Jsem sama - hledat partnera nebo ne?

Dobrý den, můj názor je, že máte "recht" - nemusíte se starat později o dědka . Pokud by Vám bylo potom smutno, tak se nějak zabavíte (četba, TV, gauč, zahrádka, pejsek, procházky, koníčky, Univerzita třetího věku, pletení na vnoučata apod.). No, úporně hledat nemusíte, ale když se nebudete tvářit na muže jako "kakabus", tak si Vás možná někdo najde. Zdravím!

Za mne nehledat, buď si vás někdo najde sám, tedy z nějakého přátelství a procházek se vyvine vztah, kde budete oba toužit být stále spolu nebo zůstanete single, ale s dcerou, vnoučaty, kamarádkami, klidně i s nějakým přítelem, který bude žít také sám a budete se navštěvovat. Není třeba nic lámat přes koleno.

Moje bývalá kolegyně, nyní již nějakou dobu v důchodu, se s manželem rozvedla a pak říkala, že si dávala velmi dobrý pozor, aby si chlapa do domu už nenastěhovala. Takže má přítele a má ho už několik desetiletí, ale nebydlí spolu. Jezdí spolu na dovolenou, po kulturních akcích, ona u něj někdy tráví víkendy, ale společné žití už nikdy. Když sbírám po svém manželovi špinavé fusekle, myju oholené fousy z umyvadla, nebo umyju umyvadlo a on přijde domů a umyje si v něm ruce od motoru a utře je do čistého ručníku, velmi té kolegyni rozumím.

Já bych asi už aktivně nehledala, ale na druhou stranu bych se případnému vztahu nebránila. Je to prostě osud, buď to přijde, nebo ne. Tohle píšu za rozumně uvažující ženy, pokud by se to mělo týkat mě, nehledala bych. Ale je fakt, že jsem o dost starší, než Vy.

Budete si žít svým životem. Knihy, hudba, nějaké výlety, zahrádka, divadlo, procházky...prostě budete moci rozvíjet své koníčky. Budete mít jednodušší vaření i úklid. Zase je fakt, že Vám třeba bude někdy smutno.

Nezatracujte partnera, ani ho neshánějte, nechte tomu volný průběh, uvidíte, že časem třeba něco přijde. Nedá se to lámat přes koleno. Jaga.

Koukám, že jsem skončila jako Etana a to jsem opravdu neopisovala!

Je mi 72 let, jsem sama od padesáti a nemůžu si to vynachválit. Zemřel manžel stávající i ten nastávající, z celé rodiny mi zůstala jen dcera. Ta má ovšem tři děti a svůj život, máme spolu dobrý vztah, ale dost odlišné povahy. Vzájemně si do života nezasahujeme, v případě potřeby se na sebe můžeme spolehnout. Smutno mi rozhodně není, dělám si co chci, kdy chci a jak chci, nemusím se nikomu zpovídat ani se přizpůsobovat. Takže nehledat...

Ne každý má potřebu žít v páru. Máte dceru, později budete mít vnoučata a ten chlap zrovna třeba Vám v životě chybět nebude. Na singl život si hodně lidí zvykne a vyhovuje jim to tak. Není třeba se nutit do vztahu jen proto, aby člověk nebyl sám. Čas lze využít dobře i bez partnera. Máte jistě své koníčky, přátele a jak říkám- přijdou vnoučata a budete si je užívat. Je to rozhodnutí každého jak chce žít a prožít svůj život.

Těžko si zvyknete na někoho nového. Každý už máte svoje zvyky, svůj životní styl. Do bytu asi ne, ale dobré je mít takové kamarády nebo kamaráda na kafe, na pokec, na výlety, či jiné koníčky.

Viděla jsem v kadeřnictví na stolku papírky s inzerátem:

Jaromír, 71, hledá příjemnou paní na kafe a na procházky, tel.737...

Vzácně by z toho mohl vzniknout vztah. Jsou tací... Známá jela na sraz 40 let po maturitě a dala se tam dohromady s bývalým spolužákem a už dlouhé roky jezdí za sebou přes půl republiky. Mají rozum, nesestěhovali se, jsou si vzácní.

Prý když ženská úporně hledá chlapa, tak ho nenajde. Buďte svá a uvidíte. Mám bývalou spolužačku vašeho věku, taková hodná a nenápadná a nedávno jsem se dozvěděla, že se rozvedla a asi po 2 letech se s kýmsi seznámila a z kamarádství je manželství a má dobré vztahy i s jeho dětmi, tak jí to moc přeji. Ale taky znám hlášku - zestárnout s někým je něco jiného, jako dotáhnout domů starého nerudného dědka a dělat mu vola, jen aby člověk nebyl sám. No a pak si vyberte.

Zdravím. Já už bych partnera taky nehledala. Ale neodmítla bych kamaráda. Kdybych chtěla jít do divadla, do kina, na výlet..., abych měla jít s kým. Ale domů bych si ho rozhodně nenastěhovala, ani já k němu bych bydlet nešla. Partnera ne, ale kamaráda pro příležitostnou akci - ano. Ida

Chápu Vás, ale v 56 r. hledat úporně partnera se nemusí vyplatit. Nechte věci volný průběh, třeba se někde objeví muž na kávu, víno, výlet. Netlačte na pilu. V těch letech už taky máte svoje manýry a proč si přidělávat problém. Najděte nějaké koníčky, turistiku apod. To považuji za rozumné.

Myslím si, že v šestapadeáti už je ženská dost náročná a zrovna tak bude i ten chlap, kterému bude také tolik, nebo bude starší. A navíc hrozí, že chlapi v tomto věku, chytají tu druhou mízu a najednou si chtějí dokazovat, že jsou superaktivní v sexu a ještě ke všemu chtějí mladou, aby se s ní mohli vytahovat před kamarády, nebo chtějí sami sobě dokazovat, že na to pořád "mají". Netvrdím, že jsou takoví všichni, ale bohužel je jich hodně. Teda těch, co jsou v tomto věku volní. Tak abyste pak "nesplakala nad výdělkem". Samozřejmě, že pokud se Vám naskytne nějakou náhodou poznat někoho, kdo by Vám vyhovoval a bylo by to reciproční, tak je to v pohodě. Ale hledat intenzivně, třeba na nějakých seznamkách, asi rozumné nebude. Za prvé přijdete o peníze a za druhé těžko někoho najdete. A samoty se nebojte, já jsem také sama a dobrovolně a to od svých 30 let a teď mi bude letos 72. Po mém prvním rozvodu jsem se zařekla, že už se nikdy nevdám. Netvrdím, že bych neměla už žádného chlapa, to ne, protože pak jsem dokonce ještě porodila druhého syna, ale nebyla jsem už provdaná. To už jsem odmítla. A dodnes toho nelituji.

Nehledala bych, užívala bych si klidu, věnovala se svým zálibám a kdyby se někdo objevil, tak ale nic závazného, k sobě bych ho nestěhovala ani náhodou.

Všichni mluvíme o tom, jak trávit čas. Myslím si, že Karin se na tohle až zas tak neptá. Myslím si, že jí jde o trošku něco jiného. Nevím, jak to přesně říci. Já, pro sebe říkám, že někdo se mnou dýchá stejný vzduch. Je to, jako když vám dítě řekne, at se s ním jdete dívat na Večerníček. Potřebuje vaši přítomnost, sdílení? dýchat stejný vzduch? Tak nějak. Mladí mi kdysi chtěli koupit zájezd do Pařížě. Odmítla jsem. Už jsem se viděla, jak sama, bez možnosti mít po boku někoho, koho mám ráda, s kým sdílím něco pěkného, stojím a čučím na krásný barák. A obešla mě husí kůže. A o to jde. Měla jsem několik let přítele, bydlel kousek ode mě, měl pudla. Každý den jsme dali procházku, někdy na jedno na zahrádce, někdy na pohár, někdy na výstavu. Koupil zahradu, abychom měli kde vypít kafe. Probrali jsme to, co každý z nás řešil, rozuměli jsme si, protože jsem byli ve stejné pozici, stejné generace. Měli jsme se pro radost. Asi 5 let. Jednou upadl, zlomil si krček, zápal plic. A já už jen vzpomínám. Takového přítele bych vám, Karin, přála.

... a my se pak divíme, že nás přečíslí a vymažou migranti? Nee, tohle je daň za emancipaci a komfort a blahobyt Můžete být sami, protože je nadbytek, oni sami být ekonomicky nemohou a proto se více množí (jdou příkladem dětem, početně expandují)...

Jen trochu jiný úhel pohledu, nic víc...

Proč nezkusit...nezávazně, mít s kým občas popovídat, nějaká kultura, nějaký výlet, třeba ještě není přebráno, na druhou stranu pozor na podvodníky, jsou mezi muži i ženami. Ale nevěřím, že byste někomu posílala statisíce pod záminkou zablokovaného miliardového účtu v bance. Taky záleží kde bydlíte. Zkuste třeba www.seznamit.cz, nic to nestojí a k ničemu nezavazuje.

A Vy nemáte stejně staré kamarády, kamarádky nebo kolegy z práce s kterými byste podnikala akce(výlety na kole)?

V tomto není možné seriózně poradtit. Záleží na vás. Jsou lidi, kterým samota nevadí, ale jsou i lidi, kteří samotou velmi trpí. Tady vám každý řekne jaký je on, ale to vám v ničem nepomůže. Určitě už máte zkušenost, že dcera odjela třeba na dovolenou, tak se řiďte tím, jak vám bylo, když nebyla doma.

Napíši vám svůj názor. Jsem ve vašem věku, jen s rozdílem, že žiji s manželem již 37 let. Děti odešly z domu vlastně hned po 9 třídě, nejdřív na internáty na střední a potom na vysokou školu, potom si založili rodiny. Máme 4 vnoučata...Takže jsme s manželem již zhruba 20 let sami v domě. Rodiče nemáme ani jeden už dávno...A teď to hlavní. Manžel jezdí sám na hory, občas na pivko s kamarády. Já sama do lázní, na kafe s kamarádkama. Jezdíme s manželem i spolu na dovolenou, na wellnessy, výlety atd...ale zároveň si jeden od druhého rádi odpočineme. Já jsem hodně sama, protože pracuji doma, dceru s rodinou mám 350 km z domu. Syn je s rodinou blíž, ale vidíme se tak 3-4 krát do měsíce. Manžel je často dlouho v práci, takže se vidíme třeba jen večer. Vím určitě, že na trvalý vztah bych, kdyby nastala ta situace, partnera nehledala. Dala bych tomu volný průběh, ale určitě bych nechtěla společně bydlet. Po všech zkušenostech jsem zjistila, že bych uměla žít sama.

Každý jsme jiný, ale co znám kamarádky a známé, které se rozvedly, nebo ovdověly, tak říkají, že bez chlapa doma je líp...na pokecání, nějaký výlet, si vždycky někoho najdete...tak to je pohled ženy ve vašem věku...