Nejste přihlášen/a.
To je hrozny,mam triletyho brachu a ctrnactiletou segru a nekdy sou fakt hrozny...Bracha mi tedka polil ukol na matiku a mela jsem stoho problem...Segra o ty ani nemluvim ta se semnou porad pere a hada ...nekdy bych chtela byt jedinacek...Jaky to vubec je?
Ahoj Barunko.
Jaké to je? Nikdo Ti nebere věci, pokoj máš jen sama pro sebe, nikdo se s Tebou nehádá. Když rodiče koupí sladkosti, máš je celé pro sebe. Zkrátka bezva. Ale nikdo Ti nepůjčí věci, v pokoji jsi sama, nemáš si s kým promluvit, hrát si. Nikdo se s tebou nerozdělí. Nikdo Ti s ničím nepomůže. Takže na nic. A teď si vyber, co je lepší.
Být jedináček není nic moc, člověk je vlastně celé dětství jaksi "osamocen", do praktického života vstupuje nepřipraven na lehké či těžší potyčky se soupečem či životem samotným. Spolužití se sourozencem bývá v dětství pěkný boj (o pubertálním věku raději ani nemluvím), ale těžko na cvičišti, lehko na bojišti...
Jenže tyhle věci člověk docení až později, a o tom to je...
doplněno 30.11.12 21:08:Fatálku, trošku to znám, mám o 5 let starší ségru a byl to občas fakt děs. Dneska kdybych měl za někoho opravdu "dýchat" nebo "položit život", tak moje sestra je na prvním místě...
Přesně tak. V podstatě jenom proto, že jsem byla jedináček, mám dvě děti - pevně rozhodnutá, že nebudu mít takové smutné, osamělé, zahloubané dítě, jako jsem byla já sama, když jsem sama se sebou hrávala piškvorky...
Být jedináček je na houby. Nikdy se nikdo s vámi nepodělí o vynášení koše, nádobí, venčení psa, luxování... a nikdy se nezjištuje, kdo to udělal: vždycky všechno bylo na mně. Manžel, který je ze tří dětí, vždycky když někdo něco provedl, hrozně vyšetřoval, kdo za to může, což mi bylo totálně k smíchu a nikdy jsem to neřešila.
Ahoj. Barunko, člověk si často přeje úplný opak toho, co má. Možná si toho ani tolik nedokáže vážit, než nastane situace, kdy pochopí, že to má v životě vlastně celkem dobře zařízeno. Buď ráda za sourozence, kdybys je neměla, toužila bys po nich třeba. I když Ti třeba občas lezou na nervy, přijde čas, kdy budeš ráda, že máš za kým jít, když si třeba sama nebudeš vědět rady a budeš si potřebovat s někým promluvit. Mít sourozence je fajn, čím budeš starší, tím víc to oceníš. Představ si, že bys ty své neměla...Copak by Ti nechyběli? Nestýskalo by se Ti? Myslím, že ano, že i po těch občasných hádkách by se Ti časem zastesklo...Ono má všechno dvě strany - dobrou i tu horší.
Já jsem jedináček a naprosto mi to vyhovuje, a kdyby mi rodiče "pořídili" sourozence, asi bych ho hned po narození spláchla do záchodu.Nikdo mi nebere věci, nemusím se s nikým dohadovat, rodiče mi koupí první, poslední a celkově mi to vyhovuje. Sice jsem si vysloužila pověst "rozmazlený samotářky", ale to je tím, že jak jsem už od narození "sama", nemám moc nutkání hledat společnost (a po několika ranách osudu už vůbec ne, i když někdy je ta parta potřebná a já jsem díkybohu obklopena lidmi, co tu pro mě vždy byli, když jsem je potřebovala - a ne, nemyslím tím jen rodinu), což je dle mě velké pozitivum, protože v dnešní době - co si budeme nalhávat - je těžké bez lidí vyjít, ale ještě těžší s nimi vycházet. A rozmazlená... No, to je tak, že mám všechno, na co si vzpomenu (alespoň od mamky - tatka je pevný jako skála, i když sebekriticky přiznávám, že je to na mě potřeba) a moji vrstevníci prostě a jednoduše závidí. Na druhou stranu - až jednou rodiče umřou, budu mít jen sestřenice a bratránka... Ale mně to nevadí.
Dále... Je to taky takový divný pocit, když si vrstevníci (je mi 13) vyměnují své požitky se sourozenci a pak se mě někdo z nich zeptá, jak jsem "na tom" já a já odpovím, že nijak. A taky mi dělá občas problém říct svůj názor, nebo si "poručit", protože jsem to doteď nikdy "nepoužívala", ale opět - to záleží, v jaké skupině lidí jsem. Moje znamení Lev, a jelikož věřím, že se to na mé povaze podepsalo (je to vidět - a někdy až moc), když je v úzkých, dokážu řvát a nařizovat, až se práší. :D
Tak asi takové to je... Pro někoho nudné, pro někoho smutné, pro jiné splněný sen. Ze zkušenosti můžu říct, že záleží na charakteru člověka, na výchově rodičů, atd...
Jsme 3 sestry neměnila bych. Moje dcera je jedináček a rovněž by neměnila a sama má dceru a po víc dětech netouží. Kdyby byl jedináček můj muž a neměl sestru co je od dětství ta lepší, bylo by podstatně méně problémů. Jak říkám byly jsme tři holky a často chyběly finance na dobré lyžařské vybavení, na hezké oblečení na elektroniku, já se učila a o 5 let mladší sestra mi zatím malovala do sešitu, já chtěla ven a musela jsem hlídat, časem pak neměli rodiče dost pro všechny na studium... Dcera jedináček to měla mnohem jednodušší, pro jedno dítě peníze vždycky byly, o pokoj se nedělila, v podstatě dostala co chtěla.
Zaleží na každém jedinci. Já mám o 5 let staršího bratra a je to děs. On by zas beze mě asi nevydržel. To je pořád pojď sem a udělej tohleto a já si vemu nebo pujčím támhleto a jak není po jeho, tak je nasranej a to je pak problém. Já bych byl zase nejradši sám takže když musím být s ním tak mě to se*e. Sice mě sem tam něco naučil, ale kdybych měl sečíst klady a zápory, tak jasně výjde zápor.
doplněno 30.11.12 20:49:Dost asi taky záleží na věkovém rozdílu. Když se perou dva sourozenci přibližně stejně staří, tak to není zas takový průšvih, ale jděte si do plnoletého dvoumetrového kolohnáta.
No ja mam kamosku ktery je 12 a ma segru ktery je asi 23 a uz s nimi ani nebydli...takze chce hrooozne moooc sourozence.Jeji mama by chtela jeste taky dite ale je ji uz 45 a zrovna se s tim tatou rozesli...myslite ze kdeby si nekoho nasla tak by tak by mohla mit dite?prosim odpoveste ja ji chci pomoct
Barunko a co vlastně chceš? Sama hořekuješ, že máš sourozence a na druhou stranu bys chtěla aby 45letá měla dítě, moje máma už v té době byla 6 let babička, já mám 50 a vnučku 2,5 roku naštěstí chodí jen na návštěvu a když příjde jsem moc ráda ale když odchází tak také. Jasně, dnes je to móda mít děti ve starším věku ale nemůže to být dobré ani pro rodiče a ani pro ty děti. Být tebou tak se do toho nepletu.
Být jedináček má výhody i nevýhody. Výhody si každý představí snadno, nevýhody hůř... je to podle mě někdy dost smutné a taky náročné. Zkusím ukázat různé důvody, proč si to myslím, nad každým se můžeš zamyslet a uvidíš...
- Když jsi jedináček, rodiče se většinou více sousetředí na všechny tvé problémy, což sice může být přínos, když potřebuješ pomoc, ale naopak pokud selžeš, je to více znát.
- Hodně jedináčků hodně trápí to, že by mohli rodiče zklamat.
- Na jedináčka jsou rodiče často přísnější, protože na něj cílí všechnu svou pozornost a protože nejsou "otkaní" tím, že podobné problémy a hrozby už překonali s jeho sourozenci.
- S rodiči si jedináček musí vše vybojovat sám - když je sourozenců více, jeden rodiče jednou přemluví, že je nechají déle venku, druhý zase jindy přemluví rodiče na program, který víc vyhovuje dětem atd.
- Když jedináček dospěje a jeho rodiče zestárnou, je to jen on, kdo se o ně musí postarat, nikdo mu nepomůže.
- Až jednou jedináček přijde o rodiče, nemá kolem širokou rodinu (sestry, bratry, jejich muže, ženy a děti) a často zůstává o dost opuštěnější.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.