STRAŠLIVÝ OSUD MELPOMENA JONESE

Některým lidem vám ani mně ne, nás přece nic nedokáže vyvést z rovnováhy ale některým lidem přijde ohromně zatěžko rozloučit se, když jsou někde na návštěvě nebo když je někam pozvou na večeři. Jakmile se přiblíží okamžik, kdy host pocítí, že si vysloužil právo na odchod, povstane a vyhrkne: “No, tak myslím, abych už…” Načež mu řeknou: “Ale snad byste nám už neutíkal? Vždyť ještě není tak pozdě!” A nastane zoufalé měření sil.

Nejsmutnější podobný případ, o jakém jsem kdy slyšel, potkal myslím chudáka mého přítele, kaplana Melpomena Jonese takový to byl milý mladík, a bylo mu teprve třiadvacet! Nedokázal se prostě od lidí odpoutat. Měl příliš čistou duši na to, aby lhal, a příliš úzkostlivě dbal na to, aby se nezdál hrubý. A jednou se mu stalo, že navštívil nějaké známé hned první odpoledne své dovolené. Čekalo ho šest neděl prázdnin neměl vůbec nic na práci. Chvíli si tam poklábosil, vypil dva šálky čaje, pak si dodal odvahy a najednou prohlásil:

“No, tak myslím, abych už…” jenže paní domu se ozvala: “Ale ne, pane Jonesi! To se opravdu nemůžete ještě chvilku zdržet?” jones mluvil vždycky pravdu. “Ano ano,” souhlasil, “samozřejmě ehm zdržet se mohu.” “Tak prosím vás nechoďte!” jones se zdržel. Vypil jedenáct šálků čaje. Nastal večer.Jones znovu vstal.

“Ale teď už,” začal plaše, “opravdu myslím…” “Musíte jít?” ozvala se paní zdvořile. “Myslela jsem, že byste se třeba mohl zdržet na večeři…”

“No ovšem, to bych mohl,jistě,” odpověděl sklíčeně Jones, “Jestli…” “Tak se prosím vás zdržte, manžel bude mít určitě radost.” “No dobrá,” přisvědčil chabě, “tak se zdržím,” a klesl zpátky do křesla, plný čaje a trudnomyslnosti.

Papínek přišel domů. Večeřeli. Jones seděl a po celou večeři si umiňoval, že odejde v půl deváté. Celá rodina uvažovala, jestli je pan Jones takový nekňuba a neruda, nebo jenom nekňuba.

Po večeři se matinka rozhodla, že mu rozváže jazyk, a ukázala mu rodinné album. Celé rodinné muzeum, několik veletuctů fotografií fotografie papínkova strýčka a jeho manželky a matinčina bratra a jeho chlapečka, ohromně zajímavou fotografii přítele papínkova strýčka v uniformě bengálských jezdců, ohromně podařenou fotografii psa partnera papínkova dědečka a ohromně hříšnou fotografii papínka, když byl na maškarním bále za čerta.

V půl deváté Jones absolvoval sedmdesát jednu fotografii. Zbývalo jich ještě asi šedesát devět, které neabsolvoval. .Jones vstal.

“Musím vám pomalu popřát dobrou noc,” zažadonil.

“Dobrou noc!” vzkřikli, “vždyť je teprve půl deváté!

Máte snad něco na práci?” “To nemám,” připustil a zamumlal cosi, že by u nich mohl zůstat šest neděl, a pak se trudnomyslně zasmál.

Právě v té chvíli se ukázalo, že mazánek rodiny, takový roztomilý malý diblík, schoval panu Jonesovi klobouk, a tak papínek prohlásil, že se pan.Jones musí zdržet, a pozval ho na dýmku a na kus řeči. Papínek si vykouřil tu dýmku, Jonese vyčastoval tím kusem řeči a Jones seděl dál. Každou chvíli se odhodlával, že zkusí štěstí, ale nedokázal to. Pak začal papínek mít.Jonese dost, nějakou chvíli se vrtěl a konečně s žertovnou ironií navrhl, aby se u nich Jones utábořil na noc, že už mu někde ustelou. Jones ho špatně pochopil, poděkoval mu se slzami v očích a papínek ho uložil v hostinském pokoji, zplna srdce ho proklínaje.

Nazítří po snídani odešel papínek do své kanceláře v centru města a zanechal zničeného Jonese, aby si hrál s batoletem. Jones byl u konce všech sil. Celý den se chystal odejít, ale už mu to tak vlezlo na mozek, že prostě nemohl. Když se papínek večer vrátil domů, shledal ke svému překvapení a zármutku, že je tam Jones dosud. Řekl si, že ho vystrnadí žertem, a prohlásil, že mu nejspíš bude muset účtovat stravu, he! he!

Nešťastný mladý muž vytřeštil na okamžik zoufale oči, pak papínkovi vřele potřásl rukou, zaplatil mu za stravu na měsíc dopředu a zhroutil se, vzlykaje jako děcko.

V příštích dnech byl zasmušilý a nedalo se s ním mluvit. Zdržoval se ovšem výhradně v přijímacím pokoji a nedostatek vzduchu a pohybu se začal neblaze projevovat na jeho zdraví. Trávil čas pitím čaje a prohlížením fotografií. Prostál někdy celé hodiny zíraje na fotografii přítele papínkova strýčka v uniformě bengálských jezdců, mluvil na ni a chvílemi jí hořce klnul. Jeho rozum očividně ochaboval.

Konečně došlo ke katastrofě. Odnesli ho nahoru do ložnice v horečnatě zuřivém deliriu. Nemoc, která se z toho vyvinula, byla strašná. Nepoznával nikoho, dokonce ani přítele papínkova strýčka v uniformě bengálských jezdců. Čas od času se v posteli vztyčil, zječel:

“No, tak myslím, abych už…” a sklesl zpátky do podušek s úděsným smíchem. Nebo vyskakoval a křičel: .Ještě šálek čaje a další fotografie! Víc fotografií! Vrr! Vrr” Měsíc zápasil se smrtí a nakonec v poslední den své dovolené skonal. Když prý nadešel jeho poslední okamžik, posadil se na lůžku, na tváři mu zahrál překrásný důvěřivý úsměv a prohlásil: “Promiňte volají mě andělé; teď už opravdu bohužel musím jít. Poroučím se.” A úprk jeho ducha z toho žaláře byl tak prudký, jako když se pronásledovaná kočka vrhne přes zahradní plot.