Rodinné vztahy

Dobrý den,

ráda bych si k Vám šla pro pomoc a radu, co dál. S mými rodiči jsem měla vždy hezký vztah. Vím, že pro mě chtějí jen to nejlepší, ale poslední dobou se mi zdá, že je v rodinném kruhu k nevydržení. Problémem je především škola, kam chodím. Po maturitě jsem nastoupila dálkově na vysokou školu, která mě ale nebaví - nejsem zvyklá na absolutně odlišný přístup profesorů, náročnost učiva a zkouškové období, které jsem nesla velmi těžce, byla jsem vystresovaná a zoufalá a chtěla jsem školu přerušit, abych si mohla ujasnit, co doopravdy chci. Rodiče se ale svého snu nechtěli vzdát a prakticky mě donutili nastoupit do druhého semestru. Kvůli statusu studenta chodím ještě na denní pomaturitní studium, kde se cítím dobře, mám tam kamarády a připravuji se na jazykové zkoušky.

Nejde o nějaké úplatky, ale jelikož ráda fotím a rodiče viděli, že se na zkoušky učím, slíbili mi, že pokud zvládnu zkouškové - at mám motivaci - pomohou mi se zařízením vlastního fotoateliéru. Poslední zkoušku jsem dokončila před více než měsícem, ale kromě toho, že mám od Vánoc fotopozadí, nic nenasvědčuje tomu, že ten ateliér jednou budu mít. Rodiče mají po ruce vždy spoustu argumentů, proč se ještě nic neděje - je to drahé, světla jsou zbytečná atd. Co se týče financí, chodím na brigádu a na účtě mám také něco našetřeno, takže jsem jasně rodičům říkala, že samozřejmě něco přispěji, aby neměli pocit, že pro to nic nedělám, ale i tak se neděje nic, co by mi dalo záruku, že rodiče svou část dohody splní.

Druhý problém je v tom, že mí prarodiče si pořídili štěně - německého ovčáka - se kterým jsem měla začít chodit na cvičák. Na to jsem se také těšila, protože můj vlastní pes už stárne a i když s ním samozřejmě chodím na procházky a denně se mu věnuji, cvičit štěně byl odjakživa můj sen - když jsem si pořídila svého psa, byla jsem moc malá na to, abych jej mohla trénovat. Domluva byla jasná, jenže opět přicházejí - samozřejmě až po zkouškovém - argumenty, proč to "najednou" nejde. Napřed byla moc zima, potom se mluvilo o začátku března a teď jsem se dozvěděla, že děda si chce to štěně - teď má půl roku - stejně cvičit po svém a bude mi do výcviku mluvit. Samozřejmě plně respektuji, že je to jejich pes, a ne můj, a nehodlám kvůli tomu dělat problémy, ale opět mi jde o princip. Nějak jsme byli domluvení, já jsem s tím počítala a těšila jsem se, a na poslední chvíli je vše jinak.

Své problémy jsem se pokoušela řešit s psycholožkou, mezi čtyřma očima i za přítomnosti rodičů, výsledek je však nulový. Kvůli nastalým problémům se hodně trápím, mám deprese a pomalu přestávám rodičům věřit.

Co mám dělat?

Děkuji za rady.