádnou roli. Samozřejmě, v očích kamarádek jsme hvězdy a máme tendenci se ochraňovat navzájem, ale její slova byla jako ta Vaše. Nenechat si to líbit a když se nezmění, skončit to. Já muže neodsuzuji, mám je ráda, rozumím si s nimi a jsem ráda v jejich světě, to jen abyste mě neposlali do feministickém klubu. On je teď někde venku se psem, jsem zvědavá, co cestou vymyslí...
Myslím, že jste byla delší dobu sama a odvykla si na jakoukoliv společnost jiného člověka v soužití. Zdá se mi, že to moc hrotíte. Nikdo není dokonalý, ani Vy ne. Můžete přítele vyhodit a ukončit vztah, ale zůstanete nakonec úplně sama. Teď Vám to nepřijde, ale po 20 letech jistě. Neznám vás ani jednoho, ale místo hledání chyb, hledejte to, čím na Vás zpočátku zapůsobil. Kamarádky jsou, aby nás vyslechly, když si postěžujeme, pochlácholily a to stačí. Vy žijete s přítelem, ne kamarádka. No, už jste to zřejmě vyřešili. - pt
Ráďo, velmi vám rozumím. Šest let jsem udržovala víkendové přátelství. Také jsme se zprvu v návštěvách nějak střídali, když mi onemocněla maminka, jezdil přítel jen za mnou. První měsíce a asi i roky byly úžasné. Také jsme uvažovali o sestěhování se. Růžové brýle časem spadly a začalo mi pár věcí vadit. Pravděpodobně i mému příteli ledacos vadilo. V zimních měsících jsem se přestávala na návštěvu těšit a dopředu jsem se lekala, že zase přetopí byt a stejně budeme oba naříkat. On na chlad, já na nesnesitelné vedro. Věděla jsem, že si v televizi vybere tu nejblbější americkou komedii, zatímco na jiném programu půjde nějaká detektivka. Dopředu jsem viděla, jak si bude čistit zuby a po celou tu dlouhou dobu poteče z kohoutku voda. Blbost, že? Ale když to trvá dlouho, je to pak jako červený hadr na býka.
Věděla jsem, že se těší na velké množství různého jídla, neustále čerstvého. Vždycky si přál, aby bylo navařeno o porci nebo dvě víc, kdyby si chtěl přidat. Když si nepřidal, odmítal to jíst druhý den nebo další týden z mrazničky, v panické hrůze z nečerstvých potravin. Dobře, vařila jsem, zbylé se nějak dojedlo přes týden.
Myslím, že jsem hodně věcí tak nějak překousla, ale když mi začal vyčítat případný přivýdělek u kamaráda v obchodě, když mu začalo vadit, že lpím na svých dětech a těším se na ně (ano, v poslední době jsem se na ně těšívala mnohem víc než na přítele), vzepřela jsem se a chtěla, aby bylo po mém. Partnerství skončilo. Rozchod byl trochu bolavý, přece jen šest let je šest let.
Nenechte svou situaci dojít moc daleko. Držím vám palce.
Jako bych četl nějaký názorný příklad z učebnice psychologie nebo rubriky Ona.idnes.cz
Dva roky jste se scházeli jen zřídka, každý na schůzku připravil to nejlepší ze sebe a prostě jste si to užívali. Teď se máte oba navzájem celé, se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Oba jste ve svém věku (pardon) zvyklí na svůj klid a své stereotypy, které vám teď ten druhý narušil. On vytáčí vás, vy zcela určitě jeho. Ne nadarmo se říká, že starého vola novým kouskům nenaučíš (o kravách to (pardon) platí také)
Co s tím? Buď o tom budete rozumně mluvit a každý z vás nakonec v něčem ustoupí - jako v manželství, přece to už znáte. A nějaké ty drobné denní konflikty jsou snad normální. Nebo to utnete hned na začátku a každý si necháte svůj klídek a zaběhnutý režim.
Dobrý den.
Teprve potom co dva spolu začnou žít se skutečně poznají.Je mi také něcco málo přes 50let a něco už jsem v životě zažila.Jsem po třetí vdaná ale do třetice to vyšlo.Radím Vám s přítelem si rozumně v klidu zkusit promluvit,.pokud to nepomůže a nebude chtít pochopit tak bych se s ním rozešla protože život s ním bude čím dál tím horší.Vždyt přece není jediný chlap na světě.
Pro "rozladena"
- i v dnešní tolerantní, volnomyšlenkářské a feministické době existují "patriarchálně" vychovaní muži, zvláště ve starším věku.
Mladí s tím možná nemají takové problémy, ale starší muži ano. Zvláště, jestli je partnerka (se kterou "nezestárnuli"), omezuje v jejich chápání života, v jejich zažitém způsobu života a v jejich svobodách. A pokud se ještě partnerka chová kategoricky a nedejbože agresivně - tak to dobře nedopadne!
- I když si s takovým mužem "sednete a popovídáte" - tak to stejně skončí hádkou. Nevím, co Vám poradit - ale mám zkušenost, že se prostě musíte nějak přizpůsobit, pokud toho muže chcete, anebo odejít. Co jiného chcete dělat?
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.