Rodinné tragedie

Dobrý den, asi tuším, oč jde a je mně to líto. Přežít se to musí, ale už to nikdy nebude stejné. Nyní to bude o celé rodině, aby vydržela a byla si vzájemnou oporou. Čas pomáhá jen částečně - vzpomínky budou trvalé. Hodně sil.

Snad to nevyzní cynicky, ale pro budoucí život je hodně důležité prožít si rozloučení, tedy pohřeb. Uzavřít v sobě jedno období a nastartovat druhé. Dnes se pohřeb moc "nenosí" a lidé potom mnohem déle trpí (ve své hlavě a duši).

Říká se že čas rány léčí. A je to pravda. Nezapomene se nikdy, ale časem je ten život už snazší. Když mi před lety náhle umřel táta, nebylo mu ještě ani 50, myslela jsem si, že to nezvládnu. Vzpomínám i dneska, to je pravda, ale už bez bolesti. Spíš na takové drobné veselé společné příhody.

Nejhorší je ta první chvíle, prvních několik týdnů. Kdy blízký chybí, pohled na každý předmět jej připomíná. Později se člověk zklidňuje.

V naší obci během posledních pár let navždy odešli 4 muži a 2 ženy do 60 let věku. Je to hrozně smutné.

Hlavu vzhůru, máte přece ještě zbytek rodiny, máte pro koho žít, kdo Vás podrží. Musíte to ustát, vím, že je to kruté sdělení, ale pravdivé: život jde prostě dál, i kdyby člověk truchlil sebevíc. A nestyďte se za slzy a za truchlení, uleví Vám to.

Přijmětě mou upřímnou soustrast. Jaga.

"mecik", naprosto Vás chápu, co prožíváte. Když mně zemřela babička, nemohla jsem se s tím smířit. Byl to člověk, který se dokázal obětovat a zapřít sám sebe ve prospěch dětí. Bylo to první úmrtí, které se mně tolik dotklo. Tolik jsem brečela, vzlykala, nevnímala okolí, klidně bych byla schopna spát i na hrobě, jen abych byla v její blízkosti. Byla jsem moc mladá a tolik mně chyběla. Cítila jsem to, co nyní cítíte Vy. Zdálo se mně o babičce a já ve snu volala "babi", až jsem se vzbudila a sen byl pryč. Ale pomalu, velice pomalu to ustupovalo, ta bolest a zůstaly jen pěkné vzpomínky. Letos již uběhlo od její smrti 40 let a zůstaly pěkné vzpomínky a fotky, kde ji mám na očích. To zvládnete a časem se bolest otupí, zase nyní Vy tu musíte být pro své blízké. Vaše milovaná osoba Vám dala příklad, jak žít, nechala zde odkaz a to je dobře. Zůstala tak v sedci svých blízkých a budete na ni vzpomínat vždy s láskou...

Ano, jde..musí! Rodina, děti, rodiče, přátelé, kolegové vás nenechají, žít se musí dál. Zaměstnat mysl jiným směrem, pracovat až na doraz, potom padnout a hned únavou usnout, tak jsem to řešila já.

Spousta z nás to zažila, vnitřně se s tím nesmířila, ale bolest časem otupí. Hodně sil

Ach, teď jsem si přečetla... lékaři udělali maximum, ale smrt byla silnější, je to nerovný soupeř..hlavně to nevzdávejte. Nikdo z nás by určitě nechtěl žít bezmocný, s nějakým těžkým poškozením, pokud by se mohl rozhodnout.

Upřímnou soustrast.

Upřímnou soustrast.

I když mi teď asi nebudete věřit - jde to. Dokonce častěji, než by se mohlo v prvních dnech či měsících zdát. Jistě - nejdřív jsou to "první" Vánoce, narozeniny a další významné dny "bez ..." Ale pak jsou to druhé, třetí a další a pokaždé je to o maličko snažší.

Ze života - "přežít" nám často může pomoci myšlenka na všechny ostatní, kteří jsou rovněž nuceni se vyrovnávat s odchodem blízkého člověka. Proč jim působit další bolest?

Všichni Vám to napsali moc hezky a pravdivě. Nic jiného se s tím dělat nedá, n ež to postupem času přijmout jako skutečnost. Když se mi utopil ve 24 letech bratr, miláček rodiny, všichni jsme tím taky prošli. Rodiče neustále tvrdili, že z toho se už nikdy nedostanou a život pro ně skončil. Bylo jim přes šedesát. A já to zase měla, ač mladší, o to horší, že jsem se trápila při pohledu na ně a celé roky jsem je musela pořád z toho tahat. Trvalo to skoro deset let, ale je to individuální. Bylo to peklo a dnes si často vzpomenu, ale žijí opět štastně. Upřímnou soustrast. Věřte, že se jednou zase schledáte a těšte se.