Neumím vařit,stydim se za to

Všechno se naučíte, zvlášt když máte zájem. Podívejte se třeba na tyto stránky, tam je vše dobře vysvětleno (důležité je hlavně chápat určité principy a postupy, na což autorka klad důraz): kucharkaprodceru.cz/...

Mě a sestru mamka k vaření vedla odmala, už ve školním věku jsme mnohá jídla dělaly samy. Ale třeba právě tu rajskou bych bez kuchařky také asi nechtěla dělat. Nemám ji ráda, nikdy ji nevařím a tím pádem nemám ani vyzkoušený recept. Oblíbená jídla (kterých je více) dělám bez kuchařky; většinou je mám různě upravená pro svoje podmínky a chutě strávníků.

Dobrý den,.

Tak já to vezmu popořadě: Jste ještě mladá a ne každý rodič dovolí dětem samostatně hospodařit v kuchyni, například moje maminka mi nedovolila kromě kávy, vajíček a možná výjimečně chlebíčků na Silvestra uvařit nic. Neměla nejspíš důvěru v můj smysl pro pořádek. Takže když jsem se v devatenácti odstěhovala kvůli škole do Prahy, následujících asi pět let jsem jedla na střídačku lančmít a špagety s kečupem. Pak jsem se zamilovala, začala pomalu zkoušet, čím svého vyvoleného uctím a nějak to přišlo samo. Mé překvapení, že svíčková je vlastně strašně jednoduché jídlo bylo obrovské. A ač jsem měla muže staršího, on se vařit naučil a spolu jsme pak pokračovali, byla přitom i zábava (dodnes vzpomínám, jak jsme dělali zásobu švestkových kynutých knedlíků do mrazáku a vypadalo to jak Batova tovární linka).

Dnešní mladí muži, pokud nemají rodiče úplná trdla a sami jsou třeba na studiích atd. vařit většinou umí, často docela zajímavá jídla, nejsou zkostnatělí nějakými postupy z kuchařek,. Jo, rajskou ocení a španělští ptáčkové je uvedou do setrvalého nadšení, které může končit i žádostí o ruku, ale spolu se vše naučíte. A popravdě, pitomce, který by požadoval maminkovskou kuchyni až pod nos nebo kritizoval, co jsem uvařila bych hnala svinským krokem ještě dnes. A vidím syna, dnes dospělého mládence, jak je samostatný a jak naprosto chápe, že učený z nebe nespadl, tak se nebojte. V Levných knihách mívají různé Naše kuchařka (plno omáček, polévek, knedlíků atd.), tak si nějakou kupte a zkuste něco učmuchtit. Bude to v pohodě.

Je tu moc odpovědí, tak jsem je nečetl, jen pár.

Za mě: Nevadilo by mi, že holka vařit neumí, to se nějak dá zvládnout. Ale vadilo by mi, kdyby vařit nechtěla/odmítala.

Jako holka jsem toho doma moc nenavařila, ve 23 jsem se vdala, zakoupila kuchařku a naučila jsem se vařit všechno. Opravdu to není žádná věda, nakonec jsem i kamarádku učila knedlíky. Hlavně se ničeho neboj, každý někdy něco pokazí a to i zkušená kuchařka.

Kdysi by to ostuda byla, když holka ve 20 toho moc neuměla. Okolo 20 už bývaly svatby, děti, domácnost. Teď je to všechno nějaké posunuté, takže ve tvých 20 se ještě stydět nemusíš. Ale když se do toho pustíš, uvidíš, že tě to bude bavit. Plno receptů najdeš na internetu i videorecepty, to víš. A taky pamatuj, že láska prochází žaludkem. Pánové mívají rádi dobrá jídla.

Velice jednouché je vařit - šup do trouby.

To když máte třeba kuře, krůtí, vepřové maso, tak to šikovně naporcujete a hodite na pekáček do trouby, kde se jídlo dělá vlastně samo, za občasné kontroly, či podlití, zamíchání.

Může pod to dát zeleninu, nebo jenom cibuli, česnek, bylinky, papriku a rajče, houby, opepřit, osolit. K tomu pár brambor, nebo i rýže v sýčku, na krabicích je návod, šiška knedlíků se povětšinou kupuje, i když jsou teda dnes už docela drahé. Pokud byste chtěla vepřovou, tak zelí ze sáčku a ení problém ho dát povařit .

Začínejte jednoduchými jídly. Třeba lečo.

Určitě existuje kuchařka pro začátečníky, nebo pro muže. Podívejte na video recepty Ládi Hrušky.

Otázka, jestli Vás to bude bavit, jestli nebudete pokládat čas strávený u sporáku za ztracený a raději byste nešla raději běhat, nebo do posilovny.

Trochu z jiné strany. Mne vaření moc baví. Vařila jsem a vařím hodně a všechno. Pro mne je to relax. A ten výsledek! Já totiž strašně ráda jím. Ale dvě mé snachy vaření nikdy příliš nezajímalo. Jak já bych ráda holky učila vařit! Není zájem. Tak jsem se zaměřila na vnuky. Když jsou u mne, tak vaříme. Jako to dělala naše máti. Pojď sem, pojď se dívat! Takhle to krájej, to chce víc cibule, tohle se do toho musí dát hned, takhle se ti to zdrcne, tohle osol až nakonec, na sádle je to lepší, pokličku nezvedat, tohle pořád míchej, to se leje jen do horkého, v troubě je to lepší, krájej, až vystydnou, máš to moc tenké,... A kluci loupou, krájej, hlídaj minuty, hnětou těsto, strouhaj jablka, sypou koření, obracej placky..

To by byl čert, aby je to nechytlo. Nebudou si přece posílat celej život pro pizzu.

Já jsem sám a už ve starším věku. Nikdy v mládí jsem se vařením nezajímal. Doma vařila máma a když jsem pak zůstal sám s tátou tak vařil on a já neměl potřebu se tím zajímat. Když jsem pak nakonec zůstal sám bez rodičů tak něco třeba jíst a donutilo mne to se zajímat vařením. K vaření používám hlavně recepty z internetu kde jich je spousta a jsou i přímo stránky zaměřené na vaření a pečení nebo na YouTube je spousta videoreceptů. Vybírám si především recepty jednodušší o kterých si myslím, že bych je mohl bez větších problémů zvládnout. Některé jídla které jsem už dělal vícekrát už umím tak trochu nazpamět bez přílišného nahlížení do receptu. Vařím hlavně polévky např. kuřecí, rajskou, hráhovou, různé zeleninové, guláš a naposledy jsem si navařil výbornou porkovou ale dokážu i některé jiné jídla např. dušenou mrkev, zelí, saláty atp.. Zkouším i pečení např. bábovku, štrůdl a také i některé zákusky a vánoční cukroví. Není to nic složitého. Stačí pouze nebát se toho a zkoušet to a také neodrazovat se tím, že občas se něco nepovede. Po nějaké době zkoušení a různého experimentování s vařením se nasbírá nějakou praxi a nebude to až takový problém jako na začátku. Když se mi někdy nechce vařit nebo nemám na to příliš čas tak si udělám něco hotového ze sáčku (různé polévky, svíčkovou atp.), ale to už není to co si člověk navaří sám.

Taky přispěji se svou troškou do mlýna. Moje mamka pracovala jako kuchařka, ale nenaučila mě vůbec nic. Strčila mi do ruky tlustou knihu, kde byly komunistické normy na jídlo i s postupem a které zrovna u nich v práci vyřazovali. Tam bylo vše děláno na 12 porcí a já jsem to pracně dělila a násobila, aby to bylo pro míň lidí. Nakonec jsem se naučila jakžtakž vařit, ale třeba buchty se mi poprvé povedly až na stará kolena, protože mi nikdo neřekl, že suroviny musí mít stejnou teplotu. A chleba neumím pořádně dodnes - vždy ho mám tvrdý. Takže se nemáte za co stydět, všechno časem zvládnete.

Dobrý den. Stydět se nemusíte. Když budete chtít, tak se vařit naučíte. Na to není nikdy pozdě. I když moje babička říkávala, že dokud neumí hospodyně uvařit dobré knedlíky, neměla by se vdávat.. Já jsem k tomu byla vedená doma cca od šestnácti let. Takže ty základy jsem si do života odnesla. V devatenácti jsem vdala a jak známo, láska prochází žaludkem. Manžel chválil, nekritizoval a časem se člověk zdokonalil a vychytal si ty "své správné" chutě u pokrmů. Takže se toho nebojte. Stačí jen chtít, zkoušet a snažit se. Začněte s tím třeba hned, dokud bydlíte s mámou. Pomáhejte s vařením třeba každý víkend.

Připomínáte mi moje dcery. Také studovaly a pak roztáhnuly křidélka a uletěly do světa. Neuměly vařit, myslím si, že téměř nic. A teď je to tak, že se k nim nesmírně ráda nechávám pozvat na oběd. Nevaří českou klasiku, ale věci, které jsou zdravější, recepty z celéh světa. Vaří jinak, hospodří jinak než já jsem se to naučila od své maminky. Mají internet a také kamarádky a musím uznat, že vaří skvěle! Kynuté buchta a houskové knedlíky asi nebudou dělat nikdy. Vůbec to nevadí, pečou něco jiného, zdravějšího.

Stydět se můžete sama před sebou pouze. Vezměte kuchařku, nějaký jednoduchý recept a snažte se překonat dosavadní

nezájem. Nebo s maminkou se zapojte do víkendového vaření. Jinak nemůžete začít.Na netu je řada webů, kde jsou vyznačené i pokrmy pro začátečníky. Tak držím palce a dejte se do toho.

Já nevařím celé manželství, protože mě to vyloženě nebaví. Takovou si mě manžel vybral a vzal, věděl to od začátku. Za žádné mínus jsem to nikdy nepovažovala a za pár měsíců oslavíme 38 let od svatby.

Po celou dobu vaří manžel a rád, navíc vaří výborně, chlapi bývají často lepší kuchaři.

Pokud budete chtít, vše se naučíte, vztah je taky o lásce, porozumění a toleranci, ne o tom, jestli zvládnete hned bravurně uvařit 100 druhů jídel.

Když jsem si bral tu svou - varovala mne, že umí jenom "grónskou kuchyni" - studenou. Po roce byla dobrá kuchařka, po dalším výborná. Máme za sebou přes třicet let a já třicet kilo navíc. Letos se zranila a pár měsíců proležela a začal jsem vařit (pod jejím dohledem) já.

Opravdu se není čeho bát. Někdo prostě budete vařit, recept není ostuda. Jenom doporučuji recept v knize nebo na papíře. Tablet a internet se neosvědčil - pokaždé najde něco jiného a nelze do toho psát poznámky nebo úpravy.

Bylo mi 18 let a našla si "vážnou známost." Mamka hned prohlásila, že to prý vypadá, že se budu časem chtít vdát, tak abych se koukala naučit vařit. Do té doby jsem spíš oloupala brambory, pomlela játra na knedlíčky, nastrouhala okurku na salát, umyla nádobí, donesla ze zahrádky petrželku a podobné pomocné práce. Prostě jsem "pocmrdovala".

Matka vařila opravdu dobře, ale babička, to byla přímo kuchařka od boha. Byla to matčina matka a žila s námi. V mládí, kolem roku 1920 se učila vařit v nějakém přepychovém hotelu v Senohrabech. Tehdy se dívky takto připravovaly, aby uměly dobře vařit.

A tak jsem se učila, vcelku mě to bavilo a potěšil mě každý úspěch. Zvláště, když tatka zálibně položil příbor po obědě a řekl: Máš tu svíčkovou lepší, než mamka. /to proto, že mě chtěl potěšit. Načapal mě totiž předtím, jak bulím do pekáče, že se mi maso trochu přichytlo/.

Naučila jsem se klasiku - rajskou, svíčkovou, guláše, polévky, něco sladkého...A zbytek mě naučila tchyně, která byla moc hodná. A měla se mnou trpělivost.

Časem se naučíte taky, chce to ale mít snahu. Na internetu je plno receptů, ale pro začátek bych doporučila spíš starší české kuchařky: Kuchařka naší vesnice a Vaříme zdravě, chutně a hospodárně. Je tam česká klasika a vše popsáno opravdu "po lopatě". Ještě dnes, 45 let po svatbě, se do nich občas ráda podívám.

Vím, dneska je moderní kuchyně indická, thajská, vietnamská, japonská, ale to se dělá jednou za čas. Zato česká jídla se vaří vlastně denně. Já: dneska dušené vepřové ledvinky s rýží. Zítra: obalované žampióny, brambory, tatarka. V sobotu: maminčino kuře s nudlemi. Dál nevím.

Dceru jsem měla taky k vaření a dneska je z ní také velice dobrá kuchařka.

A ten, kvůli kterému jsem se tehdy učila vařit? Tak ten je mým manželem i strávníkem dodnes. Jaga.

Měla jsem maminku, která bývala často po špitálech a lázních a táta měl dost "chlapské práce" kolem domu, na zahradě a ve sklepě. To mi bylo něco přes 10 let. Položil peníze na stůl a "děvucho, starej se". A brácha chtěl kyselé zelí a táta pravil, at ho udělám více, at nám vydrží. S konvičkou jsem šla pro 3 kg zelí a vařila. Všechny hrnce byly plné, ale zelí bylo vysoce nejedlé. Jen to se mnou pohnulo a já vytáhla odrbanou kuchařku a začala se snažit. Když jsem se "musela" vdát a měla svou domácnost, muž studoval VŠB, měl sice závodní stipendium, ale už jsme bydleli, jako rodina, daleko od rodičů a mi nezbývalo, než hospodařit a vařit tak, abychom nebyli na nikom závislí. Tenkrát se dalo ušetřit pouze na jídle. Tak jsem vařila. A přežili jsme s hrdě vztyčeným čelem. Nešikovná, nebojte i Dalibor se naučil hrát na housle. Vy se naučíte vařit.

Žádný učený z nebe nespadnul,takže stydět se za to nemusíte.

Jinak vařit jsem se ami meučil ale tak trochu a částečně mne donutila moje-nevím co vařit a vy neporadíte a neřeknete co chcete,prošel jsem lednici,recepty a něco vymyslel a ukuchtil.

V dnešní době to "veliké minus" určitě není. Pokud máte ráda dobrá jídla, tak se to naučíte tak nějak instinktivně podle chuti. Ačkoliv dneska je právě tohle velká potíž, protože málokdo ví, jak má správně chutnat právě taková rajská. Ale zase na druhou stranu máte výhodu, protože když nevíte jak to má chutnat, tak to asi nebude vědět ani ten kluk, kterému to uvaříte. Pokud to teda neumí jeho maminka dobře. A když to bude umět dobře, tak se stačí zeptat. Kuchařina je dar od "Boha". Někdo má prostě talent a sám dokáže uvařit jenom podle svého instinktu a chuti. Proto také existují vyhlášení kuchaři, kteří recepty tvoří. Takže já být Vámi, tak se tím netrápím a jednoduše začnu vařit a dochucovat podle instinktu. Někdo zde napsal, že by mu vadilo víc, kdyby žena vařit nechtěla. S tím souhlasím. Protože ono když se chce, tak jde všechno a časem se chutě a znalosti vypilují. Akorát se neřiďte těma receptama na internetu doslova, někdy tam jsou fakt návody k ničemu. Ale jsou ženy, které prostě neumí vařit a přesto doma vaří a jsou samy se sebou spokojené a je spokojená i rodina, protože nic jiného neznají. A kdyby to jedl někdo jiný, který má trochu jiné chutové návyky, tak by to prostě nepozřel. Takže ono je to všechno opravdu relativní...

Pokud ti vadí že neumíš vařit tak se to nauč, neni to nic složitýho. A z paměti bez receptu drtivá většina lidí vaří jen pár základních věcí (které předtim x krát vařili podle receptu).

Prostě na něco máš chut, tak si najdeš recept, seženeš suroviny a zkusíš to uvařit. Když se nepovede tak to zkusíš znova líp.

Když mamka odjela do lázní, tak jsem vařila pro tři bráchy a tatku, bylo mi 12,dnes to oceňují hlavně moje děti,moc si to chválí,ale za to můžu poděkovat hlavně mamce, že mě to naučila. Pokud Vás to baví, není problém se to naučit i ve starším věku,já se učím pořád, hlavně ty moderní jídla,která tenkrát u nás nebyla.

Proč te to nenaucila matka,alespon zaklady?

U nás doma to bylo tak, že mamka strávila dopoledne přípravou oběda včetně polívky a nějakého koláče. Mě osobně je tento přístup proti srsti - aby člověk strávil tolik času vařením. Doma se ženou a s dětmi trávíme raději to dopoledne venku a žena pak něco rychlého a jednoduchého uvaří. Takže já jako chlap spíše ocením rychlá a jednoduchá jídla, která jsou většinou i zdravější. Asi by mi vadilo, pokud by žena vařit nechtěla vůbec.