Nejste přihlášen/a.
Zdravím všechny.
Když je třeba ve filmu nějaká scéna která člověka z ničeho nic bezdůvodně přinutí brečet, je to melancholie nebo jak se tenhle stav jmenuje?.?.? Včera sem se na todle téma bavil a k ničemu sme nedošli. Nevíte někdo prosím jak to je?.?.?
Já sama jsem v tomhle asi podobně "jetá", u televize pláču skutečně často, ne nijak dlouho, ale prostě mi vhrknou slzy do očí i z věcí, co ostatní ani nezaznamenají.
Ale jsem na tom podobně iv reálném životě, nejen před obrazovkou.
Měla bych malou výtku ke znění otázky, pokud se nejedná jen o slzení očí, které není spjato s žádnou (ani velmi slabou) emocí, ten pláč NENÍ BEZDŮVODNÝ.
Sama u sebe jsem si například vědoma toho, že jsem zvýšeně citlivá na některé emoční podněty a že se snadno dojmu, také mi rychle pracují asociace a "coby kdyby", takže mi často i štastné konce nepřijdou až tak štastné.
Sama o sobě si nemyslím, že bych byla zralá na psychologa, i když je možné, že by mi to pomohlo. U televize je to jedno, ale občas mám problém s tím, že se mi prostě chce v ne úplně vhodnou chvíli plakat i mezi lidmi.
Rozhodně by stálo za pozornost, co danou osobu rozplakává a proč. Je si vědoma, co ji přijde smutné/dojemné/emočně silné? Nebo nebyl by to schopný vypozorovat někdo jiný, kdo například bývá u televize s ní?
Právě že sme si toho všimli už před několika lety u jednoho našeho kamaráda a pořád to trvá. Neslzí naplno ale potahuje a lesknou se mu oči.
A prožívá u toho nějakou emoci? Co to způsobuje, ví? Nebo vy, nevypozorovali jste nějaké konkrétní situace?
Musíte to zkusit, jinak vám k tomu nikdo nic moc neřekne... ze všeho, co jste zatím napsal, nejde moc věcí usoudit a může to být v podstatě cokoli.
Lujsi, tak jsem se bavila s přítelem a vyřešili jsme to. Když člověk brečí bezdůvodně u filmu, je to "DOJETÍ"
Kočinko Michalko a co když se to stává 10x denně a trvá to několik let?.?.? Já sem tvrdil že to je na psychologa.
Tak to je zvláštní... To bych řekla, že to bude opravdu některá z poruch. Pokud to toho člověka ale nijak neobtěžuje (jako že mě to tehdy dost obtěžovalo), tak bych to neřešila.
Lusi:v tomto případě je to opravdu případ pro psychiatra,jelikož ten člověk má tzv."nemoc duše,"lékaři to tak nazývají.
Zdravím, Lujsi. Spíš bych řekla, že je je to sentiment. Sentimentální může znamenat citový, ale také rozcitlivělý nebo dokonce bolestínský a sebelítostivý. Často jako pejorativní označení kýčovité populární literatury, sentimentálních příběhů, které může čtenář lacino "prožívat".
doplněno 05.04.12 19:46:Takže sentiment prožívá i přecitlivělý divák při sledování filmů.
Řekla bych, že melancholie je temperament, prostě sklon k tomu se chovat posmutněle bez zjevné příčiny. Tohle bude asi sentiment, jak říká kapka, ale pod pojmem, že je někdo "sentimentální" si představím něco jiného...
Já bych to nazvala asi emočním výkyvem A záleží asi i na náladě a hormonech (hlavně u ženských)
Právě že pod pojmem sentimentální bych si spíš představoval něco jako v zajetí vzpomínek nebo rád/a vzpomíná na prožité věci.
JO, i já si to tak přestavuju... Člověka, který se zaobírá vzpomínkami více než přítomností a je tak trochu patetický
Tak vidíte Lujsi, jak se vzájemně vzděláváme
doplněno 05.04.12 20:51:Mimochodem, když já jsem měla "bezdůvodný pláč" diagnostikoval to psychiatr jako "generalizovanou úzkostnou poruchu" a napsal antidepresiva. Tak možná tohle bude odpověď na Vaši otázku
Dovolím si nesouhlasit,jelikož otázka zněla,když člověk pláče u dejme tomu romantického filmu,,,,To znamená,že se nejedná o úzkostnou generalizovanou poruchu,se kterou musíte jít k psychiatrovi,tam je to o tom,že člověku,který tyto pocity má,abnormálně chybí látky jako je serotonin a dopamin!Pokud ukápnete slzu u filmu,je to projev emoce,zrovna tak jako je smích a vztek!
Míšo a Lujsi. To, co popisujete (člověk v zajetí vzpomínek atd.) není sentiment, ale spíš nostalgie.
V hudbě se nostalgií rozumí uvádění písniček, které _ podobně jako filmy - starším lidem připomínají jejich mládí a prožitky. V psychologii znamená nostalgie chorobný stesk po minulých dobách, které si člověk obvykle idealizuje a přisuzuje jim například přirozenost, řád, klid, slušnost, prostotu a podobně, typicky v protikladu k vlastní soudobé zkušenosti. Podle hlubinné psychologie se většinou za nostalgií skrývá různě uvědomovaný strach z osamocení, resp. touha přiblížit se citově fixovanému objektu.
Už žen se tomu česky říká přecitlivělost a u "mužů" je to zženštilost. Nutno dodat, že lze jen těžko říct o osobě s mužským pohlavím, která u filmů brečí, že by to byl muž. Proto ty uvozovky v úvodu.
Jako malý kluk určitě, ale s věkem by měl chlap získat trochu nadhled a sebeovládání. Vnímám, že společnost si žádá, aby se z mužů staly ženy, ale prostě se mi to ekluje. Za chvíli už bude normální, že si budou malovat nehty a nosit minisukně. Už dneska mám chut zákázat těm nagelovaným individuím s melírem vstup do pánské šatny.
Amadeus je asi přesně ten typ chlapa - mačo!.!.!
doplněno 05.04.12 21:56:Jenom aby náhodou někdo neřekl že nejsem chlap!.!.!.!.!
A nebyla by to třeba lítostivost? Zvýšená? Mně to občas potkává v davu, ve shromáždění lidí. Když sledujeme třeba něco pěkného. Úplně stačí cvičení lachtanů v zoologické zahradě - s poměrně veselou hudbouSamozřejmostí jsou filmy - dojáky - tam je to zabrečení si přímo na místě jako uznání tvůrci.
Někde jsem zachytila, že jsou tím zvýšeně zasažení ti, co je v útlém dětství "málo hladili". Zatím jsem neobjevila nic bližšího. Že by pracovalo podvědomí?
Melancholie je myslím něco jiného, nálada, výkyv, trvá déle bezdůvodně (?) příčina: přechází zdravotní zátěž dvojka, trojka...třeba.. Deprese už by byla choroba, a prý těžká.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.