Jsem nemocná?

Ahoj. Nevím do jaké poradny psát, tak jsem zvolila tuhle. Jsem už nějakou tu dobu introvert a miluji samotu. To zapříčilo to, že jsem přešla do puberty, prožila jsem si něco co způsobilo to, že mám strašně nízké sebevědomí a neumím udržovat vztahy a začít normální komunikaci. Moje problémy se prostě točí kolem vztahů, to že jsem tak opatrná, furt chci aby mě měli lidi rádi, řeším co si o mě myslí ostatní a věsměs bojují s tou samotou a že nemám žádného toho pravého kamaráda na kterého se spolehnout. Prostě mám období kdy ho nechci, ale pak tu je ten pocit, že ho potřebuju. To je jedno. Prostě samota je hlavním jádrem problému a nevím co s tím. Už jednou jsem myslela na sebevraždu a to kvůli spousty důvodu, které nechci zmiňovat. Pak se to nějak zlepšilo a žila jsem dál. Ale poslední dobou se to zase nějak zvrtlo. Dny trávím doma v pokoji nikam se mi nechce. Jsem neustále unavená a podrážděná. Vyjíždím kvůli blbostem a kvůli tomu se hádám. Nic mě nebaví, nic mě nerozesmívá, poslední týden minimálně jednou za den brečím kvůli hloupostem. Den kdy jsem začala přemýšlet o tom, že je semnou něco špatně byl den, kdy jsem měla jít tam kam jsem nechtěla. A hned jak mi to bylo oznámeno jsem se ihned rozbrečela. Šla jsem k zrcadlu a jen jsem brečela. Později jsem se u toho i usmívala a pak jsem se jen plazila po zemi měla otevřenou pusu a vnitřně brečela. Nakonec už jsem jen ležela na zemi, koukala do stropu, chvíli jen nečinně koukala a pak se zase rozbrečela. Kdyby mě někdo viděl pravděpodobně by volal do blázince...od té doby si přpadám taková bez emocí, ale zároveň citlivá. Jsou vyjímečné chvíle kdy se opravdu zasměji a to je jen chvíli. Většinou to jen předstírám. Připadám si taková bezcenná bytost, přemýšlím nad bohem, nad tím jestli tohle není jen nějaký směšný test, když všichni stejně zemřeme. Koukám se na svět z jiného úhlu. Beru si všechno osobně a poslední dny přemýšlím jen nad smrtí a životem. Nevím co mi je, potřebuju se z toho dostat, přemýšlela jsem, že bych to ukončila, ale za 1: jsem zbabělec a tak hrozně na tom doufám ještě nejsem a celkem si i vážím svého života, takže na to nemám koule. A za 2: mám šanci na to se napravit jen nevím jak a navíc tu mám rodinu a blízké kterým na mě záleží. Tot tak vše, obdivuji, že jste to dočetli až do konce a bylo by fajn kdyby mi někdo tady poradil. Protože k psychologovi se mi jít nechce a mamce se to bojím říct, asi by mi řekla, že to je jen pubertou a jsem až moc citlívá, nevím...