Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
mám takový problém s tím, že si pořád připadám nemocná. Jenže já se toho nebojím, já chci být nemocná. Vím, jak hrozně to zní, ale já si nemůžu pomoct. Vlastně ani nevím, proč to chci. Dříve jsem dělala nějaké věci (třeba jsem se řezala a čmárala jsem si do toho lihovkou, brala jsem spoustu prášků a doufala jsem, že z toho onemocním.) Je mi líto všech lidí v mém okolí, který to se mnou pak musí trpět, být se mnou v nemocnici atd. Před dvěma měsíci jsem byla na psychiatrii, protože jsem se předávkovala práškama, teď mám zlomený kotník (to jsem neudělala naschvál). Po hospitalizaci jsem se na chvíli zlepšila, ale už to na mě zase jde, neustále si hledám všechny možné nemoci a přemýšlím, kterou z nich bych mohla mít. Hledám na základě mých skutečných příznaků, ale pak si vsugeruju ještě další a další a už se ani neorientuju v tom, co je pravda a co jsem si vymyslela. Dýchám chemikálie, protože chci, aby se mi poškodila kostní dřeň. Prosím, poraďte mi co mám dělat, jsem z toho úplně rozpůlená. Jedna moje půlka říká, že jsem hrozná p*ča, že dělám takový hrozný věci, že o tom vůbec přemýšlím, jenže ta druhá půlka o tom prostě neustále přemýšlí a nedá se to zastavit. Nevím proč, nechápu se. Už jsem uvažovala i o tom, jestli nemám schizofrenii, dokonce někdy slyším hlasy, ale nejsem si jistá, jestli jsem si to nevsugerovla Co mám dělat? Nemůžu přestat, prosim pomozte mi.
Potřebuješ se svěřit...Hmmm...
Ty nemáš rodiče,prarodiče,sestru,tetu,kamarádku?
K těm se chodí s problémy nejdříve.
Jinak,jak říkáš,že léky ti nepomáhají...
Ony ty léky jsou pouze berlička v nouzi nejhorší.Musíš sama chtít se léčit a začít s tím něco dělat.
Nejvíce pomáhá práce a zase práce.
Taktéž sport je dobrý.Zkrátka a dobře,musíš začít myslet pozitivně a snažit se žít.
Já jsem zde byla nařčena,že každému radím tyto věci nebo posílám videa o kterých se v této sféře hovoří.
-----
Takže s pravdou ven.
Prošla jsem si peklem a to doslova !
Byla jsem hospitalizována několikráte na psychiatrii s úzkostnou fóbií a depresemi.
Tam jsem se naučila dívat na věci tak nějak z jiného úhlu.
Je tam pevný řád.
Od rána do večera.Ráno rozcvička,snídaně.Potom se chodí na tzv.terapie prací - drhání,pletení košíků,keramika,háčkování,pletení svetříků,atpod.
To je do oběda.
Po obědě se odpočívá a odpoledne chodí návštěvy blízkých.
Potom se vaří kávička nebo čaj a povídání s ostatními.
Večeře,sprcha a buďto dívání se na tv,nebo opět zábava s ostatními.
Já jsem hrávala na kytaru a zpívala/zpívali/.Všichni se na to hodně těšili.
Léky se berou ráno,po obědě a po večeři.
Horší případy nejsou schopni nic dělat,takže pouze leží.
Všimla jsem si,že po týdnu hospitalizace jsou schopni i sami chodit na jídlo.
----
Po příchodu domů se můj stav zlepšil a pak zase zhoršil.
Proto jsem začala sama bojovat a ejhle,ono to najednou šlo !
Nikdy bych nevěřila,že to sama dokážu.
Stavy bezmoce,strachu,pláče,bezvládné tělo - kdy nemůžeš ráno ani sama vstát jsou hrozné !
A ještě,strach,strach,strach.
Strach,který prostupuje celou tvou mysl i tělo a ty nevíš jak z toho ven.
Přes tu nekonečnou únavu,úzkost a strach jsem začala chodit sportovat,pracovat na zahradě,v domě,v pracovním procesu.
Byla jsem jako ve zlém snu,pocit odcizení,utrpení,hrůzy.Permanentní hrůzy !
Celá se uvnitř chvěješ a říkáš si - zabiju se,tohle peklo se nedá přežít.
----
Jednoho krásného dne jsem vstala a ono to šlo !
Únava pryč,strach pryč,úzkost pryč,děsivé myšlenky pryč.
Bojovala jsem s tím hodně let a vyplatilo se.
Ti,kteří to neprožili,těm to nepřeji.
Ani svému nejhoršímu nepříteli to nepřeji !
----
Proč se to stalo?
Protože má nejdražší,milovaná osoba - moje maminka,odešla náhle z tohoto světa,když mi bylo osmnáct let.
A následovaly ještě další tragédie v mém životě o kterých psát nebudu.
----
Také jsem jezdila do Prahy za kapacitou,Mudr.Radkinem Honzákem.
To je propagátor rčení - nemocná duše je jako zlomená noha.Ta se také nedá vyléčit sama.
Ano,souhlasím,částečně.
Noha je zlomená v kosti,mj.tu jsem měla zlomenou natřikrát./Několik operací,dráty,šrouby,chůze o berlích dva roky.
Co chůze,spíše skákání,bez došlapu na tu chromou/.Kosti srostly i když ne tak,jak by měly.
Nemocná duše,může "srůst?"
Může,i když asi také v horších případech neúplně.
Ty nejtěžší stavy nepočítám,o těch vím pouze z knih a médií.
----
A sakra,to jsem se nějak rozpovídala.
Děvče,bojuj a snaž se té potvoře oponovat a čelit jí.
Ono to jde,opravdu,když se hodně zabejčíš,tak to jde !
Ostatně,to mě také učili - čelit a bojovat. JDE TO.
-----
Tááák a teď všichni do mě,jsem zde již zvyklá na nenávist...
- Navštívila jsem několik bylinkářů - též pomohli.
- Přišla jsem o dvě své nenarozené děti.
- Prošla jsem si domácím násilím - kopance do hlavy,pěsti do obličeje,vláčení po zemi za vlasy.
- A dalšími nechutnostmi...
"Pointa?"
Říkala jsem si,že tohle se nedá přežít a dalo.
Jsem strašně tvrdý člověk,zvláště k sobě.
Neodpouštím si své chyby a všechna negativa beru jako výzvu.
V kostce řečeno.
Proto se snažím druhé jaksi "nakopnout," aby se nevzdávali a bojovali.
Myslím, že ani nechcete být nemocná, jen toužíte po té pozornosti okolí která nemoc bude vzbuzovat.. Bude tam nějaký nevyřešený problém z dětství, něco o čem si opravdu musíte promluvit sodborníkem na duši.. Tak vemte všechnu odvahu a začnete u obvoďního lékaře, nebo se rovnou objednejte k psychologovi, či psychiatrovi, můžete se pro začátek utěšovat, že opravdu nemocná jste. Není to žádná sranda! Hodně štěstí.
Dobrý den, jak Vám může pomoci laická poradna, když nepomohla ani odborná léčba? Snad jedině tím, že Vás vyzve opět k brzké návštěvě odborníka (v tomto případě psychiatra). Zdravím!
everybodyhatesm - no, normální to určitě není a sama to víte (na to se netřeba ptát). Jste duševně nemocná, tak se musíte léčit s duševní chorobou. Internet Vás nevyléčí.
Zajímá mě, jestli se někdo necítí podobně, jestli to je normální, i když vím, že nejspíš ne. Krom toho ta odborná léčba nebyla přímo zaměřená na tenhle problém.
Ahoj děvče,
cítím s Tebou, ale poradit asi nedokážu. Je vidět, že to chceš řešit, což je dobře, zřejmě nebudeš úplně ztracený případ. Máš nějaké koníčky, které by Tě zabavily a odvedly ošklivé myšlenky k hezkým věcem? Co třeba chodit pomáhat někam do útulku, venčit opuštěné pejsky nebo tak něco? A na té psychiatrii Ti nepomohli? Určili nějakou diagnózu? Propustili Tě jen tak? Žádné prášky, pomoc?
Dali mi prášky, antidepresiva, ale skoro mi nepomáhaj. Dali mi diagnózu smíšená úzkostně-depresivní porucha, chodila jsem i k psycholožce, ale teď má měsíc dovolenou, a já mám navíc zlomenou nohu. Takže se snažim najít nějakou pomoc, ale nemůžu nikam jít, proto píšu na internet, i když vím, že mi to moc nepomůže. Asi se prostě potřebuju někomu svěřit, ale nemám komu. (A o tom, že chci být nemocná jsem nikdy nikomu neřekla, hrozně se to stydim říct někomu jinak než přes internet, jsem hrozná.)
Hezký den. Na Vaše problémy léky nebudou stačit. Je tam nějaký osobnostní problém,který Vás nutí si ubližovat. Tipovala bych to na nějakou poruchu osobnosti.Podvědomě chcete nejspíš upoutat pozornost,tak chcete být nemocná. Nestyďte se u lékaře mluvit pravdu,jedině tak Vám může pomoci. Spíše než psychiatra bych Vám ale doporučovala psychologa, u kterého je větší prostor dostat se ke kořenům problému a probrat ho tak,aby se Vám ulevilo. Počítejte s tím,že to bude práce minimálně na rok.
Po přečtení Vaší otázky a všech vašich odpovědí jsem usoudila, že se jenom nudíte. A nuda je prevít. Když nemá člověk do čeho "píchnout", tak vymýšlí blbosti. Jako třeba takovéto otázky. Příznaky, o kterých píšete, jsou dostupné pro všechny, na internetu. Asi jste si něco načetla, abyste věděla alespoň něco, co by bylo podle Vás, "zajímavé" a čím by se mohla rozproudit diskuze. Voláte o pomoc, tak já Vám pomohu. Zkuste si najít nějaký "koníček". Malování, psaní poezie, nebo i rybaření, pokud máte možnost. U rybaření se to hezky přemýšlí o bytí a nebytí. A u vody je krásně a ještě si ulovíte večeři.
every... smíšenou úzkostně-depresivní poruchu mám taky, k tomu hraniční poruchu osobnosti. Ono to na veřejnosti nevypadá jakože "blázen", prostě jsem pro okolí vždy ta přeúzkostlivá, ze všeho vyděšená pesimistka, co by měla radši něco pořádného dělat a nevymýšlet kraviny. Jen já sama vím, jaké je to vnitřní peklo a kam mě dovedlo. Také jsem si ubližovala, i když jinak než ty. Vlastně si ubližuji doteď. U mě je důvodem psych. i fyzické týrání od matky, od malička až do doby kdy jsem se odstěhovala. Skoro bych se vsadila, že máš také nějaký problém z dětství. Deprese je prý "agrese obrácená dovnitř." U mě by to fakt sedělo. Všechno to zoufalství, vztek a nenávist jsem si nedovolila projevit vně, ale začala jsem trestat sama sebe. Pro tebe je teď jediná cesta: musíš si najít dobrého psychiatra a hlavně dobrého psychologa a podstoupit dlouhodobou, možná celoživotní terapii. Psycholog ti musí sednout, musíš k němu cítit důvěru, měň je klidně jednoho po druhém, dokud nenajdeš toho správného. Asi jako studentka nemáš peněz nazbyt, tak musíš psychologa na pojištovnu, ten je zdarma. A musíš mu říct úplnou pravdu, odhalit i ty nejtemnější zákoutí, za které se stydíš. Sama nemáš šanci svůj stav zvládnout. S přibývajícími roky a selháváními se budeš trápit čím dál víc a nakonec to skončí pokusy o sebevraždu. Mně taky trochu pomohla esoterika - určité věci pochopit, smířit se.
Máte to blbé. Jestli je to nutkání opravdu tak silné, musíte se léčit. Trochu to znám, ale opravdu jenom vzdáleně. Prostě mne někdy napadne třeba přestřihnout elektrickou šňůru v momentě, kdy do ní jde proud a používám ji. Já to nikdy neudělám, ale napadne mne to. A když jsem byla asi dvacetiletá, bylo to horší. Nebudu psát co a jak, ale vždy jsem to dokázala ukočírovat. Ale podle toho co píšete, Vy na to sama nestačíte. Vyhledejte odbornou pomoc.
Já mám něco podobného se šlehači, mixéry apod. - občas mám chut strčit tam ruku, když s nimi pracuju. Ale myslím, že doopravdy bych to nikdy neudělala.
@everybodyhatesm - Jenže já se toho nebojím, já chci být nemocná.
Münchhausenův syndrom?
Mezinárodní klasifikace nemocí / MKN uvádí, že jde o "úmyslné vyvolávání nebo předstírání somatických nebo psychických příznaků či nezpůsobilosti (umělá porucha) a znamená, že osoba opakováně předstírá symptomy bez zjevné příčiny a může sáhnout i k sebepoškozování pro vyvolání příznaků poruchy". Motivace je nejasná, pravděpodobně jde o vnitřní pocit s cílem osvojit si roli nemocného a získat pozornost okolí či zdravotnického personálu.
Máte asi na mysli barona Munchhausena, po kterém je opravdu tato nemoc pojmenovaná. Po baronu Münchhausenovi je pojmenována psychická porucha známá jako Münchhausenův syndrom. U nás překládáme jako "Baron Prášil". Já jsem se s tím setkala kdysi dávno a nebylo to u nás. Ale jednalo se o tu druhou alternativu. Münchhausenův syndrom v zastoupení. Ta osoba ubližovala vlastním dětem a došlo to tak daleko, že než se na to přišlo, tak dvě z nich usmrtila a ještě ji všichni kolem litovali. Zajímavé také je, že touto specifickou nemocí netrpí muži. Všechny zaznamenané případy jsou ženy.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.