Šlehačková lahev aneb ničič smetany

Již jsem kdysi uváděl, jaký je zcela zásadní a charakteristický rozdíl, mezi šlehačkovou a sifonovou bombičkou. Tedy opět to zopakuji a přidám podrobné zdůvodnění a pár rozumů z internetu - je to v barvě šroubovací hlavice - sifonová je zásadně mosazná ( zlatá), šlehačková je hliníková ( stříbrná).

Pod pojmem sifonové bombičky rozumíme ocelové bombičky s náplní 8 g potravinářského CO₂ - oxidu uhličitého v kapalném stavu. Bombičky jsou opakovaně plnitelné, jejich distribuce proto probíhá výměnným způsobem - zákazník za své prázdné bombičky-obaly dostává bombičky plné a platí pouze plyn. Výhodou opakovaného plnění je výrazně nižší cena v porovnání s bombičkami jednorázovými, nebot při dnešních cenách surovin tvoří cena za tělo bombičky výraznou část ceny celkové. Poznávacím znamením bombičky pro výrobu sifonu je mosazná - "zlatá" matka na hrdle.

Sifonové bombičky se primárně používají na výrobu perlivé sodové vody v sifonové láhvi. Tvar těla bombičky je již několik desetiletí neměnný a díky tomu lze použít bombičky jak v nových sifonových lahvích, které máme k dispozici pro prodej, tak i v lahvích starých, vyráběných v ČR i v zahraničí.

Výhodou sifonu vyrobeného v sifonové lahvi je vždy čerstvá perlivá sodovka, která je podle potřeby připravená z čerstvé vody. Nehrozí tak jako u vody balené, že v plastových lahvích "leží" i třeba několik měsíců na slunci a tím dává škodlivým mikroorganizmům prostor pro své množení. Nejlepší kvality sodovky se dosáhne přípravou předem, kdy se nechá láhev několik minut odstát v lednici. Dojde k dokonalému prosycení vody oxidem uhličitým a sodovka získá ten správný říz.

Šlehačkové bombičky vypadají na první pohled stejně jako bombičky sifonové, liší se pouze matkou, která je v tomto případě "stříbrná". Bombička je naplněna kapalným potravinářským oxidem dusným - N₂O, tzv. rajským plynem. Tento plyn se používá jako šlehací a hnací médium pro výrobu šlehačky ve šlehačkových lahvích. Surovinou je tekutá smetana ke šlehání, která je k dostání v každém obchodě s potravinami.

Hustotou, chutí a vzhledem může takto vyrobené šlehačce konkurovat snad pouze šlehačka ručně našlehaná, jejíž příprava je však neskonale složitější. Zdaleka jí nemůžeme srovnávat se sprejovými "šlehačkami". Kdo jednou vyzkoušel rozdíl, těžko by se ke sprejové šlehačce vracel. Vlastní příprava umožňuje, na rozdíl od sprejů, připravit si šlehačku podle chuti - neslazenou, slazenou, vídeňskou (přídáním pravého kakaa), ovocnou (přidáním a důkladným rozmícháním instantního prášku) apod. Fantazii se meze nekladou.

Stejně jako u sifonu i u šlehačky platí, že její kvalitě prospěje odstátí v lednici. Navíc v lahvi vyrobená šlehačka je uzavřená v ochranné atmosféře oxidu dusného a není třeba ji okamžitě spotřebovat. V lednici vydrží několik dní, aniž by došlo k jakékoliv újmě na kvalitě či chuti.

S největší pravděpodobností to máte špatně smontované! Vypouštěcí ventil je na stopce, která zasahuje do výtokové trubice. Naklápěním výtokové trubice se vychyluje stopka vypouštěcího ventilu a s ní se naklápí i ventilové sedlo, které tak ztrácí těsnost a vypouští šlehačku ven. V klidu je ventil přitlačován tlakem plynu do sedla a těsní!

Naplnit 250 ml šlehačky a vpustit plyn. Ovšem v poloze hlavou dolů. Pokud to šlehačku jen vystřikuje, pak je v lahvi malý tlak a málo plnu, neb tento někudy utíká. Povětšinou jako mě utíká tím pojistným ventilkem pod pružinou. mě stačilo omačkanou gumku jen otočit pod tou pružinou. Také může být porucha v sestavě plnicího systému, kdy tento může být zasedlý, ucpany atd. a tedy do lahve se nedostane ani zdaleka všechen plyn.