Jak se zaměřovaly vysílačky krátkých vln odbojářů za války?

Ono to zdaleka nebylo na metr. Němci používali směrové přijímače - na střeše to mělo otočnou anténu a tak zjistili, z jakého azimutu jde signál od vysílače. A proto byly potřeba minimálně 2 vyhledávací vozy - tím už měli dva vrcholy trojůhelníka a díky azimutům snadno našli ten třetí. Ale i tak to byl problém v zástavbě - moc přesné to nebylo a tak gestapo vypínalo pojistky v jednotlivých domech, aby ověřili, kde je vysílač.

Ostatně tento systém nebyl jen o Němcích - Spojenci používali stejné systémy na moři ale i v letectví. Pokud Vás to zajímá, počtěte si o systémech navádění bombardérů na cíl - zajímavé systémy měly obě strany a Anglání to dokonce dokázali účinně zblbnout

Je to stejný princip jako radiokompas u letadel. Využívalo se vyzařovací (v tomto případě spíš přijímací, ale i té se říká vyzařovací) charakteristiky různých antén. Základem je rámová anténa, která má charakteristiku ve tvaru osmičky. Má tedy dvě maxima a dvě minima. A když se přijímal signál rámovou anténou (na těch autech to bylo takové to otočné kolečko), otáčelo se anténou na minimální signál (protože je to přesnější než to ladit na maxinální signál) a když neměli signál (nebo jen velmi slabý), věděli, kterým směrem je vysílač U rámové antény věděli jen přímku, ve které je přijímač, nevěděli ,jestli je před nimi nebo za. Ale když se signál rámové antény sečetl s všesměrovou, vznikla charakteristika tvaru srdce, takže tu když natočili na nulový příjem, věděli i kterým směrem jít. Takových stanic mohli mít několik (minimálně dvě) a tam, kde se jim ty polopřímky protnuly, byl ten vysílač. Nebo mohli mít jen jednu stanici v autě a jeli a stále jim to ukazovalo směr k té stanici (stejne jako kompas ukazuje na sever). Letadla používala relativně donedávna stejný systém pro zjištění, kterým směrem je letiště (nebo obecně radiomaják, tedy vysílač). Přesnost nebyla nijak ohromující, ale čím blíž byli, tím přesněji to ukazovalo, takže když byli několik desítek metrů od vysílače, už jim to s přesností na metry ukazovalo. Za socialismu byla také docela populární radioamatérská soutěž "hon na lišku", kde se úplně stejným principem hledal schovaný vysílač.

Stačí směrová anténa (třeba i ferritová tyčka, ta má výrazné minimum tuším kolmo na tu tyčku) a znáte směr. Když přidáte minimálně jednu další jinde máte směr ze dvou (nebo více) míst a kde se protnou, tam je vysílač. Naprosto jednoduché. Na tomto principu se snad stále pořádají závody ROB (Rádiový Orientační Běh), kdy právě cílem je zaměřit nějaký ten vysílač.

U nás se tohle umělo za minulého režimu prý velice dobře právě protože bylo potřeba zaměřovat nepřátelské vysílačky. A samozřejmě se to umělo i dřív.

Obranou proti tomu bylo velmi krátké a nepravidelné vysílání, ono přecejenom to zaměření nějakou dobu trvá. Teda dneska, kdy se širokopásmově sleduje a zaznamenává všechno je to na nic, dneska to umí udělat i zpětně (dneska by takové vysílání fakt bylo o hubu), ale tehdy se to muselo dělat opravdu v reálném čase, žádný záznam nebyl. Zajímavé je, že pirátské vysílání je stejný zločin jako před 50 lety, akorát se za něj už nevěší (ale kdo by dneska v době internetu provozoval pirátské rádio).

Pomocí dvou (lépe tří) směrových antén se zjistil směr, odkud se vysílá a za pmoci triangulace se dalo místo vysílače poměrně přesně najít.

Tímhle způsobem se v minulosti kresily mapy.

Vysílačka by se snad teoreticky dala "zneviditelnit"velmi přesně směrovanou anténou, která by vysílala jen velmi úzký paprsek přesně daným směrem. To by ale bylo značně náročné na konstrukci antény a na její zaměření proti přijímači, vzdálenému mnoho se tkilometrů. Při tehdy používaných vlnových délkách to bylo zcela nereálné.

promon - Právě proto jsem napsal "teoreticky". Odbojáři s přenosnými vysílačkami, navíc často měnící pozici, tuhle možnost rozhodně neměli.